„Jednou se ti to může vymstít, Ramone, pýcha ještě nikomu nic dobrého nepřinesla. Neměň se kvůli mně, změň se kvůli sobě,“ řekla. „Co by mi asi tak mohl udělat plechový kohout?“ Mariana jen pokrčila rameny. Co mu měla vykládat? Že jsou různé věci mezi nebem a zemí? Ona věděla jen jedno, že Ramon se dříve nebo později poučí. Po dobrém nebo po zlém. Jenže jak postupovaly večer a noc, don Ramon se dostával do nálady a nad ránem opět na své sliby zapomněl a cestou domů se opět ocitl před Katedrálou. Celé divadlo se rozjelo znovu tak jako za předchozích svítání a lidé v Quitu do ticha svítání slyšely Ramonův křik a spílání. „Co je? Co si myslíš? Že jen proto, že jsi vysoko, jsi něco víc než já? Že tobě ten tvůj blýskavý hřebínek nikdy nikdo nesrazí? Tak to se pleteš, kamaráde. Jediný pořádný frajer v téhle čtvrti a v celém městě, jsem já. Ramon Ayala. No tak, troufneš si na mě, kohoute?!“ Najednou don Ramon ucítil ve tváři prudký závan vzduchu a zdálo se mu, že slyší pleskání křídel a že koutkem oka zahlédl bronzové zablesknutí. Pak uviděl jiskřičky, protože dostal poměrně silný pohlavek. Když se zase rozkoukal, jeho pohled padnul ze všeho nejdřív na věž kostela. Ale plechová korouhvička se otáčela tak jako vždycky. Don Ramon si nedokázal vysvětlit, co se mu vlastně stalo, ale raději svoji litanii ukončil a nenápadně se klidil domů. Druhý den si lidé zase povídali o jeho další výtržnosti a Mariana byla smutnější než předchozího dne. Lokálem se nenesl její perlivý
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205256
smích a její kolová sukně se neotáčela tak vesele a rázně jako obvykle. Jakmile se krčma vyprázdnil, don Ramon jí vyprávěl, co se mu stalo před Katedrálou. Mariana se nevypadala překvapeně a jen pokývala hlavou. „Já jsem ti říkala, že ani plechový kohout si nenechá líbit úplně všechno,“ poznamenala. „To prostě není možné,“ dohadoval se don Ramon. „Jen se mi něco zdálo. Plechový kohout je plechový kohout.“ Don Ramon nechtěl za nic na světě přiznat, že by Mariana mohla mít pravdu. A tak se v její krčmě posilňoval a posilňoval, aby se nad ránem znovu vydal ke Katedrále. Jestli po mně něco doopravdy chce ten plechový náfuka, tak ať se předvede. Pěkně tváří v tvář, žádné pohlavkování,“ uvažoval don Ramon. A začal kohouta z katedrály znovu pokoušet. „Co je? Co si myslíš? Že jen proto, že jsi vysoko, jsi něco víc než já? Že tobě ten tvůj blýskavý hřebínek nikdy nikdo nesrazí? Tak to se pleteš, kamaráde. Jediný pořádný frajer v téhle čtvrti a v celém městě, jsem já. Ramon Ayala. No tak, troufneš si na mě, kohoute?!“ Sotva vyslovil poslední slova, zablesklo se mu před očima a zase viděl barevné hvězdičky, jen pohlavek byl tentokrát ještě silnější. Když oči konečně otevřel, podíval se na věž, ale bronzový kohout nikde. Najednou vedle něj cosi zašustilo, don Ramon se pootočil a nemohl uvěřit svým očím. Díval se přímo na kohouta. Byl mnohem větší než se zdál být ve výši na věži a bez varování začal dona Ramona klovat a tlouct tvrdými, bronzovými křídly. Don Ramon si chránil hlavu a oči a uhýbal, jak se
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205256
jen dalo. Ani trochu ho nezajímalo, jestli jej vidí někdo z ranních chodců. „Přestaň, kohoute, přestaň! Chceš mě snad zabít? No tak, kohoute! Prosím!“ křičel a žadonil don Ramon. Kohout po chvíli skutečně přestal a na dona Ramona se zadíval se vším svým kohoutím a bronzovým opovržením. „Jsi zbabělec, done Ramone,“ zaskřehotal. „Tolikrát jsi mě vyzýval na souboj a pak mi tu brečíš. Jsi zbabělec, opilec a lhář. Kolikrát
jsi
sliboval
své
krásné
snoubence,
že
přestaneš
s vychloubáním a nočními výtržnostmi a nikdy jsi slib nedodržel!“ Kohout mu znovu uštědřil pořádný klovanec. „Já se polepším. Opravdu se polepším,“ skuhral don Ramon. „Slibuješ, že přestaneš být nafoukaný, když nemáš na co? Přestaneš vyvádět po nocích?“ ptal se kohout. Don Ramon přikyvoval a přikyvoval a přikyvoval. „Tak se odtud ztrať a neukazuj se tu, jedině, že bys do Katedrály přišel na ranní mši,“ uštědřil kohout Ramonovi poslední příkaz a poslední klovanec a za mocného máchání křídel se vznesl zpět na věž katedrály, kde se vítězoslavně blýskal v ranním slunci. Lidé na ulicích pobaveně sledoval dona Ramona, jak utíká od Katedrály, jako kdyby mu za patami hořelo. Večer v krčmě všechno vyprávěl Marianě i ostatním hostům. Svoji snoubenku znovu prosil za odpuštění a zdálo se, že tentokrát upřímně. Nikdo se mu nevysmíval, protože se všem zdálo, že takové leknutí, jaké si domýšlivý kovář zažil, jako trest docela dobře stačí.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205256