VĚDA novou abecedu – popravdě řečeno, potřebovali nový stát. Za to, že to všechno nakonec dostali, vděčili úsilí jediného muže. Jmenoval se Kemal Atatürk. Jeho touhou bylo stát se tureckým Fridrichem Velikým.
Z Istanbulu do Jeruzaléma „Mám tedy vážné důvody k domněnce, že planeta, odkud přišel malý princ, je planetka B 612. Jednou jedinkrát ji viděl v roce 1909 dalekohledem jakýsi turecký hvězdář. Podal tehdy o svém objevu rozsáhlý výklad s ukázkami na mezinárodním astronomickém kongresu. Nikdo mu však nevěřil, protože byl nezvykle oblečen. […] V zájmu dobré pověsti planetky B 612 přinutil pod trestem smrti jeden turecký diktátor svůj lid, aby se oblékal po evropsku. A tak hvězdář přednesl svůj výklad znovu v roce 1920 ve velmi elegantním fraku a tentokrát mu dali všichni za pravdu.“ Antoine de Saint-Exupéry se v knížce Malý princ modernizaci Turecka lehce vysmívá. Pravda, po první světové válce, kdy se stále více přizpůsobovali západním normám, Turci změnili způsob oblékání – stejně jako Japonci po jejich reformě Meidži (srov. 5. kapitolu). O jak hlubokou změnu se jednalo? A především, bylo nové Turecko skutečně schopné hrát tutéž vědeckou ligu jako západní mocnosti? Mustafa Kemal se nenarodil jako pruský Fridrich Veliký proto, aby vládl. Těžkému pijákovi a sukničkáři Kemalovi pomohla reorganizace armády koncem 19. století, na kterou v 80. a začátkem 90. let dohlížel Colmar Freiherr von der Goltz (Goltz paša). Goltz byl zosobněním toho Pruska, které vytvořil Fridrich Veliký. Narodil se ve východním Prusku jako syn průměrného vojáka a sedláka, kombinací odvahy a používání mozku se vyšvihl až do hodnosti polního maršála. Kemal se učil německému způsobu vedení války a teorii převedl do praxe roku 1915 na poloostrově Gallipoli, kde se významně podílel na úspěšné turecké obraně proti britským invazním silám. Když se po válce Turecko rozpadlo a do Anatolie táhla řecká armáda, byl to právě Kemal, kdo zorganizoval rozhodující protiútok a prohlásil se za otce nové Turecké republiky – Atatürka (Otce Turků). I když přestěhoval hlavní město z Istanbulu do Ankary v srdci Anatolie, nikdy nezapochyboval o tom, že stát, který vytvořil, by měl hledět západním směrem. Tvrdil, že Turci po celá staletí „chodili od východu směrem na západ“.99 „Může někdo jmenovat jediný národ,“ zeptal se francouzského spisovatele Maurice Pernota, „který by se při hledání civilizace neobrátil na Západ?“100 Základní součástí Atatürkovy reorientace Turecka byla radikální reforma abecedy, kterou představil osobně. Arabské písmo bylo nejen symbolem dominance
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204869
CIVILIZACE islámu, bylo také velmi nevhodné pro fonémy turečtiny, a značná část obyvatelstva měla proto velké potíže se čtením a psaním. Atatürk abecedu představil v parku Gülhane, bývalé zahradě paláce Topkapı, jednoho srpnového večera roku 1928. Početné sezvané obecenstvo požádal, aby někdo, kdo umí číst turecky, přečetl text na papíru v jeho ruce. Když dobrovolník hleděl na text zjevně zmaten, Atatürk řekl davu: „Tento mladý muž je zmatený, protože nezná správnou tureckou abecedu.“ Podal papír svému kolegovi, který nahlas četl: „Náš bohatý a libozvučný jazyk se teď bude moci předvést novými tureckými písmeny. Musíme se odpoutat od oněch nesrozumitelných znaků, které držely po celá staletí naši mysl v ocelových kleštích. […] Musíte se rychle naučit nová turecká písmena… Považujte to za vlasteneckou a národní povinnost. […] Pro národ je ostudné, skládá-li se z deseti nebo dvaceti procent lidí gramotných, a 80 % nebo 90 % lidí je negramotných. […] Tyto chyby napravíme. […] Svým písmem a svým myšlením náš národ ukáže, že jeho místo je v civilizovaném světě.“101 To, že Turecko přizpůsobilo svou abecedu Západu, bylo jen část širší Atatürkovy kulturní revoluce, která měla zemi rychle dotlačit do 20. století. Ve způsobu oblékání okopírovali Západ muži i ženy, fezy a turbany nahradily západní klobouky, nedoporučovalo se nošení roušek. Turecko převzalo západní kalendář včetně křesťanského počítání roků. Tím nejdůležitějším ale bylo, že Atatürk založil nové Turecko jako stát sekulární, zcela oddělený od náboženské autority. Kalifát byl zrušen v roce 1924; o měsíc později byly zavřeny náboženské soudy a šaríu nahradil občanský zákoník, jehož základem byl švýcarský zákoník. Podle Atatürka nic nezpomalovalo rozvoj osmanské říše tak, jako zásahy náboženství do říše vědy. Po konzultacích s Albertem Malchem z ženevské univerzity v roce 1932 nahradil Sídlo vědy (Darülfünum), které drželi pevně v rukou imámové, Istanbulskou univerzitou západního stylu. Ta později otevřela své dveře asi stovce německých židovských či levicových akademiků, kteří uprchli před nacistickým režimem. „Všemu na světě, civilizaci, životu, úspěchu, jsou tím jediným správným průvodcem vědomosti a věda. Hledání jiného průvodce, než jsou vědomosti a věda, je [známkou] nedbalosti, nevědomosti a zcestnosti.“102 To byla Atatürkova slova, vepsaná na hlavní budovu univerzity v Ankaře. *
* *
Rozbitím osmanské říše a postrkováním jejího tureckého jádra k sekularismu zasadila první světová válka – určitě ne záměrně – Osmanům ránu ve jménu
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204869
VĚDA hodnot vědecké revoluce a osvícenství. Aby si však Britové pojistili vítězství, snažili se mobilizovat proti sultánovi jeho vnitřní nepřátele, mimo jiné Araby a Židy. Arabům slibovali nezávislá království, Židům nový „národní domov pro židovský lid“ v Palestině. Jak se však ukázalo, byly to sliby neslučitelné. Ačkoli je Jeruzalém posvátným městem všech tří monoteistických náboženství, dnes někdy vypadá jako novodobá obdoba Vídně v roce 1683 – je to opevněné město na hranicích západní civilizace. Stát Izrael, který Židé založili v květnu 1948 jako židovský stát, nikoli však výhradně pro Židy, se považuje za předsunutou hlídku Západu. Je to však hlídka v obležení. Samu existenci Izraele, který tvrdí, že Jeruzalém je jeho hlavním městem,* ze všech stran ohrožují muslimské ozbrojené síly: Hamás na okupovaných územích Gazy, která dnes spravuje, a na Západním břehu, Hizballáh v sousedním Libanonu, Írán na východě a nesmíme zapomenout na Saúdskou Arábii. V Egyptě a Sýrii podnikají islamisté výpady proti sekulární vládě. I v tradičně přátelském Turecku dnes dochází ke zjevnému posunu k islamismu a antisionismu, nemluvě o neoosmanské zahraniční politice. Výsledkem je to, že se mnoho lidí v Izraeli cítí být stejně ohroženo jako Vídeňané v roce 1683. Zásadní otázka zní, zda může být věda i nadále tou zabijáckou aplikací, která západní společnosti, jakou je Izrael, poskytne výhodu proti jejím nepřátelům. Izrael se nachází na samém okraji vědecké a technologické inovace v míře u tak malé země skutečně pozoruhodné. Zatímco ve všech arabských zemích dohromady bylo v letech 1980–2000 zaregistrováno 367 patentů, v Izraeli 7 652. Jen v roce 2008 zažádali izraelští vynálezci o zaregistrování 9 591 nových patentů, v Íránu bylo žádostí 50 a ve všech většinově muslimských zemích světa 5 657.103 * V roce 1948 se Jeruzaléma po těžkých bojích, kdy byla z města vyhnána židovská komunita a kdy byly zničeny staré městské synagogy, dočasně zmocnily arabské ozbrojené síly. Při jednání o příměří v lednu 1949 si Izrael dělal nárok na Nové město (západní Jeruzalém) a starou židovskou čtvrť. Zajordánsko si nárokovalo východní Jeruzalém a Západní břeh Jordánu. Po téměř dvě desetiletí bylo město rozděleno podobně jako Berlín v letech 1961–1989 – až na to, že tomuto uspořádání chybělo mezinárodní uznání. Poté však izraelská armáda v šestidenní válce v roce 1967 východní Jeruzalém „osvobodila“, opět navzdory OSN. Za starosty Teddyho Kolleka byly zbořeny rozsáhlé části arabského Jeruzaléma včetně čtvrti Maghrib. Trvalou kontrolu nad městem mělo Izraelcům zajistit také budování židovských osad ve východním Jeruzalémě. Opakující se vlny násilností, zejména intifády vedené mladými Araby, však směřovaly spíše k opětovnému rozdělení města a mnohé Izraelce přesvědčily o tom, že součástí trvalého mírového vypořádání musí být návrat k hranicím před rokem 1967. Izraelský zákon však stále říká, že „hlavním městem Izraele je úplný a sjednocený Jeruzalém“. Od roku 1988 však Jeruzalém za své hlavní město označují i Palestinci (nazývají ho Al-Kuds al-Šaríf). Ve chvíli, kdy vznikala tato kniha, si v této záležitosti lze jen stěží představit nějaký kompromis.
101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204869