Karel s konečnou platností uvědomil všechny okolnosti, které mu nahrávají, sedl ke stolu a s tuţkou v ruce si začal připravovat větu po větě. Zásah shůry… ano - jak jinak se dá chápat třeba i ten fakt, ţe právě 3. srpna, tedy den poté, Budy z pošty odesílal rovných sto tisíc - a Karel ho viděl!? Byla to skutečně jen náhoda, ţe se spolu na té poště sešli? Budy uţ byl u přepáţky skoro hotov, kdyţ se Karel za ním objevil a všiml si, ţe Budy posílá sloţenkou tolik peněz. Přišlo mu to zvláštní… právě ţe to bylo sloţenkou, tím nejobyčejnějším způsobem - a uţ měl na jazyku dotaz, zda úspěšní podnikatelé provádějí finanční transakce vţdycky takhle, ale pak se jenom jízlivě pousmál: „Výdaje, výdaje?“ A Budy se beze slov zašklebil. Ať uţ peníze posílal komukoliv a z jakéhokoliv důvodu, prostě je v hotovosti 3. srpna měl! A dva dny předtím smrděl korunou. A jak se teď hodilo, ţe ještě někdy před čtrnácti dny kdosi v práci vtipkoval: „Karle, tvůj soused prej prodává tu svou rozpadlou chajdu! Víš o tom, ţe to tam Budy chce koupit a postaví tam prvotřídní hanbinec?“ Jenţe právě ten Karlův soused - sešlý a fetováním opotřebovaný Vincek Rubal - si dne 2. srpna naposledy „začichal“… Našla ho doručovatelka, která mu nesla nějakou upomínku. Vincek, troska, které bylo pětačtyřicet, ale působila dojmem stoletosti, dokončil svou ţivotní pouť s igelitkou na hlavě ve společenství toluenu. Otázka „cizího zavinění“ se vůbec neprobírala, a jestli ano, pak velice zběţně. Vincek totiţ neměl vůbec nic, ţil z toho, co postupně rozprodával, na údrţbu domu neměl ani prostředky, ani sílu, takţe všechno kolem něj - i on sám, systematicky chátralo. V posledních dnech se pokoušel - asi z pudu sebezáchovy - o jakousi komunikaci se sousedy. Nikdo ho ovšem nebral váţně. Obcházel je a tajuplně sděloval, ţe to tady prodá a odstěhuje se někam do velkého města, nejradši do Prahy - a tam začne nový ţivot. On uţ stejně dávno „nečichá“! Nevědí náhodou sousedi o někom, kdo by ten domek s pozemkem koupil?
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205703
Poslali za ním pár zájemců, ale on se před nimi většinou schoval, nebo prohlásil, ţe si to musí ještě promyslet… „Kolikpak stojí takový byt v Praze?“ uvaţovala doma Aneţka, kterou Vinckův osud dojímal. „Za tuhle barabiznu moc nedostane, ta je jedině tak na zbourání…“ „A pak se tu postaví hanbinec,“ šklebil se syn Víťa. „Jedno lepší neţ druhý,“ neměl pro takové vtipkování porozumění otec Karel. Neviděl rád, kdyţ Aneţka Víťu někdy posílala, aby Vinckovi aspoň naštípal dříví. Ale na druhou stranu - Vincek byl snad jediný chlap na světě, na kterého Karel neţárlil. To, z čeho měl Karel obavy, bylo něco jiného: „Ne abys taky někdy čichal!“ hrozil Víťovi. „To bych musel bejt idiot, abych si začal s toluenem,“ uškliboval se Víťa, „čichají leda tak pablbové.“ „Ale Vincek říká, ţe uţ nečichá,“ hájila hodná Aneţka Vinckovu pohádkovou verzi o polepšení i s dodatkem, ţe on asi nějaké peníze musel v něčem vyhrát, protoţe to jednak říká a jednak pořád mluví o tom, ţe si na ten byt v Praze doplatí, poněvadţ za tenhle pozemek moc nedostane. Kaţdopádně je fakt, ţe Víťovi uţ podvakrát za štípání dříví nějakou tu pětku dal - a dřív to nedělal. „No jo, zašátrá v almárce - a zastrčí mi peníze do kapsičky jako holiči dýško,“ uškleboval se Víťa. Nicméně ani v almárce, ani nikde jinde po Vinckově smrti nebylo kromě dvou umolousaných stokorun a několika mincí nic nalezeno. A zatím ani snad nebylo jasné, kdo to tady po Vinckovi zdědí. A teď má Karel Vostřák v ruce doklad o tom, ţe přibliţně v onu dobu, kdy Vincek naposledy „čichal“, byl v blízkosti Karlova - a tudíţ i vedlejšího Vinckova stavení - frajer Budy se svým motocyklem! A Aneţka v ten den měla „krátkou směnu“, takţe uţ byla doma… Karel si tedy nejdřív všechno promyslel, pak sepsal a posléze se přichystané věty naučil nazpaměť… Nakonec pozval Budyho na schůzku a poloţil před něj fotografii.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205703
„Co tomu říkáš?“ Vychutnával ten moment překvapení, který se v Budyho očích skutečně objevil: Jeho motocykl pod křovím na okraji Karlovy zahrady! Přesně tam, kde dlouhý pámelníkový plot odděluje obdělaný Karlův pozemek od zanedbaného, divokého porostu kolem Vinckovy chalupy. Budy mlčel. „Pročpak jsi nepřijel normální cestou dole kolem baráku?“ pokračoval Karel. „Ono to vzadu za zahradami má svý výhody, ţe jo? Od lesa je to z kopečka, sjedeš bez motoru, nikdo tě nevidí, neslyší, bez motoru pak zase odjedeš dolů aţ ke konci louky… A tak mi klidně lezeš za manţelkou aţ do baráku!“ Budy se na Karla podíval, jako by se ptal: No a? „Jenţe tentokrát ti to neprojde.“ Budy se nevěřícně zasmál: „Ona snad tvoje manţelka řekla, ţe jsem za ní byl?“ „Kdyţ bude tak laskava, tak to řekne!“ zvýšil Karel hlas a s potěšením sledoval, ţe Budy nějak přestal chápat. „Podívej se na to datum vzadu!“ Budy se podíval, ale asi mu to nic neříkalo. „Tak já tý tvý paměti pomůţu,“ pokračoval ve svých naučených větách Karel. „Přesně v tu dobu, kdy se tenhle leteckej snímek pořizoval, někdo pomáhal mýmu sousedovi Vinckovi s igelitkou přes hlavu a drobet ho při tom podrţel. Při čichání… To nevíš, ţe se to vyšetřuje? A ţe Vincek vyhrál pár set tisíc - a ty najednou zmizely, o tom jsi taky neslyšel?“ Pozorně se teď na Budyho díval, jak tohle jeho tvrzení přijme. Budy přece nemohl vědět, kdy přesně Vincek umřel, ostatně i Karel to věděl jen přibliţně… „Počítám, ţe bys nerad, kdybys musel policii prokazovat, jak přicházíš k různejm penězům. Ale třetího srpna jsi prokazatelně peníze měl - sto tisíc jsi platil na poště, já tě viděl, to nemůţeš popřít. A divný je, ţe druhýho srpna jsi byl tady…“ Karel zapíchl prst do levého koutu fotografie, „a shodou okolností mám tenhle důkaz v ruce taky já. Tak co je ti příjemnější - kdyţ Aneţka přizná, ţe jsi u ní byl, nebo kdyţ to nepřizná a ty budeš muset leccos vysvětlovat?“ „Kdo všechno o téhle fotografii ví?“ zeptal se Budy, který konečně pochopil, ţe nějaký ten zájem bude přece jen muset projevit.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205703