„Není tu chladno? Ten barák, to starý kino je koukám celý nasáklý vlhkem, který ho jednou rozboří… musí to bejt těžký, tady…“ koktá cirkusák, neví, jak dál. Holka zamrká, byla by ráda, aby ji považoval za něco důstojnějšího: „Já makala v bordelu… ještě nedávno, ale udělala sem průser, tak sem skončila tady,“ vysvětlí a myslí si, že dědek rozumí, že je na ulici předčasně, a ne proto, že pro bordel by byla už stará nebo ne dost dobrá. Cirkusák to sice nepochopí, ale tváří se vstřícně: „Aha. Sem si myslel, že v tom bude něco takovýho.“ Holka se skoro rozzáří: „Že jo!“ a poposedne a rukou si ulízne vlasy: „Guláš k večeři, zní lákavě… ale to já nemůžu, von pasák jezdí po městě, kontroluje nás, a kdyby mě tu neviděl… a já za tu dobu neměla žádný prachy… chápete… tak to by bylo blbý… von není zlej… někdy jo… ale stará se… se vo nás stará.“ Cirkusák chápavě přikyvuje a najednou jí téměř skočí do řeči: „Já se taky celej život staral… vo zvířata v cirkuse.“ A kandelábr nad nimi vesele zabliká. 39 Když jsem zajížděl k plácku před sokolovnou, všiml jsem si malého červeného auta odstaveného před parkem, bylo mi trochu povědomé, ale nemohl jsem se upamatovat. „Tak se jim na to v tý televizi vyser, ne?“ hulákal stopař, když jsme vcházeli do hostinského sálu. Okamžitě jsem začal litovat svou neprozíravost zapřádat s ním řeč o práci. Posadili jsme se ke stolu. Bratranec se rozhlížel… a přestal, až jeho pohled ulpěl v rohu, kde podle prašných obrysů stávaly ještě nedávno hrací automaty. Očividně tady nebyl poprvé. Strčil jsem před něj jídelní lístek: „Tady máš herní plán, jo?“ Sotva nás zpozoroval kulatý hostinský, odložil hadr, kterým otíral hliníkový pult kolem dřezu, a vyrazil k nám, přitiskl břicho na stůl a natáhl k nám krátké, kýtovité ruce. Podali jsme mu lístky a řekli objednávky. 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205420
Z vedlejšího sálu se ozvala hudba. Hlasitá. Něco mezi country a punkem. Kytary, bicí, po chvíli se přidal zpěv: „Jaro, jaro, jaro – chytli sme mrtvou užovku! Jaro, jaro, jaro – vopláchli sme ji ve škopku…“ pak se přidal divoký, jazzový saxofon a vcelku obyčejná písnička se rozzářila, rozkvetla, jako rozkvétá skála, kterou ve vteřině protkají žilky vzácného nerostu, jeho tóny se sotva postřehnutelně třepotaly, zanikaly a náhle se zase zjevovaly, klesaly do největších hloubek, kam by se bál pohlédnout i sám Lucifer, pak zase stoupaly k oběžné dráze, aby jako projektil děsily hejna andělů, až se ježily chlupy. Ovládla mne zvědavost a chuť vstát a jít k velkým, dvoukřídlým dveřím, pootevřít je a nahlédnout do sálu. Jenže zároveň jsem cítil nejistotu, nejistotu, co… ale hlavně koho tam uvidím. 40 „…basu bych jim zahrál líp, teda zamlada, teď už nemám grif, měli ji jak vod dechovky: hm–ca–ca… ale to ságo, to bylo dobrý!“ rozvaloval se bratranec na sedadle vedle mě, když jsme vyrazili z hospody do chaty. Stopař souhlasil: „Úžasný! Úplně jako by ten saxofon to jejich hraní rozsvítil. Čistý a krásný jak matematika… skoro jako dveře do jiný dimenze!“ „Vy ste fakt uměnovědci, vy dva,“ řekl jsem. „Chcete koupit lahváče na večer?“ „Chceme!“ zařval stopař. Stavili jsme se v supermarketu, nabrali basu piv, špekáčky, chleba a vyrazili na chatu. Moje oblíbená prodavačka tam nebyla. Zítra bude neděle a já musím do práce. „Hele,“ začal stopař, jako by měl něco za lubem, „já vím, že sem ti slíbil, že se tady vo bratránka postarám, než si vodkroutíš šichtu v tý vaší fabrice na sny… ale… tak mi napadlo…“ Poslouchal jsem ho s rostoucím tušením: „Co – ti napadlo?“ „No, že bysme tam šli s tebou. Já v televizi nikdy nebyl a sem zvědavej… a bratránek určitě taky.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205420
Něco jsem si uvědomil: „A neříkal si náhodou, když jsme jeli do blázince, že se s náma někdy teď rozloučíš a že chceš někde vysadit?“ „Jo, to je možný. Já toho nakecám,“ řekl, aniž by zaváhal. „Jenže – to bylo cestou do cvokhausu… ale teď jedeme z cvokhausu.“ Bylo mi to jedno. „Tebe to nesere?“ „Ne, proč?“ Blížili jsme se k chatě. Jenže co čert nechtěl – v rudnoucím slunku tam po trávníku poskakovalo sestřino starší děcko, mladší bylo v kočárku. Sestra zalévala záhonky a matka ji pozorovala. „Sakra…“ řekl bratranec. 41 Cirkusák sice strávil nekonečný západ slunka na schodku s prostitutkou, ale guláš, jak slíbil, navařil. A muzikant se zlodějem se vrátili ze zkoušky hladoví. „Jak se ti hrálo?“ ptá se kuchař muzikanta a spokojeně sleduje, jak oběma chutná, „…šlo ti to s nima?“ „Myslim, že jo,“ odpoví muzikant a je vidět, že ještě teď je mírně rozechvělý, nehrál s někým už spoustu let. Zloděje jeho hra zaskočila, nerozuměl jí, ale chvílemi se mu při ní zatajil dech, to musí přiznat. Ocitl se ve víru vlastních vzpomínek, které se přelévaly jako barevné spirály… jezdil s popelářským vozem, s veselou partou cikánů, dokud se nezamiloval do sestry jednoho z nich a nedostal přes držku a ji nenechali zmizet někde u příbuzných na východě… chodil s bufetářkou z nádražky, která mu utekla do Rakouska s řezníkem … vykrádal pokladny na poštách, v obchodech… ale jen do převratu, to si připadal jako férový lupič, pak už ne… ale později toho rozhodnutí litoval… seděl v kriminálech s hovady i kamarády… a ví, že ode dneška bude na muzikanta nahlížet jinak, ale na cirkusákovu otázku – jak se mu to líbilo, odpovědět nedokáže… svede jen našpulit rty, naklonit hlavu na stranu, mírně přivřít oči a uznale přikývnout. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205420