14
Etické a filozofické souvislosti
14 Hippokratova přísaha a eutanazie Mgr. Sylva Fischerová, Ph.D. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, Ústav řeckých a latinských studií Při debatě o přípustnosti či nepřípustnosti eutanazie bývá mnohdy jako argument užívána také tzv. Hippokratova přísaha, konkrétně jeden ze zákazů v ní uvedených („nepodám nikomu smrtící lék, i kdybych o to byl požádán, ani nikomu nedám doporučení v tom smyslu“93). Už jen z těchto důvodů považuji za užitečné pokusit se osvětlit uvedený zákaz v kontextu Přísahy jako celku, dále v kontextu sbírky Corpus Hippocraticum, v jejímž celku se dochovala, a přirozeně také ve vztahu k dobové lékařské a společenské praxi. Na závěr bych ráda uvedla některé z argumentů stran relevance Přísahy pro dnešek, které zaznívají v debatách posledních desetiletí, ať už se vyjadřují pro, nebo contra. Tzv. hippokratovská přísaha nebo také slib představuje přes svou stručnost bezpochyby nejslavnější, nejdiskutovanější a nejkomentovanější součást Corpus Hippocraticum, souboru spisů s lékařskou tematikou, jejichž autorství je tradičně připisováno legendární osobě Hippokratově: „Po Bibli je to dnes zřejmě nejvlivnější text ze všech, které se z klasického starověku dochovaly,“ hodnotí V. Nutton.94 Zároveň ale byla Přísaha prohlášena za text nejmysterióznější95, neboť samotný původ textu i jeho charakter je nejasný: nevíme, kdy byl sepsán a kým, ani za jakým účelem, tj. kdo přesně se měl identifikovat se zásadami v něm nastolenými. Není ani jasné, zda v době svého vzniku představovala takto formulovaná přísaha nějaký reálný nárok či závazek, tj. zda ji někdo skutečně skládal, a jaká existovala sankce za její porušení, anebo zda se jednalo jen o fiktivní sepsání nároků na ideálního lékaře. Přitom její deontologické zaměření není nijak výjimečné – existují i jiné spisy, jejichž předmětem je lékařská etika a etiketa a jež jsou součástí Corpus Hippocraticum nebo byly sepsány pozděj-
93
94
95
Všechny překlady z řečtiny i jiných jazyků, pokud není uvedeno jinak, jsou mé vlastní. NUTTON, V.: Hippocratic morality and modern medicine. In: Médecine et morale dans l’Antiquité. Vandoeuvres – Genève: H. Flashar – J. Jouanna, 1997, s. 32. Např. MILES, S. H.: The Hippocratic Oath and the Ethics of Medicine. Oxford: Oxford University Press, 2004, p. 3.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205049
Hippokratova přísaha a eutanazie
14
šími lékaři.96 Kromě toho je věhlas Přísahy podle dochované evidence zřejmě až pozdějšího data: teprve později začala být Přísaha chápána jako krystalické ztělesnění lékařské deontologie, jako ideální norma chování lékaře i jako závazek, který má on sám přijmout pro výkon své profese. Ačkoliv tedy konsenzus badatelů v uvedených otázkách neexistuje, tradiční výklad chápal Přísahu jako zasazenou do situace, kdy rodinná profesní lékařská společenství byla nahrazována svazky, které už pokrevní pouto nepotřebují. Přísaha by tak reflektovala změny ve výuce adeptů lékařství a přechod od předávání znalostí v čistě rodové tradici k profánní a na ekonomické bázi založené výuce; nemuseli ji tudíž skládat členové rodu Asklépiovců, jen pokrevně nespříznění adepti, kteří za výuku platili.97 To čteme i v arabštině dochovaném komentáři k Přísaze, připisovaném Galénovi.98 S kritikou tohoto pojetí vystoupil v roce 1943 Edelstein a vyslovil tezi, že Přísaha představovala původně nikoli profesní krédo, natožpak vyjádření absolutního etického standardu lékařského povolání v Řecku, ale pythagorejský manifest.99 Tato jeho teorie nebyla jako celek přijata100, řada badatelů (byť ne všichni) je nicméně
96
97
98
99 100
Jedná se o hippokratovské spisy O lékaři, O dobrém vystupování, Předpisy, Zákon. Z pozdějších textů obdobného zaměření srv. např. Testamentum Hippocratis. GOLDER, W.: Hippokrates und das Corpus Hippocraticum. Würzburg: Königshansen & Neumann, 2007, s. 47. Dochované fragmenty přeložil a komentuje F. Rosenthal. (Viz An ancient commentary on the Hippocratic Oath. In: Bulletion of the History of Medicine, 30, 1956, s. 52–87.) Rosenthal považuje Galénovo autorství za nepravděpodobné, jiného názoru je V. Nutton. (Viz Beyond Hippocratic Oath. In: Doctors and Ethics. The Earlier Historical Setting of Professional Ethics. A. Amsterdam – Atlanta, Wear – J. Geyer-Kordesch – R. French, 1993, s. 20. Leven, K.-H.: Hippokrates im 20. Jahrhundert: Ärztliches Selbstbild, Idealbild und Zerrbild. In: Selbstbilder des Arztes im 20. Jahrhundert. Medizinhistorische und medizinethische Aspekte. Eduard Seidler zum 65. Geburtstag am 20. April 1994. Freiburg: K.-H. Leven – C.-R. Prüll, 1994, s. 49.) Podle uvedeného komentáře měl Hippokratés sepsat Přísahu v souvislosti s otevřením své lékařské školy i pro jiné adepty, než jakými byli pokrevní členové rodu Asklépiovců, jejichž počet se prý neustále snižoval a hrozil vymřením, a tudíž následnou ztrátou lékařských schopností a znalostí, tak důležitých pro lidskou pospolitost. Edelstein, L.: The Hippocratic Oath. Baltimore: Johns Hopkins Press, 1943, p. 64. Lichtenthaeler charakterizuje jeho přístup následovně: „téměř monomansky vše traktuje skrze pythagorejskou mřížku“. Viz Lichtenthaeler, C.: Der Eid des Hippokrates. Ursprung und Bedeutung, Köln: Dentscher Arzte-Verlag, 1984, s. 286.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205049
14
Etické a filozofické souvislosti
ochotna přiznat pythagorejské nauce určitý vliv při utváření textu Přísahy101, vytýkají však také řadu dalších momentů: silný individualistický akcent, snad ovlivněný řeckým osvícenstvím102, a na druhé straně sakrální charakter řady formulací, který naznačuje, že Přísaha mohla vzniknout a být užívána v některém mysterijním prostředí103, nebo mohla být ovlivněna epidaurským kultem Asklépiovým. Navíc podle samotného textu Přísahy měl ústní slib či přísaha svůj pendant v písemné smlouvě, ať už se jí míní tato přísaha v psané podobě, nebo nějaký jiný dokument. Protože však výkon lékařského povolání nebyl ve starověku právně kodifikován, ani tato přísaha nemohla mít žádnou právní relevanci. Mohlo se snad jednat o nějaký interní předpis104. Zopakujme: consensus omnium neexistuje, Přísaha bývá časově kladena do 5. či 4. stol. př. Kr., ale i do doby helénistické nebo až do éry císařské. Vzhledem k torzovitosti dochované evidence, na jejíž podrobnější představení zde není prostor, dále než k uvedeným či srovnatelným hypotézám nelze dospět. Přesto však, jak bylo zmíněno, lze říci více zejména stran vztahu Přísahy k dalším spisům Corpus Hippocraticum i k dobové lékařské a společenské praxi. Hlavní vodítko přitom představuje samotný text Přísahy, na který se nyní zaměříme. Z hlediska struktury textu závazky tvořící vlastní náplň přísahy sledují toto pořadí: a) dodržet závazky vůči učiteli, jeho rodině a žákům b) prospívat nemocným, neškodit jim ani nepůsobit nespravedlnost c) nepodat žádný smrtící prostředek d) život a umění vést v čistotě a zbožnosti
101
102
103
104
Např. GOLDER, W.: Hippokrates und das Corpus Hippocraticum, s. 48. CARRICK, P.: Medical Ethics in the Ancient World. Washington: Georgetown University Press, 2001. Tak soudí HARIG, G., KOLLESCH, J.: Der hippokratische Eid. In: Philologus, 91, 1978, s. 164 nn. Podrobněji viz úvodní studie a komentář k Přísaze ve svazku Corpus Hippocraticum I (vyd. H. Bartoš – S. Fischerová), Praha 2012 (v tisku). Názor Feenův, viz Feen, R. H.: Abortion and exposure in ancient Greece: assessing the status of the fetus and ’newborn‘ from classical sources. In: Abortion and the Status of the Fetus. Dordrecht – Boston – Lancaster, W. B. Bondeson – H. T. Engelhardt, Jr. – S. F. Spicker – D. H. Winship, 1983, p. 283–300. Navrhuje DUCATILLON, J. Le «Serment» d’Hippocrate: problèmes et interprétations. In: Bulletin de l’Association Guillaume Budé, 1, 2001, s. 44. Carrick uznává, že Přísaha mohla být reálně užívána některými starověkými lékařskými společenstvími, ve všeobecném oběhu však podle něj nebyla. CARRICK, P.: Medical Ethics in the Ancient World. p. 100.
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205049