jsem se houštím, až mne po delší době zarazilo hlasité funění. Právě jsem chtěl obejít keř, abych se přesvědčil, kde stojí kůň, který ten zvuk vydal, ale bleskurychle jsem se stáhl zpátky, protože přede mnou ležel muž a vykukoval ven z křoví, aby přehlédl celou stezku. Byla to určitě stráž, kterou jsem tušil, a z její přítomnosti se dalo soudit, že nablízku je nepochybně celá společnost. Muž mne ani neslyšel, ani neviděl. Vrátil jsem se několik kroků, abych ho obešel, a to se mi podařilo tak dokonale, že jsem za pět minut okolí úplně prozkoumal. Stezka ústila na velkou mýtiny, v jejímž středu bylo husté křoví, opletené tak hustě rostlinstvem, že se jím nedalo vůbec prohlédnout. Z toho houští se ozvalo funění, které mne varovalo. Plížil jsem se tedy po okraji mýtiny, abych zjistil, jestli je v houští nějaký otvor. Nenašel jsem ale nic. Byl asi zakrytý, protože se zrovna ozval hlas, který prozrazoval blízkost lidí. Měl jsem se odvážit blíž? Bylo to nebezpečné, ale přece jen jsem se k tomu odhodlal. Několika rychlými skoky jsem překonal mýtinu v místě, kde mne stráž nemohla zpozorovat, protože mezi ní a mnou se prostíralo houští. Všude, kam jsem dohlédl, bylo křoví husté, jen jedno místo až u země, zcela u kořenů, mi umožnilo protáhnout se dovnitř. Šlo to sice pomalu, velmi pomalu, ale přece jen jsem to dokázal, a teď jsem uviděl, že původně husté křoví někdo vysekal, takže v jeho středu vznikl volný prostor, který byl hustou listnatou stěnou úplně uzavřený. U jedné strany té paseky jsem viděl nejméně osmnáct koní, uvázaných těsně vedle sebe. Kousek od mého úkrytu leželo na zemi sedmnáct mužů a zbývající prostor byl zaplněný hromadami různých předmětů, pokrytých nevydělanými kůžemi. Působilo to dojmem loupežnického brlohu, ve kterém banda shromažďuje všechno, co naloupila. Jeden z mužů právě mluvil k ostatním. Poznal jsem v něm Williamse, byl to tedy on, kdo se oddělil od čtyř nákupčích. Rozuměl jsem každému jeho slovu. „Jeden z nich nás nejspíš zaslechl, protože jsem najednou dostal do hlavy ránu, která mne srazila k zemi...“ „Nechal ses vyslechnout?“ zeptal se přísně snědý chlapík, oble87
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204805
čený do bohatě zdobeného mexického oděvu. „Jsi hlupák, kterého nemůžeme potřebovat. Jak je možné, aby se člověk nechal vyslechnout, a navíc v Estacadu, kde není žádné místo k ukrytí?“ „Nebuď přísný, kapitáne!“ bránil se Williams. „Kdybys věděl, kdo to byl, uznal bys, že si ani ty sám nejsi před ním jistý.“ „Já? Mluvíš nesmysly. Ostatně nejen že tě vyslechli, ale navíc i srazili k zemi ranou pěstí jako dítě, jako sketu!“ Žíly na Williamsově čele naběhly. „Ty víš, kapitáne, že sketa nejsem. Ten, kdo mne srazil, by skolil i tebe jedinou ranou.“ Kapitán se hlasitě zasmál. „Mluv dál!“ „I Patrika, co si dal jméno Mercroft, omráčil.“ „Patrika? S jeho býčí lebkou? A co potom?“ Williams vypravoval události až do okamžiku, kdy jsme voyageury pustili na svobodu. Když skončil, kapitán vybuchl: „Carajo, lotře, zastřelím tě jako psa. Ten chlap se dá se čtyřmi mými nejlepšími chlapy srazit k zemi a spoutat dvěma tuláky. Jsi jako malý kluk!“ „Bless my soul, kapitáne, víš, kdo ti dva jsou? Jeden se nechal nazývat Charley a druhý si nechal říkat Mark Jorrocks? Kdyby ti dva, jen ti dva s puškou v ruce a s uvolněným nožem u pasu teď přišli sem, tak nevím, kdo z nás by věděl, jestli se má raději bránit, nebo se vzdát. Byli to Old Shatterhand a Sans-ear!“ Náčelník vyskočil: „Lháři! Chceš jen omlouvat svou zbabělost!“ „Kapitáne, probodni mne! Víš, že nehnu brvou!“ „Mluvíš tedy pravdu?“ „Ano.“ „Jestli to je pravda, per todos los santos, tak musejí zemřít oba, a ten Yankee s negrem taky, protože ti dva lovci nepřestanou, dokud nás nenajdou a nezničí.“ „Neudělají nám nic, protože se dohodli, že hned pojedou do Santa Fé!“ „Mlč! Jsi tisíckrát hloupější než oni, a přece bys jim neřekl, kam skutečně jdeš. Znám velmi dobře ty severní zálesáky. Když 88
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204805
budou chtít hledat naši stopu, najdou ji, i kdybychom uměli létat vzduchem. Ano, nejsme ani teď v bezpečí, protože nevíme, jestli už jeden z nich nevězí tady někde v houští a neslyší všechno, o čem mluvíme.“ Při těch slovech ve mně nebyla velká dušička, ale řečník pokračoval: „Ano, znám jejich zvyky velmi dobře, protože jsem byl celý rok pohromadě se slavným Florimontem, kterému říkali Trak Smeller, Zhoubná rána, zatímco u indiánů byl známý jako As-kolah, Medvědí srdce. Od něj jsem se naučil všechny jejich lsti a zvláštnosti. Říkám vám, že ti lidé nepojedou do Santa Fé a ani dnes neopustí svoje tábořiště. Oni vědí, že najdou vaši stopu i zítra, a že jejich koně si musí především odpočinout. Zítra se za vámi pustí, a když je i dostaneme, dostanou oni také polovinu z nás. Slyšel jsem, že ten Shatterhand má ručnici, kterou může střílet celý týden a nepotřebuje nabíjet. Vyrobil mu ji ďábel a on mu za to zapsal duši. Proto je musíme přepadnout ještě dnes, když budou spát. Jsou jen čtyři, a tak bude na stráži jenom jeden z nich. Znáš dobře místo, kde táboří?“ „Ano,“ odpověděl Williams. „Tak se připravte. Přesně o půlnoci tam musíme být, ale bez koní. Přepadneme je rychle, aby neměli čas na obranu.“ Dobrý kapitán nás přece jen neznal tak důkladně, jak si myslel, jinak by se chopil ještě jiných prostředků. V prérii právě tak jako v civilizovaných zemích se setkáváme často se snahou po přehánění, která dělá z komára velblouda. Když se lovec jednou nebo dvakrát ubránil nepřátelům a uměl při tom uplatnit svůj důvtip, vypravuje se to od ležení k ležení. Všude se něco přidá, a nakonec je z muže hrdina, jehož jméno má skoro stejný účinek jako jeho zbraně. „Kde je Patrik s ostatními?“ zajímal se velitel. „Jel k Rio Peňasco, aby tam počkal na svého otce, jak mi řekl. Při té příležitosti chytí ty tři kupce, kteří mají velmi dobré zbraně a také hodně peněz. Možná, že je s nimi už hotový.“ „Tak mně pošle kořist?“ „Po dvou mužích. Třetího vezme s sebou.“ 89
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204805