a korouhvemi, arcibiskupové z Tyru, z Nazaretu, z Cesareje, zkrátka velký poprask, před nepřátelským městem se tyčily stany, třepetaly praporce a vlajkoslávy a duněly bubny… Aškelon bránilo sto padesát věží a obyvatelé se na obležení dlouho připravovali, každý dům byl opatřen střílnami a byla tu spousta pevnůstek. Templáři se vyznali, takže o tom přece měli něco vědět. Jenže kdepak, všichni začnou jančit, staví se želvy, obléhací věže, vždyť víte, takové ty konstrukce na kolech, co se přisouvaly k nepřátelským hradbám a dštily na ně oheň, kameny a šípy, zatímco zdálky vrhaly katapulty balvany… Obyvatelé Aškelonu se pokoušeli věže zapálit, vítr jim však nepřál, od plamenů chytily hradby a v jednom místě se dokonce zřítily. Průlom! V tu ránu se obléhatelé jako jeden muž vrhli do průlomu a došlo k něčemu podivnému. Templářský velmistr rozkázal vchod zatarasit, aby do města mohli jen jeho lidé. Zlé jazyky tvrdí, že chtěl, aby se drancováním obohatili pouze templáři, ti shovívavější přičítají ten zákrok obavě z obchvatu, která ho prý měla k tomu, aby napřed vyslal své udatné vojáky. Tak či onak, velitelem válečné školy bych ho nejmenoval, protože čtyřicet templářů prolétlo městem, na protější straně narazili na hradby, v oblaku prachu se zastavili, podívali se jeden na druhého a položili si otázku, co tu vlastně dělají, jako na obrtlíku se obrátili a hnali se mezi Maury zase zpátky, ale Maurové je zasypávali kameny a z oken vrhali oštěpy, až je všechny včetně velmistra pozabíjeli, pak zahradili průlom, mrtvoly pověsili na hradby, udělali na křesťany dlouhý nos a nechutně se jim vysmívali.“ „Mauři jsou krutí,“ poznamenal Belbo. „Jako děti,“ zopakoval znova Diotallevi. „Poserové ti tvoji templáři teda nebyli,“ ozvala se Dolores, celá rozrušená. „Mně to připomíná Toma a Jerryho,“ řekl Belbo. Teď mi to bylo líto. Vždyť jsem s templáři žil dva roky a oblíbil jsem si je. Nakazil jsem se snobstvím svých společníků a udělal z nich postavičky z kresleného filmu. Třeba je to vinou nespolehlivého historika Viléma z Tyru. Templáři přece takoví nebyli, ti vousatí, sršatí rytíři s krásným rudým křížem na bělostném mantlu, když klusali na koních ve stínu 103
00def1_fucoltovo672.indd 103
8.4.2015 10:29:34
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205452
černobílého praporu, beauceantu, mířili – nádherní – na hostinu smrti a kuráže, a pot, o němž se zmiňuje svatý Bernard, byl možná jen bronzový lesk, který dodával jejich strašlivému úsměvu sarkastickou vznešenost, zatímco se chystali tak krutě rozloučit se životem… Lvi v boji, jak říkal Jakub z Vitry, něžní beránci v míru, drsní na bojišti, zbožní při modlení, krutí k nepříteli, shovívaví k bratřím, poznamenaní bílou a černou svého praporce, jelikož bělostně zářili láskou ke stoupencům Krista, ale temně, černě nenáviděli jeho odpůrce… Dojemní bojovníci za víru, poslední příklad skomírajícího rytířstva – proč se k nim chovám jako nějaký Ariosto, když bych se mohl stát jejich Joinvillem? Připomněl jsem si stránky, které jim věnoval autor Životopisu svatého Ludvíka, kronikář a rytíř, který Ludvíka doprovázel do Svaté země. To už templáři existovali takových sto padesát let a měli za sebou tolik křižáckých tažení, že z ideálů moc nezbylo. Hrdinské postavy, jako byla královna Melisenda či malomocný král Balduin, se proměnily v přízraky, ustaly vnitřní rozbroje v Libanonu zalitém krví, padl Jeruzalém, Barbarossa se utopil v Kilikii, poražený a pokořený Richard Lví srdce se vrátil domů, převlečený právě za templáře, křesťanstvo svou válku prohrálo; Mauři měli docela jiný smysl pro spolupráci, jejich vládci si sice uchovávali samostatnost, ale dokázali se taky sjednotit při obraně své civilizace – četli Avicennu, nebyli nevzdělaní jako Evropané; copak se dá nepodlehnout svodům tolerantní, mystické a poživačné kultury, jejímuž vlivu jste vystaveni po dvě století, zvláště máte-li možnost srovnat si ji s hrubou, hulvátskou a barbarskou germánskou kulturou západní? A potom roku 1244 naposledy a definitivně padl Jeruzalém, válka zahájená o sto padesát let dříve skončila prohrou a křesťané už nebudou moci se zbraní v ruce mířit do krajů zaslíbených míru a vůni cedrů libanonských. Nebozí templáři, k čemu ta vaše epopej vlastně byla? Na všem už spočívá něha a melancholie, zašlá, vybledající sláva, proč tedy nenastavit ucho tajným učením muslimských mystiků, proč nezačít pietně shromažďovat tajné poklady? Právě z toho se možná zrodila legenda rytířů Templu, kterou jsou stále ještě posedlé zklamané a toužící duše, příběh bezmezné moci, která už se nemá kde vyřádit… 104
00def1_fucoltovo672.indd 104
8.4.2015 10:29:34
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205452
Nicméně když už mýtus vyhasíná, objeví se Ludvík, svatý král, který mívá u tabule Tomáše Akvinského a na křižácké výpravy pořád ještě věří navzdory dvěma stoletím zhroucených snů a pokusů zkrachovaných vinou hlouposti vítězů, stojí za to zkoušet to ještě znovu? Ludvík Svatý si myslí, že stojí, a templáři s ním souhlasí, jdou za ním vstříc zkáze, protože je to jejich řemeslo, vždyť co jiného než křižácké výpravy opravňuje existenci jejich řádu? Ludvík vyrazil na Damiettu od moře, nepřátelský břeh se ježil píkami, halapartnami a praporci, štíty a meči, na pohled jsou ti lidé nádherní, píše kavalírsky Joinville, jak se jim do zbraní opírá slunce, vypadají jako ze zlata. Ludvík by mohl čekat, rozhodne se však naopak stůj co stůj vylodit. „Moji věrní, budeme neporazitelní, pokud nás bude pojit milosrdenství. Utrpíme-li porážku, stanou se z nás mučedníci. Dosáhneme-li vítězství, rozmnožíme slávu Boží.“ Templáři tomu moc nevěří, vychovali je však jako rytíře ve službách ideálu a musí se chovat podle představy, kterou o nich ostatní mají. Následují krále v jeho mystickém šílenství. Je to k nevíře, ale vylodění se zdaří, je to k nevíře, ale Saracéni opouštějí Damiettu, král dokonce váhá, zdali nemá vtrhnout do města, protože jejich útěku moc nevěří. Je to však pravda, město je jeho se všemi svými poklady a stovkou mešit, které Ludvík hned promění v chrámy Páně. A nyní si musí vybrat, kterým směrem vyrazit, na Alexandrii, nebo na Káhiru? Moudřejší by asi bylo jít na Alexandrii a odejmout Egyptu životně důležitý přístav. Výprava však měla svého zloducha, králova bratra Roberta z Artois, ambiciózního megalomana, který se chtěl proslavit a nejlépe okamžitě, jak to u druhorozených bývá. Navrhl vyrazit na Káhiru, srdce Egypta. Templáři, zpočátku opatrní, teď nejsou k zastavení. Král zakázal drobné potyčky s nepřítelem, avšak zákaz poruší sám maršál Templu. Jen co zahlédne hlouček sultánových mamlúků, vrhne se na ně s křikem: „A teď ve jménu Božím na ně, protože takovou pohanu nemohu snášet!“ Saracéni se opevní za řekou v Mansúře, Francouzi se snaží vystavět hráz, aby se mohli přebrodit, a brání ji pohyblivými věžemi, ale Saracéni se od Byzantinců naučili používat řecký oheň. Joinville ho popisuje „jako velký soudek s ocasem dlouhým jako kopí. Hluk, který tropil, byl 105
00def1_fucoltovo672.indd 105
8.4.2015 10:29:34
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205452