Vzhledem k zaměření publikace a rozsahu jednotlivých případových studií nelze v této kapitole zmínit všechny brazilské aktivity, jež spojujeme se strategií působení nastupující mocnosti v mezinárodní aréně. Proto v této kapitole selektivně uvedeme ty případy, které patří k významným a signifikantním, a můžeme na základě jejich studia získat přehled o stylu, strategii a kontextu nástupu Brazílie jako mocnosti na scénu mezinárodní politiky.
Důvody a okolnosti nárůstu mocenského významu Příčiny posilování významu a ambic Brazílie v mezinárodním prostředí musíme hledat již v druhé polovině 80. let 20. století, kdy došlo k výrazným změnám na lokální (postupný přechod Brazílie k demokracii) i globální úrovni (zánik rigidního bipolárního mezinárodního systému). Dále měla na vzestup Brazílie zásadní vliv řada hospodářských reforem, které, ve spojení s dalšími pozitivními trendy (např. růst cen zemědělských produktů, objevení bohatých ložisek ropy), stabilizovaly brazilskou ekonomiku, a tím i posílily brazilské sebevědomí. Pomalý proces přechodu k demokracii v Brazílii, který ukončil vládu vojenského autoritativního režimu, započal na sklonku 70. let 20. století, přičemž počátek 80. let byl charakteristický sociálními a ekonomickými problémy, zejména růstem nezaměstnanosti a inflace. Nedemokratický charakter brazilského režimu ovlivňoval i zahraniční politiku země, která se podle Soaresové de Lima a Hirstové3 vymezovala zejména vůči mezinárodním organizacím a režimům, které prosazovaly dodržování lidských práv nebo omezení technologií využitelných v nekonvenčním zbrojení (včetně zákazu či omezení jaderných zbraní). V letech 1985–88 byl brazilský politický systém výrazně zreformován (mj. přijetí nové demokratické ústavy) a proběhly svobodné volby do legislativních a exekutivních orgánů na několika úrovních, čímž Brazílie završila přechod k demokracii. Zároveň však Brazílie čelila množství společenských i ekonomických problémů, mezi které patřila chudoba velké části populace, značné sociální rozdíly a problémy ekologické, jež souvisely s bezskrupulózní exploatací amazonské
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204979
nížiny ze strany těžařských společností a farmářů (nekontrolované a nekontrolovatelné kácení deštného pralesa bez ohledů na práva původních obyvatel). Řešení vzájemně propojených sociálních a ekonomických problémů země byla (a jsou dosud) zásadními úkoly všech brazilských vlád po roce 1985 a často měla formu komplexních plánů, jež měly pozitivně ovlivnit ekonomiku státu a v několika případech zahrnovaly i zavedení nové měny. Reformní ekonomické kroky, které měly v první řadě snížit inflaci, provedla administrativa prezidenta Josého Sarneye4 (tzv. plán Cruzado), nicméně bez valného úspěchu.5 V roce 1989 se stal prvním přímo zvoleným prezidentem Brazílie po demokratizaci země Fernando Collor de Mello, jenž patřil k hospodářské elitě země. Okamžitě po nástupu do funkce představil svůj plán na ekonomickou stabilizaci země (Nová Brazílie) a prohlásil, že Brazílii přivede do „prvního světa“. Plán však selhal a v Brazílii nadále přetrvávaly ekonomické a sociální problémy, které navíc zhoršovaly epidemie nemocí jako cholera a tuberkulóza nebo působení pašeráků drog a polovojenských skupin terorizujících velká brazilská města.6 V Brazílii rovněž bujela korupce – ta byla i příčinou pádu prezidenta de Mella v roce 1992. V oblasti zahraniční politiky se de Mello soustředil na prolomení brazilské izolace způsobené léty nedemokratického režimu. Počátkem 90. let 20. století se Brazílie začala více začleňovat do mezinárodních struktur – patrná byla např. brazilská participace na jednáních v rámci Všeobecné dohody na clech a obchodu (GATT), Brazílie ratifikovala Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (ICCPR) a stala se místem konání Konference OSN o životním prostředí a rozvoji (tzv. Earth Summit 1992). Brazílie také oficiálně ukončila program vývoje jaderných zbraní.7, 8 Další plán na ozdravení brazilské ekonomiky předložil v roce 1993 ministr financí Fernando Cardoso (tzv. Plán reál). Ten se ukázal být úspěšným a zahrnoval vytvoření nové měny (reál), privatizaci, liberalizaci obchodu včetně snížení cel. Brazilská ekonomika reagovala snížením inflace, růstem HDP a země zaznamenala příliv zahraničních investic. Úspěch v hospodářské oblasti vynesl sociálnímu demokratovi (v brazilských podmínkách pravicová strana) Cardosovi
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204979
ve volbách v roce 1994 křeslo prezidenta Brazílie. I přes to, že liberální zásahy omezující vliv státu na ekonomiku nezmírnily sociální problémy a napětí, obhájil prezident Cardoso svůj mandát i ve volbách v roce 1999. V oblasti zahraniční politiky pokračoval brazilský příklon k mezinárodním smlouvám, organizacím a režimům, které souvisely s dodržováním lidských práv a mezinárodní bezpečností. Brazílie se připojila k Režimu kontroly raketových technologií (MTCR), ratifikovala smlouvu o nešíření jaderných zbraní (NPT) a uznala Meziamerický soud pro lidská práva a Mezinárodní trestní soud.9 Zároveň Cardoso usiloval o konsolidaci a posilování regionální integrace (především MERCOSUR) – vlivná role v integračních projektech měla Brazílii mimo jiné pomoci posílit vazby na důležitá centra světové ekonomiky.10 I když s Cardosovou administrativou spojujeme ekonomický růst Brazílie a vlastně počátky vzestupu země jako nové mocnosti, Plán reál ukázal své limity (podle Klímy11 především kvůli asociálnímu a neekologickému charakteru) a Brazílie očekávala v čele státu osobnost s větším důrazem na sociální problematiku. Novým prezidentem Brazílie se v roce 2003 stal bývalý dělník, odborový předák a předseda levicové Strany pracujících Luiz Inácio „Lula“ da Silva. Prezident da Silva prosazoval v ekonomické oblasti středo-levicový přístup, který zahrnoval celou řadu opatření ke zmírnění sociálních rozdílů a zlepšení podmínek nejchudších obyvatel Brazílie. Za dvě volební období prezidenta da Silvy se zvyšovala zaměstnanost, což mělo za následek zpomalení růstu HDP, nicméně HDP i tak průměrně rostl. Během jeho vlády mimo jiné fungoval Program urychlení růstu (investice do perspektivních hospodářských odvětví) nebo Plán rozvoje školství a program Hlad nula, v jehož rámci např. získaly příspěvek chudé rodiny, které posílaly děti do školy a na očkování.12 Za vlády prezidenta da Silvy byl v rámci zahraniční politiky zvýšen důraz na jiho-jižní spolupráci a zároveň na roli Brazílie jako mostu mezi Severem a Jihem. Hlavní myšlenka tohoto posunu spočívala v přesvědčení, že země Jihu k ekonomickému rozvoji nutně nepotřebují spolupráci s bohatým Severem, ale mohou se orientovat na sebe navzájem – přičemž Brazílie hodlala hrát
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204979