L iba Š vrčinová -C unnings : H imálajský deník za rukáv, že ne, že mám počkat. Nevím hned proč, dojde mi to až za chvíli. Stařenka zbystřila za druhou stranou mostu karavanu zopkio, pořádně naložených. S těmi se potkat uprostřed visutého mostu není radno. Tak čekáme, až přejdou, teprve pak jdeme my. Nebýt jí, tak jsem měla o jeden moc zajímavý zážitek navíc. Ve vesnici Toktok se před námi otvírá úplně nová scenérie, hora Thamserku. Její hřeben tvoří hranici Národního parku Mt. Everest. Thamserku je impozantní štít s obrovskou rýhovanou ledovou stěnou. Má „jen“ 6608 metrů, ale je technicky náročná. Zlezená byla teprve nedávno, dvěma Francouzi a dvěma Šerpy. Další impozantní hora hned vedle je Kongde Ri. Dělám fotky a zrovna včas, o deset minut později se přiženou mraky a vrcholy jsou zakryté. Jdeme úbočím velké stráně, celé pokryté zídkami „mani“ a všude kolem jsou spousty modlitebních vlajek. Jeden obrovský balvan má modlitby vytesané jen z poloviny, tak vidím výrobní proces. Celý balvan se natře na bílo, pak se černým uhlem předkreslí obrysy písmen a kámen se v prostoru mezi písmeny otesá pryč. Takto písmena zůstanou v reliéfu a bílá. Kolem balvanu je postavené vratké lešení z bambusu. Musí to být otrocká práce, ale modlitba údajně prospívá k blahu jak kameníka, tak poutníka a pak i toho, kdo za práci platí. Ve vesnicích si musím dávat větší pozor na cestu. Jsme v území Šerpů, pod silným vlivem buddhistické kultury. Téměř každá vesnice má uprostřed cesty vysoký sloup, zvaný „čotar“. Na hrbolatém chodníku dávám pozor, kam šlapu a nedívám se nahoru. Což je chyba, vysoko na sloupu je něco jako česká májka, ale ve tvaru lampionu, zbarvená stejně jako modlitební vlajky. Je nutno tyto sloupy obcházet stejně jako mani balvany, aby byly po mé pravé ruce. Jinak to přináší smůlu a pohoršuje místní lidi. Sangye vybírá čajovnu na horním konci vesnice. Máme pěkný pokojík, úplně nahoře. Slibují na ceduli horkou sprchu, také je to první sprcha, která má vedle malou převlékárnu. Konečně někdo myslel. Běžně tu postaví sprchu jako malý hajzlík, s dveřmi, které se otvírají přímo ven na chodník. Ve sprše si není ani kam pověsit suché prádlo, ani ručník. Člověk řeší logistický problém, jak to udělat, aby se osprchoval, ale oblečení mu zůstalo suché. Vylézt ven nahý nepřipadá ve zdejší kultuře v úvahu. Podlaha ve sprše je cementová a voda sotva vlažná. Optimisticky si šamponuji vlasy, přesně v tom okamžiku se voda mění na ledovou. Teď už není
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205326
L iba Š vrčinová -C unnings : H imálajský deník úniku, ten šampon opláchnout musím. Namrzly mi u toho i ruce i šlapky, nemůžu se zahřát ani navzdory tomu, že si oblékám péřovku a podvlíkám spodky. Jediná možnost zahřátí je jít ven a do kopce, ať se mi rozproudí krev. Tak jdu nahoru vesnicí a na okraji přicházím ke dvěma zajímavým cedulím, které popisují stavbu gompy a buddhistické školy. Je to psáno docela slušnou angličtinou a říkám si, že by to stálo za vyfocení. Vykročím zpět dolů pro foťák. Nahoru proti mně si vykračuje mladý kluk. Přihlídnu, na hlavě má čepici s nápisem „British Columbia Sports Fishing“, úsměv od ucha k uchu – Purna ! Smějeme se a vítáme, je to jako potkat ztraceného bratra. Jdeme spolu nejdřív do Purnovy čajovny. Purna mě představuje majitelům a dostávám čaj a ceremoniální šálu „khata“. Pak jdeme k nám. Sangye a nosiči sedí v kuchyni, vytahuju je do jídelny. Objednávám pro všechny pivo, kluk z čajovny mění hudbu na nepálskou a máme veselo. I pro Purnu je pocta být představený Sangyemu, je to stejně jako s Ganešem. Je dobré, že jsme se potkali tady a nemusíme se hledat v Namche Bazaar, to je mnohem větší vesnice. Domlouváme se, co budeme dělat po návratu v Káthmándú. Jeden z plánů je, že chci Purnu představit učitelce Lalu a nějak zařídit Purnovi lekce nepálštiny. Nutně se potřebuje naučit pořádně číst a psát v jeho vlastním jazyce. Purna se vrací do své čajovny, aby se postaral o svého klienta. Zítra půjdeme do Namche společně, je to jen dvě hodiny do kopce. Sangye s Tembou a Geldženem se mnou sedí v jídelně a pomáhají mi sníst obrovskou horu brambor na loupačku. Dělíme se o další pivo a je nám dobře. Blíže prozkoumávám rouru od kamen. Byla moc krátká a potřebovali ji prodloužit, tak ji pod stropem nastavili plechovkou od Nescafé. Docela geniální, pomůžou si, jak to jde. Akorát s těmi sprchami jsou na štíru. Vstáváme o půl sedmé, malá snídaně, jdeme. Purna s jeho klientem už prý vyšli před námi, snažíme se je dohonit. Kousek nad Monjo jdeme přes kontrolu – dřevěná brána, vstup do Národního parku Sagarmatha. Musíme předložit lezecké povolení a zaregistrovat se. Vstup do parku je hlídaný třemi vojáky v plné polní, s obrovskou puškou. Pochybuji, že by jim někdo ukradl Mt. Everest, ale na druhé straně od každého turisty vybírají poplatek 1000 NR (zhruba 20 dolarů), za den v plné sezóně vyberou dost peněz a všechno v hotovosti. Byli by snadným terčem.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205326
L iba Š vrčinová -C unnings : H imálajský deník Znova překračujeme řeku Dudh Kosi po hodně dlouhém mostě, zbytky starého jsou opět pod námi. Pak znova přes řeku, tentokrát po mostě nádherně vysoko nad kaňonem řeky. Za tímto mostem začíná chodník prudce stoupat k Namche. Tam také doháníme Purnu s Maxem. Docházíme na odpočivadlo na malém hřbítku a čeká mě překvapení a odměna – první pohled na Mt. Everest! Je sice ještě hodně daleko, ale i tak působí majestátně. Dělám fotky, také společně s Purnou, Sangyem, Tembou a Geldženem. Purna má pořád ten nejšťastnější úsměv od ucha k uchu. Obloha je zářivě modrá a v kruhu přátel je na světě dobře. Stoupáme všichni pohromadě nahoru, madam nalehko, nosiči naložení nad hlavu. Ale i tak odměřuji dech opatrně, stačí málo a vypadnu z rytmu. Na zastávce na čaj se snažím zvednout Geldženův náklad uvázaný na naamlo (pásku na čelo) a mám dost co dělat se s tím vztyčit. Náklad je také nevyvážený, moc těžký a široký nahoře, nechápu, jak s tím někdo může jít celé hodiny a nevadí mu to. Po oddechu u čaje a kokosových sušenek pokračujeme nahoru, Namche Bazaar už není daleko. Jako finále máme dlouhé kamenné schody a jsme tam. Nejdřív do banky vyměnit další peníze, protože dál už žádné banky nebudou. Hlavní ulička je obložená krámky, dokonce mají i Cyber Café s počítači, je možno poslat e-mail! Docela by se mi také hodila teplá vestička, protože v chatách je po západu slunce chladno. V oknech je jen jedna vrstva skla a táhne přes ně na záda. Chtějí za vestičku 700 až 800 rupií, což je velká loupež na hlavní stezce. Proplítám se uličkami, abych se dostala do středu Namche k tibetské tržnici, kde nakupují domorodci. Všichni prodávají flísové bundy, ale vestičku má jen jeden chlapík a chce za ni 400 rupií. S tím už se dá něco dělat, začínám smlouvat. Nepálsky. Nabízím 300. Chlapík že ne, trvá na čtyřech stovkách. Tak nabídnu 320, on pořád 400. Tak nabízím 350, kolem se shromažďuje dav lidí a všichni se začínají dobře bavit. Chlapíka překvapuje, že umím říct i „padesát“ a nakonec se smíchem svolí. Vedle mě se najednou zjevuje Sangye, celou dobu zezadu pozoroval mé smlouvání a teď se směje také. Připadá mi jako můj anděl strážný, je někde za mnou a ani o tom nevím. Je mi jasné, že i tak platím turistickou cenu a ne nepálskou, ale v přepočtu je to bratru 7 a půl dolaru, doma by mě stála aspoň čtyřicet, tak si nestěžuji. Ona čísla v nepálštině nejsou žádná legrace. V každé normální slušné řeči je nutno se naučit nazpaměť počítat od jedné do dvaceti, pak už se to
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205326