celistvost postavy, v jeho inteligentním herectví nechyběl ani smysl pro nadhled či groteskní karikaturu, k čemuž napomáhala i jeho fyziognomie. Tento kulaťoučký chlapík ale uměl zpravidla překvapit – pobavit, často i dojmout. Jeho doménou je tragikomedie, kde může naplno uplatnit bujnou fantazii se smyslem pro ironický odstup a jemnou stylizaci, psala nadšeně kritika ódy na jeho herecké kreace. Přesto si na slovenské první scéně dlouho nezahrál, protože o tři roky později, tedy v roce 1968, spoluzakládal generační Divadlo na korze. Když bylo po dvou letech existence rozprášeno, působil na Nové scéně, kde vydržel poměrně dlouho. Teprve v roce 1989 nastoupil angažmá – a znovu se tak po dvaceti letech vrátil – do Slovenského národního divadla, kde hraje dodnes. Přitom hostuje i na jiných scénách, v Bratislavě třeba ještě ve Studiu S nebo v divadle Aréna, v Praze v Divadle na Vinohradech, v Brně v Národním divadle či v Městském divadle ve Zlíně. Na filmovém plátně debutoval už v roce 1965, bylo to v komedii režiséra Petra Solana Kým sa skončí táto noc, ve které si zahráli se Stanem Dančiakem hlavní role. Příběh sleduje, kterak si vyhazují z kopýtka na dovolené v Tatrách dva instalatéři, přičemž balí dvě pěkné české slečny v podání Jany Gýrové a Jitky Zelenohorské. Tak trochu nová vlna 60. let, tak trochu podobnost čistě náhodná s českými snímky jako Lásky jedné plavovlásky (1965) nebo Světáci (1969). Poté následovala řada slovenských filmů, v nichž se ale musel zpravidla spokojit
s vedlejší nebo malou, zato komickou rolí, čímž byl zařazen do škatulky komiků.
Radikální řez Zatímco v divadle nebo na televizní obrazovce se v 70. letech vyprofiloval jako zajímavý herec velkého formátu a mnoha rejstříků, ve slovenských filmech často jen přihrával. Zvrat v jeho filmové kariéře nastal poté, co začal spolupracovat s českými filmaři, kteří jako by odhalili jeho „skryté rezervy“. Možná za to může právě televize, kde přece jenom něco předvedl. Takovým prvním filmem, kterým si Marián Labuda st. získal české publikum, byla parodie na gangsterky režiséra Juraje Herze Buldoci a třešně (1981), kde si ve hvězdném obsazení (Jiří Kodet, Rudolf Hrušínský st., Josef Dvořák, Jiřina Bohdalová, Karel Effa, Lenka Kořínková, František Filipovský, Dagmar Veškrnová-Havlová, Petr Nárožný a další) zahrál Itala Carmella, mafiánského bossa, kterému se snaží dostat na kobylku jiná povedená mafiánská rodinka. Ještě větší slávu mu přinesla komedie Jiřího Menzela Vesničko má středisková (1985), kde představuje bodrého šoféra vesnického JZD Karla Pávka. Filmový příběh z českého venkova sleduje více osudů či vztahů postav a postaviček, ale tím nejsledovanějším je patrně pracovně-otcovský vztah Pávka vůči jeho závozníkovi Otíkovi (maďarský herec János Bán). O tom, jak přišel k roli Pávka, herec prozradil: „Menzel přišel na představení, které
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205397
Divadlo na korze hrálo v pražském Činoherním klubu. V té době byl už hvězdným režisérem, měl doma Oscara za Ostře sledované vlaky, natočil tak krásný film, jako je Rozmarné léto… Tam jsme se seznámili a od té doby mi při různých příležitostech říkával: Já s vámi musím něco udělat! – Došlo k tomu takřka po dvaceti letech. V dramaturgii na Barrandově ležel scénář Zdeňka Svěráka Vesničko má středisková. Nikdo to nechtěl točit. Žádného režiséra zřejmě nelákal příběh, který se odehrává v JZD.“ Tři roky od premiéry Vesničky, která dodnes slaví úspěch, si Marián Labuda vystřihl vedlejší roli poslance Juraje Ďuranského, který je pravidelným návštěvníkem luxusního bordelu v retro komedii režiséra Václava Matějky Anděl svádí ďábla (1988), přičemž stejného rodu je i jeho velkostatkář a prozatímní zámecký správce Josef Stoklasa v další kostýmní komedii Konec starých časů (1990), kterou natočil Jiří Menzel podle stejnojmenného románu Vladislava Vančury. Také v tomto případě zdobí podmanivý film kreace mnoha hvězd – Josefa Abrháma, Rudolfa Hrušínského st., Jaromíra Hanzlíka, Jana Hartla, Jiřího Adamíry, Chantal Poullain, Josefa Somra a Stelly Zázvorkové nevyjímaje. Začátkem 90. let točil i v Německu, ale nejvíc si prý cení své herecké účasti ve filmu Schůzka s Venuší (1991), který v koprodukci USA, Velké Británie a Japonska režíroval věhlasný maďarský režisér István Szabó. Vedle Mariána Labudy si ve slavném filmu zahrály i takové hvězdy jako Glenn Closse nebo Niels Arestrup.
„Je to taková pichlavá satira o tom, jak maďarský dirigent v pařížské opeře připravuje novou odvážnou inscenaci Wagnerovy opery Tannhäuser, pozve si k tomu operní hvězdy z celého světa a každý z nich se projeví určitým způsobem. Szabó chtěl ukázat, co spojuje a co rozděluje Evropu po pádu železné opony. Hraju tam jednu z hlavních rolí – postavu von Schneidera, drážďanského tenoristu, který přijede do Paříže jako velká hvězda, ale s typickou socialistickou mentalitou,“ vzpomíná Marián Labuda. S režisérem Jiřím Menzlem spolupracoval i v jeho filmové adaptaci Havlovy Žebrácké opery (1991), stejně jako v hořké válečné komedii Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina (1993), kde měl roli sovětského poručíka Obalikova. Vrcholem spolupráce po Vesničce byla ale rozhodně další hrabalovská adaptace – Obsluhoval jsem anglického krále (2006), kde hrál sympatickou postavu obchodního cestujícího Waldena. Vzpomínáte na úchvatnou scénu, jak s obrovským požitkem rozkládá na koberec bankovky a jak se tím tak rozkošně kochá? I když se právě na tento film objevily různé recenze, Marián Labuda ve své knize Herec je stále na očích tvrdí: „Jsem na tom filmu zainteresován a můj názor by tím byl poznamenaný. Mimochodem, původně jsem měl hrát ředitele hotelu Tichotu a Waldena nějaký Maďar. Nakonec Tichotu hrál Rudolf Hrušínský mladší a já hrál Waldena. Myslím, že jsem dostal důležitější a taky zajímavější postavu. Jsem jí vděčný za tu krásnou
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205397
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205397