v oknech za záclonami se nemohli dost vynadívat na ten neobvyklý výjev, že bránou procházejí dva zachumlaní muži a shánějí se po rebu Avramu Berovi. Rejzele byla zaskočena. Slezla z kanape, uvedla návštěvníky do parádního pokoje, nabídla jim židli a poslala Deboru, ať okamžitě přivede otce. Když se reb Avram Ber tu novinu dozvěděl, bleskurychle zapomněl na nadutého zetě i na výčitky svědomí. Celý se rozjařil. „Tak oni opravdu přijeli? No to se podiv. Bohu díky!“ Pod vousy si ještě něco zamumlal, znělo to jako modlitba, a vystřelil k domovu. Když vcházel do dveří, zářil. „Nevstávejte, prosím, jen seďte, seďte!“ Návštěvníci se znovu posadili. Avram Ber nakázal Deboře, aby zatopila pod samovarem. Rejzele ve jménu etikety chvíli poseděla s nimi, brzy se však omluvila a vrátila se na kanape. Debora mezitím vybrala ty nejlepší lžičky a vyleštila číšky, že se leskly jako křišťál. S vrcholným potěšením nalila červenavý průzračný čaj a sledovala, jak ho návštěvníci usrkávají. Oba muži byli jako svázaní a otec je musel jemně pobízet, aby si vůbec svlékli kožichy. Odmotali tedy z toporně ztuhlých šíjí neuvěřitelně dlouhé modré šály. Reb Avram Ber na ně naléhal, aby s rodinou poobědvali. Ten den brala Debora na dluh mnohem víc potravin než kdy předtím a na oplátku musela hokyni zodpovídat zvědavé dotazy ohledně návštěvníků: Co jsou zač? Ten kočár, kterým přijeli, jim patří? Co je sem přivádí? Jsou to jejich příbuzní? Chystají se zase odjet, nebo u nich zůstanou nadobro? Jakkoli se Debora vykrucovala a byla na slovo skoupá, stejně z ní hokyně nakonec spoustu věcí vytáhla. Po obědě se na dvoře znovu objevila drožka. Návštěvníci se omotali šálami a znovu Avramu Berovi kladli na srdce, aby se co
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205451
nejtepleji oblékl, neboť v otevřené krajině je stále ještě krutá zima. Pomohli mu vylézt do kočáru, zachumlali ho do houní, nezapomínajíce ani na sebe, a vydali se na cestu. K Michaelovi se donesla zvěst o návštěvě pozdě, a když se celý říčný přihnal domů, byl už kočár ten tam. „To ti patří,“ utahovala si z něj matka. „Kdyby ses někde nepoflakoval a raději studoval v šulu, jak jsi měl, všechno by ses dozvěděl a nic by ti neuteklo.“ Uběhly dva týdny a od Avrama Bera stále nepřicházely žádné zprávy. Došla jediná pohlednice, kterou poslal hned po příjezdu na místo. Mezitím se začal blížit Pesach. Rejzele dostala pár rublů od svého otce a byla na rozpacích, jak s nimi naložit, neboť se nabízelo tolik možností, jak peníze utratit. Hokyně však už silně naléhala s placením a Debora odmítala do krámu jít, pokud nebude mít na uhrazení dluhu. Došlo to už tak daleko, že musela přihlížet, jak v krámě obsluhují ty, kdo přišli po ní, jí si vůbec nevšímají a nakonec po ní zboží hodí jako almužnu. Debora si prosadila svou a rodina byla zase bez groše. Jarní vánek prosycovala lahodná vůně horkých macesů. Židovská čtvrť byla samé gruntování, boršč, všelijaká zelenina, napjaté očekávání a nervozita, zda bude dost peněz na svátky – zkrátka Pesach stál za dveřmi. Každá dlažební kostka, každý seschlý keř či strom, všechno jako by mělo sváteční náladu. Obecní posluhové si vydrhli obličej, na hlavě měli papírové klobouky a přes ramena nové kusy pytloviny. Když se nořili ze sklepů pekařských krámů s obrovskými koši macesů na hlavě a s uzardělými úzkostlivými panímámami v patách, vesele si pohvizovali. Ty vskutku pravověrné Židy bylo možno spatřit s malými vaky se šmira macesy, jež byly po celou dobu výroby bedlivě střeženy a které něžně chovali jako děťátko v peřince.
101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205451
Ve štetlu nastalo radostné hemžení. I všední povinnosti a strasti získaly nový nádech. Židé chvátali sem a tam a kaftany se jim třepotaly ve větru. Venkovani, kteří přijeli s dvoukoláky na trh prodávat brambory, živou drůbež a vajíčka, měli úžasné tržby. A vajíčka, ta se o tomhle Pesachu prodávala za neuvěřitelné, fantastické ceny! Na trhu byla hrůzostrašná tlačenice. Trhovci zběsile vykřikovali. Rolníci, kteří přivezli své výpěstky do města, byli v obležení dychtivých kupců. Zato v Rejzelině domácnosti zatím nic nenasvědčovalo tomu, že svátky klepou na dveře. Zamlklá jako obvykle odpočívala na kanapi, drobné nohy složené pod sebou, a hloubala nad knihou, jako by si vůbec neuvědomovala, že už zbývá jen deset dní. Vzduch byl plný tichého smutku – visel tam jako kletba, kterou se nikdo neuráčil vzít na vědomí. Jedna otázka však každého mučila: Co se jen mohlo přihodit rebu Avramu Berovi? Proč neodpovídá na ženiny listy? Konečně, šest dní před Pesachem, se otec rodiny vrátil. Stejně jako už jednou v Jelchicích si přitáhl štokrle k manželčinu kanapi a pravil – tentokrát se zatajeným dechem –, že všecko by bylo dobré, chvála budiž Hospodinu, nebýt toho… nebýt toho… kdyby jen ona, Rejzele, byla svolná… Načež Rejzele rozšířila oči v údivu a hleděla na manžela se strašlivým podezřením: to ji ten chlap chce vláčet vším tím bahnem znovu? „Dovol, abych ti vysvětlil, o co by šlo,“ řekl Avram Ber předstíraje klidné usebrání, ačkoli skutečnost, že je naprosto nesvůj, prozrazovala každá vráska v jeho tváři. „Nešlo by o místo rabína. Tamní obec totiž nehledá rabína, ale…“ Rejzele otevřela oči ještě víc. „Ale…?“ opakovala. Uběhlo snad pět minut, než byl Avram Ber znovu mocen slova. „Ale… cadika.“
102 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205451