,Normální, však to znáš, kosti a zbytky a občas pro změnu nějaká ta sušenka pro psy.‘ ,Kosti a psí sušenky! To chceš říct, že jíš kosti?‘ ,Ano, když mi je tedy dají. Proč? Co je na nich špatného?‘ ,U stínu egyptské Isis, kosti a psí sušenky! To nikdy nedostaneš žádné kuřátko nebo sardinku nebo jehněčí kotletu?‘ ,Kotlety! Sardinky! O čem to mluvíš? Co jsou to sardinky?‘ ,Co jsou to sardinky?! Mé drahé dítě (stříbřitá kočka byla kočičí dáma, která kočičí pány o trochu starší, než byla ona sama, oslovovala zásadně „drahé dítě“), ti tví lidé s tebou zacházejí přímo ostudně. Pojď sem, sedni si a všechno mi o nich řekni. Na čem tě nechávají spát?‘ ,Na zemi.‘ ,To jsem si mohla myslet; a k pití ti dávají sbírané mléko zředěné vodou, není to tak?‘ ,Bývá opravdu trochu zředěné.‘ ,To si můžu úplně představit. Drahoušku, od těch lidí musíš honem pryč.‘ ,Ale kam mám jít?‘ ,Kamkoliv.‘ ,Ale kdo mě k sobě vezme?‘ ,Každý, pokud na to půjdeš správně. Kolikrát si myslíš, že jsem vyměnila svoje lidi? Sedmkrát! – A při každé příležitosti jsem si polepšila. Víš ty vůbec, kde jsem se narodila? V prasečím chlívku. Byli jsme tři, matka, já a můj malý bratříček. Matka nás každý večer opouštěla a vracela se zpravidla, až začínalo svítat. Jednoho rána se nevrátila. Čekali jsme a čekali, ale den uplynul a ona nepřišla a my jsme měli čím dál větší hlad, až jsme si nakonec vedle sebe lehli a plakali tak dlouho, až jsme usnuli. Večer, když jsme vyhlédli dírou ve dveřích, jsme ji spatřili, jak se blíží přes pole. Plížila se velmi pomalu, s tělem přitisknutým k zemi. Zavolali jsme na ni a ona nám odpověděla slabým zamňoukáním; ale nijak si nepospíšila.
(104 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204754
Vplížila se dovnitř a svalila se na bok. My jsme se k ní seběhli, protože už jsme byli polomrtví hlady. U jejích cecíků jsme leželi celou věčnost a ona nás pořád dokola lízala. Já jsem na ní usnula a v noci jsem se probudila, protože mi byla zima. Přisunula jsem se blíž, ale to mně byla ještě větší zima a ona byla celá vlhká a lepkavá a na boku jako by mokvala. Tehdy jsem nevěděla, co to bylo, ale – teď už to vím. Neměla jsem tehdy víc než čtyři týdny a od toho dne až do dneška jsem se o sebe starala sama: jinak to na tomto světě, drahoušku, nejde. Nějakou dobu jsme s bratříčkem žili dál ve chlívku a nějak přežívali. Zpočátku to byl zoufalý boj, dvě koťátka zápasící o život; ale dokázali jsme to. Asi za tři měsíce, když jsem se od domova vzdálila víc než obvykle, jsem narazila na chalupu stojící osaměle v polích. Skrz dveře to v ní vypadalo útulně a teple a já jsem vešla dovnitř: vždycky jsem byla obdařena notnou dávkou kuráže. Kolem ohniště si hrály nějaké děti a ty mě uvítaly a byly radostí bez sebe. Byl to pro mě nový pocit a já u nich zůstala. Tehdy mi ta chaloupka připadala jako skvostný palác. A byla bych si to myslela i dál, kdybych jednoho dne cestou přes vesnici náhodou nezahlédla místnost za jedním krámkem. Na podlaze ležel koberec a před krbem předložka. Nikdy jsem si až do té chvíle nedokázala představit, že na světě může existovat takový luxus. Rozhodla jsem se, že v tom krámku budu bydlet, a tak jsem i učinila.‘ ,Jak jsi to dokázala?‘ zeptal se černý kocour, který projevoval čím dál větší zájem. ,Prostě jsem vešla dovnitř a posadila se. Mé drahé dítě, drzost ti otevře každé dveře, jako bys říkal „Sezame, otevři se.“ Usilovně pracující kočka umře hlady, chytrou kočku skopnou ze schodů, protože ji budou mít za blázna, a kočku, která je ctnostná, utopí jako nějakou couru; jenom kočka, která má drzost, spí na sametových polštářích a jí šlehačku a koňský salám. Vešla jsem přímo dovnitř a otřela jsem se o nohy toho staříka. Jeho i manželku úplně zaskočilo to,
(105 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204754
čemu říkali „důvěra“, a nadšeně si mě osvojili. Když jsem se po večerech toulala po polích, často jsem slýchávala, jak mě volají jménem děti z chalupy. Nepřestávaly mě hledat celé týdny. To nejmladší každou noc usínalo se vzlykotem, protože si myslelo, že jsem mrtvá: byly to láskyplné děti. U svých obchodníčků jsem strávila skoro rok a od nich jsem přešla k jedněm novým lidem, kteří se do vsi přistěhovali teprve nedávno a měli opravdu vynikající kuchařku. Myslím, že u nich bych byla dokonale spokojená, ale bohužel přišli na mizinu a svůj velký dům museli prodat, kuchařku propustili a přestěhovali se do chalupy a mně se k takovému životu vracet zase nechtělo. Poohlédla jsem se tedy po nových možnostech. Nedaleko za vsí žil starý podivín. Lidé o něm říkali, že je bohatý, ale nikdo ho neměl rád. Byl tvarován jinak než ostatní lidé. Já jsem se nad tím pár dní zamýšlela a pak jsem se rozhodla, že to zkusím. Vzhledem k tomu, že žil osaměle, mohl být ze mě celý pryč, a kdyby ne, vždycky jsem mohla odejít. Má domněnka se ukázala jako správná. Nikdo mě v životě nelaskal víc než „Žabák“, jak mu říkali vesničtí kluci. Má současná opatrovnice je ze mě taky celá paf, to zas ano, ale má i jiné závazky, zatímco „Žabák“ nemiloval nic kromě mě, dokonce ani sebe. Málem napřed nevěřil svým očím, když jsem mu vyskočila do klína a otřela se o tu jeho ošklivou tvář. ,Víš, kočičko,‘ říkal mi, ,ty jsi první živá bytost, která ke mně přišla sama od sebe.‘ Když to říkal, měl v těch svých zvláštních malých očičkách slzy. U „Žabáka“ jsem zůstala dva roky a byla jsem opravdu šťastná. Pak ale onemocněl a do domu přišli cizí lidé a mě začali zanedbávat. „Žabák“ byl rád, když jsem za ním vyskakovala a lehávala si k němu na postel, kde mě hladil svýma dlouhýma, vyzáblýma rukama, a já jsem to zprvu i dělala. Ale marod, jak si dovedeš představit, není ten nejlepší společník a ovzduší v pokoji nemocného taky není nejzdravější,
(106 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204754