se měli rádi jak jí toho tátu rozmlouvala a já dušinka pipinka jsem se tuším vdala jen proto abych co nejdřív zmizela z domu možná jsme se měli rozejít ale my dva jsme se vzali hubeňoučké děvče co běhávalo za tatínkem do vinohradu co se tak rádo dívalo na mámu jak se češe a voní nazpaměť znám všechny její šaty i voňavky teď chodím s ní a malou dcerkou po ulicích a občas jí některé z nich připomenu zajdeme na hřbitov a poléváme babičku a tatínka já jdu potom k hrobu dubovského faráře dlouho tam stojím vím jak kdysi pomáhal tatínkovi když se vrátil z kláštera i mojí babičce Jolance možná ho doopravdy milovala a já sama přece taky ale o tom později vítr fouká a zabředává do stromů projdeme kolem Franty tátových bratrů Lojzi, Joži a Šaňa — trubka — který říkával že někdy máš zahrát jen ten jeden jediný tón možná se od tebe v životě očekává jen ten jeden tón a když ten jeden dodrbeš jako by sis život dojebal a za mě v noci zpívá ten jezevec to je můj tón a nikdy nezní falešně Pán Bůh leckoho z nás čas od času navštíví a poklepe po rameni a kromě toho Franta prý říkával co trefit jelena ale trefil jsi už myš?
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205447
V domě pod hrušní magdalénkou (Alice)
Nevěděla jsem proč, „odkud a kam táta padl“, protože jsem si pamatovala, že byl četník, nosil uniformu, velký a silný a stále veselý chlap. Ráno se s mámou kočkovali v posteli a někdy mě vzali k sobě. Rozvalovala jsem se mezi nimi v peřinách jako nějaký veselý brouk. Táta se myl, cákal na nás obě vodu a máma pištěla. Když pošplíchal stěnu, prostupovala přes ni světle modrá nebo okrová omítka. Chtěla jsem mámu bránit, ale potom jsem si všimla, že křičí jen z legrace, líbí se jí, že po ní táta šplíchá. Potom si táta drhnul ručníkem záda úplně do červena. V Štubňanských Teplicích jsme občas chodívali do lesa a naše máma se tam smála. Táta mi jednou do klobouku chytil zajíčka. Máma mi vysvětlila, že padl, protože ho ve válce zabili Němci. Prý ho zabila střepina z bomby. Ale jindy jsme se dozvěděli i něco jiného, že ho zabili polní lopatkou a potom ještě něco jiného, ale naše máma řekla, že radši si nic nepředstavovat, a zacpávala si uši. Prý ho zabila střepina z bomby. Potom nás z Ilavy poslali domů do Čeklíse. Prý jsme si své snědly. Nejdřív jsme ale chvíli bydleli v hájence u Pučekových, hluboko v lese. Bolívaly mě uši. Kačenka jen plakala a plakala. I já jsem prý v jejím věku byla vzteklá jako čert. I máma tehdy plakávala. A já bolestí a taky strachem, ačkoli venku, okolo hájenky bylo moc pěkně. Někdy jsem si u velkého kotle, ve kterém se vařilo, ohřívala 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205447
ruce. Sněžilo a sněžilo. Všichni jsme byli prochladlí, i když jsme měli svetry. Někde jsem ztratila panenku. A znovu jsme se stěhovali. Zase vlakem. Ale co! Doma v Čeklísi nás už všichni čekali: naďmama, öregapa, stará babička Dudunka, a všechno bylo jako dřív, jen öregapa už nechodil do práce. Byl v penzi. Chodívali jsme se dívat, jak se staví nový most přes Černou Vodu. Předtím měl vespod tři oblouky, tento nový jen jeden, ale byl jakýsi mohutnější. Öregapa byl zkušený strojvůdce. „Sranda,“ řekl občas öregapa a škrábal se na hlavě. „Co je sranda?“ ptaly jsme se my děti. „Nic. Alisko, ani sranda nemusí být každému příjemná, protože někdy bývá lepkavá a smrdí. Pojďme domů.“ Často stával pod hrušní magdalénkou, počítal vlaky, zdravil kolemjdoucí. Někdy se stalo, že jsme večeřeli a öregapa podotknul, že půl osmý už má deset minut zpoždění. „Myslím, že nás ten Pán Bůh nějak dlouho obchází,“ řekl öregapa. „Ticho, protože tě navštíví a poklepe po rameni, až když to budeš nejmíň čekat,“ pohrozila mu naďmama. A tak vlaky, které jezdily i tady, asi patnáct metrů od domu, odměřovaly náš čas. Ještě pořád na Vánoce zvládl oklestit a pokácet stromeček, naložit si ho na ramena, na dvoře osekat spodní větve. Vždycky říkal, že vybral nejkrásnější. Příkopu okolo domu, tomu, který nás odděloval od kolejnic, se říkalo škarpa. Tam jsme si hrávali. Ve škarpě rostly vysoké bodláky, lopuchy, kopřiva, kvetly tam šípky, voňavé trsy růžových květů, i první maliny a zakrslé, sladké ostružiny. Někdy jsme přelezli přes vysoké kopřivy a běhali po kolejích. Slunce bylo ostré a pichlavé jako žárovka. Běhat tam jsme měli samozřejmě 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205447