„Haló, Danielo, tady Vagner.“ „Dobrý den, co se děje? Máte něco nového?“ vyzvídala. „Určitě. Ale nevím, co na to říct.“ „Sejdeme se jako vždycky. Stala se mi taková podivná věc a já bych jí ráda přišla na kloub. Stejně jsem vám chtěla volat. Ale dneska nemohu. Zítra odpoledne, kolem páté. Vyhovuje vám to?“ „Ovšem. Budu tam.“ „Tak fajn. Nashle.“ Tak rád poslouchal její hlas. Těšil se, až ji zase uvidí. Moc by si přál mít ji jenom pro sebe. Kéž by se mu konečně podařilo odpoutat ji od toho nevěrného manžela! Určitě by se jí ulevilo a měla by po starostech. Takhle se jen zbytečně trápí a nedá si říct. Jak jen může pomoct někomu, kdo se jeho pomoci neustále brání?
Příštího dne lilo jako z konve. Když se Daniela dostala na místo setkání, ani se jí nechtělo vylézat do té sloty. Naštěstí Vagner vystoupil ze svého auta a nasedl k Daniele. Nemohl ji přece nechat promoknout. Když si konečně setřepal vodu ze saka, usmál se na Danielu. „Psí počasí, co? Jak se máte?“ „Celkem vyčerpaně, ale to není podstatné. Povídejte, co pro mě máte,“ vyzvala ho bez velkých okolků. Už se nemohla dočkat, co se zase dozví. „Konečně jsem na to přišel.“ Daniela na něho tázavě hleděla a jemu to dělalo moc dobře. „Tak mluvte. Na co jste to přišel?“ „Na to, za koho je vdaná ta milenka vašeho muže.“ „Tak mě nenapínejte, sakra.“ Str. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205019
„Je vdaná za vašeho švagra.“ „Cože? Co je to za blbost? Vždyť ten už je nějakej čas nemohoucí, za toho by se asi sotva mohla teď vdát. To není možné. Musel jste se splést,“ nevěřícně kroutila hlavou. „Ale kdepak, věřte mi. Je to tak.“ „Nechápu to.“ „Myslím, že tomu pomohl váš manžel. Víte dobře, že v určitých věcech má dlouhé prsty.“ Pokyvoval hlavou, aby dodal věrohodnost svému tvrzení. „Nechápu, proč by to dělal? Copak chce, aby po něm dědila, či co?“ „Netuším, co s ní má váš manžel za lubem, ale nic legálního to nebude.“ „Ale vždyť by na to musela přijít. Leda by to tak chtěla,“ uvažovala nahlas. „Nevím, jak to udělali, ale v každém případě je teď právoplatnou manželkou vašeho švagra.“ „Tak na to se musím doma zeptat.“ „Být vámi, tak bych ještě počkal. Jestli šije váš manžel nějaký podraz, tak ho jenom vyplašíte a nic nezjistíte.“ „Tak co mám tedy dělat?“ zoufala si Daniela. „Nechte mě ještě chvilku pátrat a já vám dám vědět. Zatím se tvařte, jako že nic nevíte.“ „Už teď mě svrbí jazyk.“ „Já vím, ale zkuste to nechat na mně.“ „Dobrá. A teď ta druhá věc. Včera se k nám vloupala nějaká ženská. Nic se neztratilo, ale chtěla bych vědět, jestli v tom není něco jiného. Začínám mít doma strach. Jestli si nás někdo nevytipoval nebo tak něco. V poslední době je toho všude plno. Mám strach o Matýska, aby mu někdo neublížil.“ „Jak se to stalo?“ A tak mu Daniela podrobně popsala, jak se vracela domů a zaslechla nějaké zvuky, když padala Hedvika na zem. Pak už jen viděla ležet ženu v kaluži krve. Str. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205019
„Byla u nás policie a vyšetřovali to, ale znáte to. Vyšetří toho půlku a pak to odloží. Já chci vědět detaily. Vždyť mě znáte. Nevím, do které nemocnice ji odvezli a jak je na tom. Chtěla bych, abyste mi to zjistil a zkusil si s ní promluvit. Něco z ní dostaňte. Policajti mi určitě nic neřeknou, když něco vypátrají.“ „Dobrá, podívám se na to. Hned, jak něco objevím, dám vědět.“ „V pořádku. Pošlete mi částku, kterou vám mám zaplatit za minulý měsíc.“ „Dobrá, stačí to až na příští schůzce.“ „Domluveno. Tak zatím.“
Hedvika už ležela týden na JIPce a její stav nebyl příliš růžový. Pořád ještě nevěděla, kdo je a kde se tu vzala. Její auto stále ještě stálo na parkovišti a nikdo si ho nevšímal. Zato ve škole už byl celkem slušný poprask kvůli tomu, že se ředitelce neozvala a zůstala marodit. Všichni, kdo za ní museli suplovat, stále jen remcali, kdy se už konečně vrátí. Telefon nebrala a nikdo o ní nevěděl. Ředitelka vyslala na výzvědy jednu z kolegyň, aby zašla k Hedvice do bytu. Jenže marně. Ani tam nikdo neotvíral. Když ji Pavel nenašel doma a nebrala mu telefon, začal zjišťovat, kde by tak asi mohla být. Jakmile vytočil Blančino číslo a zjistil, že se neozvala ani jí, měl okamžitě jasno. Něco se muselo stát. Nikdy neodešla, aniž by mu nenapsala vzkaz nebo SMS, kdyby se náhodou vrátil. Začínal mít neblahé tušení. Pak mu to konečně došlo. „Panebože!“ vykřikl nahlas. Nasedl do auta a ujížděl zpátky do Brna, aby zašel do nemocnice zjistit, zda tam neleží Hedvika. „Vím, kdo je ta dotyčná, co se k vám chtěla vloupat,“ napínal Vagner Danielu do telefonu. Str. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205019