„Já se jmenuju Alobar.“ Objal ji paží a chytil do dlaně její levé ňadro. Bylo těžké a pohupovalo se mu pod rukou, jako kdyby bylo plné šťávy. Jako meloun. Nebo řepa. „Tráva je tady měkká, Kudro.“ „Žíněnka je měkčí. Nemám ve zvyku souložit v trávě jako zvíře.“ „No, tak si na to budeš muset zvyknout. Chci říct, jestli se máš znovu narodit jako hmyz…“ „Dej pryč tu ruku, prosím. Jsem vdova a ani tě neznám.“ Úsměv zmizel a nedalo se říci, zda se stáhl zpátky do její hlavy nebo odletěl směrem k ledové pokrývce Ču-mu-lang-my. „Znáš mě dost dobře,“ odtušil Alobar. Neochotně pustil saténový kokos. Zdálo se mu, že to v něm zašplouchalo. „Copak jsi sem do hor nepřišla za mnou?“ „Ne tak docela. Když jsem byla ještě malá, řekl jsi mi, že chceš tady v Himálaji najít mistry, kteří si podmanili smrt. Když jsem utekla, neměla jsem kam jít, a napadlo mě, že se budu muset vydat do Kalkaty a stát se tam ženou špatné pověsti, jenže napřed jsem se rozhodla, že se po těch mistrech podívám sama. Tehdy jsi byl na mě hodný a ten slib, který sis na mně vynutil, mě také přiměl k tomu, abych se nepodrobila satí. Na tuhle částečně bezectnou stezku jsem se vydala tak trochu kvůli tobě. Ale nenechám si od tebe rozmluvit i zbytek ctnosti, co v sobě mám.“ „Tvrdím, že pokud není být naživu ctností samo o sobě, nemá žádná jiná ctnost smysl.“ „Je to sice nechutné, ale já mám opravdu radost, že setrvávám tady, ve světě iluzí.“ Obrátila se k němu. Úsměv se vrátil, oba je tím překvapil a okamžitě se zase bez rozloučení vytratil. „Pověz mi, Alobare, jsou ti lámové, s nimiž tady žiješ, skutečně těmi mistry, jaké jsi hledal? Svěřili ti tajemství věčného života?“ „Mhm? Tedy, totiž, abych tak řekl… nejsem si jistý. Ehm…“ „Co tím chceš říct? Jsou, nebo nejsou? Řekli ti to, nebo ne? Mně připadají jako buddhističtí mniši, a tam, odkud přicházím, umírají buddhisté stejně jako každý jiný.“ Alobar vstal a chvíli se díval na hory. Vypadaly jako bílý plaňkový plot kolem srubu věčnosti, i když Alobar o nich smýšlel úplně jinak. Snad si je představoval jako skladiště plná hromových pantů, součástek zemětřesení a zaprášených blesků; možná v nich viděl /103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205449
jen další prostředek, s jehož pomocí ho bohové mají k tomu, aby si připadal titěrný, slabý a smrtelný. Každopádně na ty vrcholky nějakou dobu hleděl a pak se obrátil ke Kudře. „Když jsem překročil hranice z tvé země do téhle, zeptal jsem se nějakých pastevců, kde žijí velcí mudrci, a oni mi odpověděli, že v Samáji; vydal jsem se tedy sem. Zabušil jsem na vrata samájské lámaserie, nějací lidé v červeném mě zavedli dovnitř a dali mi jídlo a čaj, ohřáli kýble vody, abych se mohl umýt, dali mi teplé šaty a boty, protože ty moje už byly roztrhané a padaly ze mě. Pak se mě zeptali, co chci – připadal jsem jim dost nezvykle – a já jim odpověděl: ,Chci žít tisíc let.‘ Podívali se na sebe a jeden z nich se zeptal: ,V tomhle těle?‘ A když jsem jim řekl, že ano, začali pomlaskávat a vrtět hlavou. Povídali, že mi s takovým marnivým, nemístným přáním nemohou pomoci a že se ráno budu muset vydat znovu na cestu. Když jsem druhý den ráno odcházel, jeden z nich, malíř básní Fosco, mi pošeptal, že bych mohl to, co hledám, najít u učených Bandalúpů. Řekl mi, že ty lidi najdu v jeskyních uprostřed kopců na hranicích s Indií. Tak jsem mu poděkoval a šel jsem tam.“ „Ale ty Bandalúpy jsi nenašel?“ „Jistěže jsem je našel, i když to nebylo snadné. Nemají žádné kamenné domy jako tady v Samáji, ale žijí v bludišti jeskyň, daleko od hlavních cest.“ „Tys je ovšem našel?“ „Ano. Nebo spíš oni našli mě. Jednoho dne jsem odpočíval v jakési rokli a říkal jsem si, ,kdybych tak měl něco k jídlu‘, když na mě začaly pršet obilné klasy. Pořádně tvrdě. Až se mi spustila krev z nosu a v uších mi začalo zvonit. Vytáhl jsem nůž a podíval se na skálu, odkud padalo to obilí, a uviděl jsem tam tři chlupaté chlapy oblečené ve skoro stejných cárech jako já, jak se mi smějou. Zahrozil jsem jim nožem a oni zařičeli: ,Říkal jsi přece, že máš hlad.‘“ „Šiva budiž pochválen. Copak slyšeli tvoje myšlenky?“ „To jsem právě chtěl zjistit. Když jsem to obilí opražil a snědl, pustil jsem se po jejich stopě a došel po ní až ke svahu posetému jeskyněmi. ,Vy jste určitě bandalúpští učenci,‘ řekl jsem, když jich ke mně pár přišlo. ,Ty jsi určitě Alobar,‘ na to jeden z nich. ,Jak víte, jak se jmenuju?‘ ptám se. ,Jak víš, jak se jmenujeme my?‘ od/104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205449
sekl. ,Pověděl mi to jeden svatý muž ze Samáje,‘ odpověděl jsem. Pak se všichni od srdce rozesmáli. „Připadají mi dost nezdvořilí.“ „Nezdvořilí? Jo, to teda byli. Jenže, víš, kdysi dávno, daleko na západě, odkud pocházím, jsem potkal dva pořádné nezdvořáky, jeden byl šaman a druhý bůh. I když se ke mně ze začátku chovali dost ošklivě, jeden mi dodal odvahy a druhý strachu, a obojí se mi na téhle mojí cestě hodilo. Ti, kdo jsou opravdu moudří, takovou moudrost nerozdávají plnými hrstmi mezi kdejaké hlupáky a drzouny, co se namanou a řeknou si o ni. Člověk musí být na moudrost připravený, protože jinak mu spíš uškodí než prospěje. Navíc, když se nějaké nemehlo bude ráchat v čistých vodách moudrosti, zakalí je pro všechny ostatní. Člověk, který hledá moudrost, se proto musí nejdřív podrobit zkoušce, aby se poznalo, zda je moudrosti hoden. Z toho, co jsem vyrozuměl, je hrubé jednání ze strany učitele první součástí takové zkoušky.“ „Chceš říct, že když dovolíš svému učiteli, aby byl nezdvořilý, aby si s tebou dělal, co se mu zamane, aby tě ponižoval, tak tě pak může uznat za hodného, aby sis vyslechl jeho názor?“ „Právě naopak. Musíš svou čest, pokud nějakou máš, bránit. Ale musíš to dělat vznešeně, ne tím, že budeš napodobovat jeho nízké chování. Pokud budeš na jeho hrubost odpovídat jemností a na neotesanost zdvořilostí, pozná, že v tobě něco je. Když to nepozná, tak to není žádný mistr, a ty ho můžeš klidně kopnout do zadku.“ „Zajímavé. A takhle to šlo i s těmi bandalúpskými učenci?“ Alobar zavrtěl hlavou. „Ne,“ opáčil. Znovu se dlouze zahleděl na Ču-mu-lang-mu a na ostatní účastníky soutěže o nejvyšší horu světa. Slunce se klonilo k západu a vrcholky se ozdobily barevnými oblaky, jako by to byly pásky, které vypovídaly o jejich umístění v soutěži. První, druhé a třetí místo se daly snadno rozeznat. S Miss Sympatie to už tak snadné nebylo. „Ne, takhle to s těmi bandalúpskými učenci nešlo. Byli střídavě pohostinní a nepřátelští. Napřed mi nalili mléko, a pak mi do poháru hodili kus lejna. Napřed mi lichotili, a pak mi naplili do obličeje. Nevšímali si mě, ale sotva jsem chtěl odejít, žadonili, abych zůstal. Hrozně mě to mátlo. A o tom, že bych je nakopal do zadku, nemohla být řeč. Sami mě vybízeli, abych je praštil, ale byli tak mrštní, že jsem na /105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205449