by na sedlákova slova nedal. Sdělím s ním, že ten hocha bije. Bakos jen hlavou kroutil. — Ouřední šiml milerád na čas si dává, pane doctore. A Šándorka v tu ránu bychom s sebou vzíti měli. Každé bití, každá kletba, jež na hlavinku jeho se snáší, živí duchův hněv. Tím více bude doctora Horvátha a rodinu jeho obtěžovati. Neutichne, dokaváď to, co za hřích svůj pokládá, odčiněno nebude. Vtom hejno dětí v kabátky a čapky oděných ze školy se vyrojilo. S úlevou v radovánky všeliké se pustily, zvadlosť jejich, jež při úloh rozoumek tuze zkoušejících zdolávání na ně byla dolehla, pomalu se vytrácela, vážné nauky šly nyní stranou. Jedno z dětí uhlídalo kočku, s rolničkou jakousi na ocas přivázanou, pacholek něčí nezvedený či z dlouhé chvíle bezzemek mohl s ní tak naložiti. Mourek dočista byl vyplašený a rozběhnuvší se k němu dítka ještě větší leknutí mu přivodila. Přehnal se kol nás, za sebou s pádící drobotinou. Zakrátko slyšíme, kterak děti na Šándorka volají. Kocourek totiž právě do otčíma jeho dvora vlezl. Děti chtěly, by Šándorek zpátky k nim kočku zahnal. Hospodář v domě měl cos na práci, pozor nedával, a tak Šándorek jal se kocourka pronásledovati. Ten hupky přes plot a poznovu po ulici uháněl. Šándorek za ním. U jednoho plotu už už zvířátko chytil, ale to se nedalo: Poškrábalo kloučka a bylo v prachu. Plačícího Šándorka některá z dítek litovala, jiná se mu posmívala, brzy však všechna se rozutekla.
{ 97 }
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205259
Škrábance ni za řeč nestály, krapet jsem je očistil. Zároveň, bych Šándorka utišil, pověděl jsem jemu, že v praxi mé dosud takového pacienta nebylo, co by kočičímu škrábnutí podlehl, a to do mnohých již koutů vlasti naší osud mne zavál. Chvilku ještě popotahoval, a poté se tázal, zdali též ve městě kočky se nacházejí. — Nějaké tam dozajista běhají — odvětil jsem. Povídali jsme si. Uslyšel jsem, že otčím tolik hocha nebije jako svůj dobytek; zvířata větší strach z něho mají než ze značkování. Z místních lidí ledas kteří, mezi nimi i děti, přestože ty by si s ním beze všeho i hráti mohly, Šándorkovi se posmívají. Říkají o něm, že byl jak shnilá brambora vyhozen. A že je smraďoch, jehož ani vlastní matka nechtěla. Kéž bych malému tomu capartovi všech pravých příčin řetězec řádně vysvětliti mohl. Na Bakosově kožuchu mohl oči nechat a ten mu jej oblékl. Soupeřili, na kterém z nich lépe bude se vyjímati. Rovněž mne chtěli v kožuchu uzříti, leč k tomu jsem se neuvolil. Smáli se mně. Též mne to rozveselilo. Veselí uťal až pěstoun. — Táhni dom! — houkl bez velkých cavyků na Šándorka. — Nuže, věc vaši nechal jsem si hlavou projíti — obrátil se poté tónem změněným na nás. — Tatíček, počítám, přec synku svému nějakou tu maličkosť odkázal. Pakli z toho díl uspokojivý mně připadne, kluka si spánembohem odveďte. Když tolik již jste se sblížili. Ha, tedy odtud vítr vane.
{ 98 }
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205259
— Dědictvím posloužiti nemohu — děl jsem. — Že přítel můj bez dědice zákonného zesnul, statky jeho na krále se přenášejí. To byla chvíle, kdy Bakos, že jest na čase, by návrhu svému dal zazníti, usoudil: — Možeme vám však výměnou přivésť jedného koně. Chtěl náležitě zapůsobiti; kdovíproč, můž být, že cítil se býti na aukci.* Hospodáře tím neobměkčil, ten nepřestával počítati, řka, že doposud Šándorek jen chleba byl ujídal etc., jeden kůň tedy nepostačí. Čekal na nový návrh. Mlčel jsem. V tom tichu hrobovém hospodář mníti mohl, že sumu peněz uspokojivou proň vyměřuji, tudíž rychle mně nápomocen hodlal býti: — Výživné je i na almužnu málo. V rozkladu poté následujícím obšírněji jsem vysvětlil, že není důstojno muže se sirotou mrzce kupčiti, smlouvání o dítě se mně příčí. — Pak tedy kluka k sobě nelákejte! — prál a s ruky mávnutím i on do domu vešel. Bakos, toť se ví, na nic nečekav, mne sepsul: — Takovou příležitosť si nechať ujíti! — Mám koupiti Šándorka za peníze? Cožpak je snáď otrokem? Hellady staré móresy u nás namoutě nezavádějme! — A není lhostejno, jakou cestou k cíli dospějeme?
* Na dražbě.
{ 99 }
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205259