Antonín - zlom
19.2.1957 6:53
Stránka 98
M ARTIN D. A NTONÍN „Jo, bingo. To je nejspíš ta správná otázka. Ať je to cokoliv, Sedmička to s Hrobešem vyvíjela bez vědomí Ester a ta se k tomu zkoušela dostat. A nejspíš se o tý laborce dozvěděla jenom díky tomu, že ji někdo rozstřílel na hadry a narušil magický krytí. Cejtil jsem tam utajovací štíty, o jakejch se mi ani nesnilo... a ta zelená mlha byla očividně nějakej mutagen. V pořádný koncentraci by bez problémů nadělala z malejch milejch želviček ubohý otroky panovačný kung-fu krysy. A z vědců a tuhle z Jardy... ještěrky.“ „Já vám občas vážně nerozumím,“ povzdychla si Klaudie. „Mutanti? To jako ty z filmu?“ „Nejsou to ještěři,“ prohlásil Walter vítězně. Opravování Vincencových omylů mu vždycky zvedlo náladu. „Jsou něco divnějšího. Nepochází ze Země.“ „No ty vole!“ hvízdl Vincenc. „Mimozemšťani? To by byla síla! Fakt škoda, že je to úplná blbost, Nekro.“ „Není. Mění se v něco, co nejsou lidi!“ „Jo, ale to je trochu rozdíl, ne?“ „Budnická se v nic neměnila,“ podotkla Klaudie. „Jenom začala kouzlit. Hodně, hodně silně. Sedmičkově silně. Půjč mi tu zkumavku.“ Chvíli ji podržela a soustředila se. „Jo, vážně je to to samé. A cizí. Lidi takhle nekouzlí.“ „Když o tom tak přemejšlím, ta mlha smrděla trochu podobně. Trochu. Ne tak palčivě... Jinej, ale příbuznej produkt?“ uvažoval Vincenc. „Tak myslete. Co všechno je hodně magicky aktivní a není to člověk?“ „Démoni,“ vyhrkl Walter ihned. „To bylo první, co mě napadlo.“ „Hm, mě taky,“ přikývla Klaudie. „Má to nádech síry.“ „Sakra,“ zašklebil se Vincenc. „Já doufal v něco objevnějšího. Třeba v rusalky a dryády. Nebo jednorožce... ale jo, všichni se měnili v něco šupinatýho, takže démoni znějí nejlíp.“ „I takhle by mohli u sebe doma vypadat... přinejmenším jeden z druhů,“ zamyslel se Walter. „Mimochodem, tou explozí jsi asi vypustil druhou várku plynu.“ „Jo? To jsem doufal! Ester vypadala, že by dala nevím co, kdyby ji někdo zbavil Smutka – tak jsem jí to splnil.“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205323
Antonín - zlom
K LADIVO
19.2.1957 6:53
NA âARODùJE
8 / P EKELNÁ
Stránka 99
·LEHA
„Pokud tě za to neroztrhne jak hada, tak se nejspíš promění. Dostala plný zásah,“ informoval ho Walter škodolibě. „Jaroslav ji viděl, jak se sotva vypotácela ven.“ „Co? Proč se neteleportovala?“ „Vím já? Zavolej jí a zeptej se. Možná potřebuje pomoc.“ „Nechci ji dusit přílišným zájmem. Mohla by si to špatně vyložit. A vlastně jsme neprobrali to nejdůležitější: Proč se do toho ještě mícháme?“ „To myslíš vážně?“ málem vykřikl Walter. „To tys do té laboratoře vlezl, i když bylo po případu!“ „A kromě toho mají Felixe,“ připomněla Klaudie. „Jestli ho nepustí, budeme ho muset zachránit.“ „Budeme?“ zapochyboval nekromant nepřesvědčeně. „On si jistě poradí... A když ne, možná ho vymění za to sérum.“ Chtěl si vzít od Klaudie zkumavku a také se podívat blíž, ale Vincenc mu ji opět sebral. „Moje. Já ti na tvýho Jardu taky nesahám.“ Pak se najednou zasmál, schoval sérum do kapsy, vstal a přešel k jinému stolu. Seděla tam velmi pohledná blondýna a zcela tuctový muž. Jeho ignoroval a oslovil jen ji: „Podívejte, dámo, vaše pozornost mi vážně lichotí, takže se s váma klidně vyspím, ale momentálně jsem v něčem jako vztahu. Přijdete mi jako její typ, takže asi v klidu, ale tady toho cápka sebou nevoďte. Dejte mi telefonní číslo a...“ Blondýna se zvedla a beze slova odešla. Její společník upřeně hleděl na desku stolu. Vincenc pokrčil rameny a vrátil se k ostatním. „Hrozně civěla. Šlo mi to na nervy. Takže co teď?“ „Máme Jaroslava.“ Walter s očekáváním kývl na Klaudii. „Než cokoliv podnikneme, získejme další informace.“ „Nesnáším mrtvé mysli,“ povzdychla si a s útrpným výrazem položila ruku na hřbet ztuhlé dlaně. Třikrát se nadechla a vplula do olejnatých vod zcela nelidské duše. Tohle vážně nenáviděla. Dotýkat se mrtvé mysli bylo úplně stejné jako strkat ruku do úst chladnoucí mrtvole – ohavné, nechut-
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205323
Antonín - zlom
19.2.1957 6:53
Stránka 100
M ARTIN D. A NTONÍN né a slizké. A nebezpečné. Vždy na sebe přejímala hlavní vlastnosti ovládaného... a tady byla nejvýraznějším rysem smrt. Navíc měla pocit, jako by se pokoušela řídit auto se čtvercovými koly po silnici složené ze samých retardérů. A na všech semaforech svítila červená. Modře. Už chápala, proč Walter tak jednoznačně tvrdil, že proměněnci nejsou lidi. Vážně se tu vůbec nevyznala. Jaroslav sice na pohled stále vypadal téměř lidsky, smrt ho zastihla v samém počátku přerodu, ale pouze po tělesné stránce. Mysl byla zasažena celá. Měla pocit, že tu bloudí už věčně. Neviděla cesty, hranice ani horizont. Zkoušela mířit rovně, vlevo, nahoru, nazdařbůh... ale zákonitosti svého pohybu přesto nechápala. Nakonec se ocitla na místě, které bylo jaksi... mrtvější než všechno ostatní... a zastavila se. Doufala, že to jsou vzpomínky. Zabořila do nich ruce. Bylo to jako probírat se kroutícími červy a hledat v nich půlku žížaly. Podle dvacet let staré rozmazané fotografie. Náhle sevřela něco jasně daného, horkého – a v mysli jí vybuchl téměř srozumitelný obraz. Viděla své ruce, jak pomalu mačkají tlačítka od nikotinu zežloutlé klávesnice, cítila rozmrzelost, že se nikdy nenaučila psát všemi deseti bez dívání, najednou se jí monitor rozprskl do obličeje, vyskočila, strach ji hnal někam, kamkoliv, vnímala jen hrozbu přicházející smrti, střelba byla podivuhodně tichá, zahlédla černě oděné útočníky, měli masky, zabíjeli její kolegy zcela bez milosti, běžela, hledala úkryt, zničehonic se od hlavní laboratoře přivalil zelený kouř, obrátila se, utíkala před ním, najednou jeden z nich stál přímo před ní, namířil, od hlavně se zablesklo, zvuk výstřelu bylo jen tiché šeptnutí, průstřel hrudi takřka necítila, naposledy se nadechla, zelený dým do ní vstoupil a všechno se změnhlbrljůá greástro ma4,#fL&str)0... Jaroslav Šmíd přestal existovat sedm vteřin před svou smrtí a z těch posledních cizích vzpomínek se jí udělalo tak hrozně špatně, že se mu málem vyzvracela do mysli. Ještě se ale ovládla a opět zabořila ruce do červů. Už mohla jít trochu po citu, hledala příbuznou vzpomínku, jen výraznější, nesoucí důležitost, smysl, cíl...
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205323