Dračí lejno ◆ 99
A kdo ví, jestli se s takovou vůbec vrátíme do Darety. Celá tahle výprava jako by byla prokletá, už od začátku nám osud nepřál. Však se také pan bratr zpěčoval, když naznal, o co na téhle štrece půjde. Obec nikdy neplatila, dobře věděla, že ji nemůžeme odmítnout. Elsterský varpet se doslechl o našincích proudících do Jutmarky a poslal do Darety, abychom poskytli bratřím na jihu podporu. Toť se ví, našim kněžím se takovou dálku nechtělo, a tak se radili, až se uradili. Do divokých hraničních krajů obec vyslala největšího učitele ze všech – stoletého Eškandara, před jehož moudrostí se klaněli i na císařském dvoře. Doprovázet takového učitele bylo největší ctí. A také obrovským břemenem. Doufal jsem, že na nás Milosrdný shlédne okem milostivým a zahrne nás na cestě přízní. Místo toho se stalo něco strašného. Rtuťovitý stařík, který si celou cestu na něco stěžoval a bez ustání nás peskoval, den cesty od Valderku zmlkl. Děsil jsem se, co zas slovutnému varpetovi přelétlo přes nos, ale ukázalo se, že se roznemohl. Práskli jsme do koní a doufali, že v pohraničním městě najdeme pomoc. Že by ji kudúkům poskytlo tamní špitální bratrstvo, v to jsem nedoufal. Ale jistě by se našel někdo jiný, kdo se v kurýrování vyznal a koho by cinkot zlata přemluvil. Jenže varpet nám scházel doslova před očima a za soumraku, když jsme napájeli koně na dohled hradu, si ho k sobě povolal milosrdný Pán… Inu, tenkrát jsme si poradili. Ale teď stíhala jedna rána druhou tak rychle, že jsem se nestíhal modlit za odpuštění. Ó Milosrdný, zač nás trestáš?
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205755
100 ◆ Letopisy Vukogvazdské družiny
Vedle mě se ozvalo zasténání. Můj nebohý pan bratr se třásl v horečkách a co chvíli ho chytal fantas. Jestli vydrží domů, bude to zázrak. Kolikrát jsem mu říkal, že s chladnou hlavou nejdál dojde a že má nechat bít se ty, které za to platíme. Jenže on… Jenže tihle… Za Trokildu s Geretou bych dal ruku do ohně, ony zas ručily za elfku. A všechny tři dobře věděly, jaký to náklad vezeme zpět. Ale najmout ty tři hadrníky, to mi snad nějaký komár napískal! Tenkrát v Hersfeldu jsem měl obavy, jak projdeme zpátky. Říkal jsem si: každá ruka dobrá. Ale s nimi se nás štěstí pustilo úplně. Prasklých loukotí nepočítaně, mrtvých kobyl celá stáda, do toho raubritři, kdejaké hexy, hned nato pomatení zahnojenci a hořící dach nad hlavou. A k tomu všemu mi ještě začali otevírat sudy! Další zasténání. Ach ano. A můj pan bratr má duši na jazyku. A teď je ráno, další boží den, já tu jen sedím na truhle v posledním povoze, který mi zbyl, v ruce víko oblepené kolomazem a modlím se, modlím stále dokola a ptám se sám sebe, jaké lidi jsem si to vybral za čeleď a kde se tu pro lásku boží vzala ta druhá mrtvola… Gereta neví, kde jí hlava stojí U všech špirků! Kdy tohle šmartýrium skončí? Znaveně jsem si zívla a rozhlédla se po ostatních. Vysoký Rinv it byl bledší než obvykle, i Tesla vypadala unaveně. Stáli jsme na malé mýtině a čekali na Melchiora, který se už před hodnou chvílí vydal za bratrem do vozu. Prý pomodlit, ale mám podezření, že tam prostě bezbožně zaspal.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205755
Dračí lejno ◆ 101
Už druhou noc nám totiž nebylo dopřáno spánku ani klidu. Všechno se to seběhlo narychlo. Sotva jsme zabrali, už nás budili Rinvit s Grogem. Lopin svižně zapřahal koně. Prý se na nás ženou vesničané a netváří se vůbec mile. A že s námi opravdu nemají milé úmysly, jsem pochopila hned vzápětí, kdy jsem uslyšela první zlostné výkřiky a mezi ztrouchnivělými prkny přístěnku za hlédla blížící se pochodně. – Táhněte, odkud jste přišli, halunkeři! – Takovou chátru tu nechceme! – Vědmáka jsme pověsili a teď je pryč! Raus! Neměla jsem čas přemýšlet nad zmizelým vědmákem ani nad rozezlenými búry. Na střechu dopadla první pochodeň a i přes večerní déšť došky vzplály až příliš ochotně. Najednou jsme byli všichni na nohách. Ohlédla jsem se po zraněné Kildě, abych jí pomohla, ale ta už také stála, a dokonce se opásávala mečem. Svatá paní Birko, přijmi mé díky za Kildino zázračně rychlé zotavení! – Nestůj tam s otevřenou hubou jak husa a hni se! – zařval na mě Grog. Vzpamatovala jsem se a utíkala pomoct Lopinovi. Chlapi naložili polomrtvého Hartuna do vozu, Melchior pomohl Kildě na kozlík a při prvním prásknutí biče se začala hořící střecha propadat. Salaš v plamenech jsme opustili na poslední chvíli. Děsivější byl ale pohled na rozlícené vesničany. Nepronásledovali nás, jenom na nás křičeli, hrozili pochodněmi a vidlemi, někteří se žehnali. Zvláštní, tihle Rašpaští. Myslela jsem, že se jen tak něčeho nebojí.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205755