98
ostatně byly vlastnosti, kterými se vyznačovala řada jiných důstojníků přišlých z Anglie.“204 Na nástup „Angličanů“ do pole se však vzpomíná také s pochopením, neboť nastupovali k jednotkám přímo do bojů bez jakékoliv aklimatizace, v mnohých případech doslova po vysednutí z transportních prostředků, které je na frontu přivezly: „Tito naši důstojníci a poddůstojníci měli těžké postavení. Určili je jako velitele čet a rot, přitom ani neuměli rusky, ani azbuku. Ale oni nereptali, plnili rozkazy za daných podmínek a nastupovali do výchozích pozic. Měl jsem dojem, že se jich zcela záměrně chtěli zbavit. Zdálo se, že jim nevěří, že nevyhovují jejich ideologii, poněvadž přišli ze Západu, a proto bylo nemožné, aby se vrátili do vlasti jako osvoboditelé, hrdinové a vítězové.“205 V problematickém postavení, viděno očima jisté části pamětníků, se nacházely nové přírůstky československé armády, které do ní přišly z řad armád cizích, leckdy dokonce nepřátelských. Proto někteří s velkou nedůvěrou a studem pohlížejí na bývalé příslušníky vládního vojska, jako například dva důstojníci exilové armády v Itálii na jaře 1945: Podplukovník naléhá, že nám představí svůj důstojnický sbor. V jídelně nás důstojníci vítají potleskem. Z tváří jim čiší stud, servilně kolem nás pobíhají, vzhlížejí s obavami, jako bychom byli nějací bozi pomsty. Zřejmě mají strach z výslechu. Nemají tušení, že něco podobného nemáme ani v příkazech, ani v úmyslu. Je nám z nich nanic, kdyby aspoň mlčeli a stále se neomlouvali… O jejich osudu bude stejně rozhodnuto až doma a rozhodně ne námi dvěma! […] Žalostný pohled. Stydím se zvlášť za důstojníky z povolání, kteří přísahali bránit vlast do poslední kapky krve.206
Další však o vládních vojácích píší naopak velmi pozitivně, s respektem a také s úctou, které si u nich získali svých chováním v poli. 204 Viz A. Ressel: Mé cesty válkou, s. 325. 205 Viz S. Rejthar: Dobří vojáci padli, s. 157. I přes veškeré obtíže, které přinášel dlouhý přesun ze Středního východu nebo z Velké Británie a také přes velmi přísné posuzování žádostí a vyřizování cestovních dokladů ze strany sovětských úřadů, nehledě na následné těžké ztráty po nasazení do bojů bez patřičné aklimatizace, nakonec ze Západu na východní frontu přišlo okolo 300 čs. důstojníků. Viz F. Hanzlík – J. Pospíšil: Soumrak demokracie, s. 22. 206 Viz L. Pospíšil: Ve znamení Halleovy komety, s. 140–141. Nejnověji souhrnně o tzv. vládním vojsku viz M. Kalousek: Vládní vojsko 1939–1945: vlastenci, či zrádci? O nasazení vládních vojáků v Itálii viz např. J. Marek: Háchovi Melody Boys.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205721
4. Prostředí každodennosti: přátelé a spolubojovníci
99
Na své podřízené nedá dopustit bývalý důstojník 1. obrněné brigády, obléhající v závěrečné etapě války severofrancouzský Dunkerque: Počátkem listopadu 1944 přišly k čs. jednotce vítané posily, které měly doplnit neúplné stavy polních útvarů. Byli to příslušníci vládního vojska. […] K mé četě přišli tři vládní vojáci: Ples, Pavlík a Motl. Ještě jsme se ani neseznámili a již 5. listopadu šli s námi do útoku u Ghyvelde. Naše četa byla nasazena na pravém křídle útoku. […] Těžce zraněn byl mladičký Motl střepinou miny. Ples i Pavlík se chovali statečně a získali si tak trvale naše přátelství. Odvaha je vlastnost, které si každý v poli váží. […] Pavlík i Ples byli velmi dobří vojáci a byly jim svěřovány nejtěžší úkoly.207
Podobný přístup je možné vycítit z chování vůči bývalým vojákům armády slovenské nebo německé. Stigmata minulosti a podezření z „národní nespolehlivosti“ většinou přestávají hrát roli v okamžiku, kdy se přeběhlíci osvědčí v boji a jsou většinou kolektivu přijati „za své“. Vojenský výcvik a zkušenosti z bojů i života na „opačné straně zákopů“ mohou být naopak velkým pozitivem, které je náležitě kvitováno veliteli. Ocenění průzkumných akcí vedených těmito muži na Slovensku v zimě 1944 je shrnuto v následujících větách: Na průzkum se chodilo hlavně v noci, kdy jednotlivé hlídky vyrážely s úkolem získat jazyka. Lehce se to řekne, ale provést takový čin už tak snadné nebylo. Válečné filmy sice ukazují, jak jejich hrdinové podobné věci snadno zvládli, a také poválečná slavná vyprávění jsou plná polapených zajatců, ale na našem ostrově Rhodu se skákalo špatně. Hic Rhodus, hic salta. Muži, respektive chlapci u roty byli chlapsky výborní, i když pocházeli jen ze Slovenska, a ne z Thermopyl. V mé jednotce se nacházeli i čtyři našinci – původně poddůstojníci wehrmachtu zajatí někde na Volze. Nikdo se jim nevyrovnal, protože měli za sebou německý výcvik, ruskou frontu i zajatecké tábory…208 207 Viz NA, ČSPB – ÚV, inv. č. 884. J. Kárník: Pozdravujte ženu a dítě, s. 1–2. Do řad čs. zahraniční armády se podle údajů odborné literatury dostalo na podzim 1944 15 důstojníků a 580 mužů, kteří ustoupili ze severní Itálie do Francie a Švýcarska, a také 1 důstojník a 12 mužů, kteří přišli do spojeneckých linií v Apeninách. Viz J. Marek: Háchovi Melody Boys, s. 191. 208 Viz V. Lehar: Měl jsem být zastřelen, s. 83. Jak uvádějí specialisté, podobně jako v jiných případech je na základě dobové evidence velmi obtížné určit přesně počet a také národnost dotyčných. Zajatci však tvořili významný zdroj posil pro nově budované čs. jednotky. Např. ze sovětského zajetí bylo k 1. 3. 1944 propuštěno za
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205721
100
Pokud byl jednotlivec přivyklý na prostředí své jednotky od svého kolektivu z nejrůznějších důvodů oddělen (nemoc, zranění, služební povinnosti apod.), snažil se k němu opět připojit pokud možno v co nejkratší době. Kontura návratů a silných pout ke společenství přátel a spolubojovníků se ve vzpomínkových pracích objevuje velmi často. Nutkání být co nejrychleji opět mezi svými se objevovalo především v době očekávání frontového nasazení, přesunu nebo nějaké jiné významné události. Dokládám to pocity jednoho z československých vojáků, který v roce 1943 pobýval v Moskvě a čekal na své vyznamenání: „Čím více jsem se dověděl o činnosti brigády, tím více ve mně rostla netrpělivost s přáním být co nejdříve opět u našich jednotek. Měl jsem až nepříjemné pocity, že tady sedím v hotelu a lelkuji, zatímco moji kamarádi v mrazu někde na Ukrajině se tísní v tmavých zemjlankách nebo právě teď se připravují k útoku.“209 Snahou zůstat s přáteli se v září 1939 prezentoval i jeden z bývalých „afrických“ legionářů, jenž byl pro to ochoten podstoupit i poměrně velkou fyzickou bolest: Pro mne byl odchod z legie spojen s jistou komplikací. Na ranní půlhodince jsme často hrávali fotbal a jednou mi v zápalu boje kamarád Pavel Tofel – později v Anglii odešel k letectvu a zahynul – nechtěně skočil na nohu a způsobil těžký výron. Nechtěl jsem se však ulejvat, a tak jsem, doslova po jedné noze, dokončil zbytek rozcvičky a s jednotkou se dobelhal na cvičiště. Teprve večer jsem se hlásil jako nemocný. Druhý den mě doktor přijal na ošetřovnu a nařídil přísný klid. To bylo zrovna v době, kdy se očekával odjezd k naší armádě do Francie. Pochopitelně jsem se bál, aby mě zde nenechali, tak jsem se snažil dostat oteklou nohu do boty za každou cenu. Ale nakonec vše dobře dopadlo a jel jsem spolu s ostatními.210
Jak je patrné, z důvěrně známého prostředí vzpomínající velmi neradi odcházeli pryč, podobně jako je velmi rmoutily i odchody lidí z blízkého okolí. Pokud se jednotka nacházela v bojovém nasazení, byl tento pocit ještě umocněn. Proto rozporuplné pocity z oslabení nebo rozpadu kolektivních vazeb dávají zainteresovaní nepokrytě natímto účelem 3281 osob. Viz M. Borák a kol.: Persekuce občanů z území dnešní české republiky v SSSR, s. 117. 209 Viz K. Borský: Zítra začne obyčejný den, s. 148. 210 Viz NA, ČSPB – ÚV, inv. č. 3412. J. Mikulka – F. Živěla: Ve Francii to bylo nejtěžší…, s. 8–9.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205721