Abhorsenka - zlom 12.6.2006 12:30 Stránka 102
Mnoho dlouhodobých obyvatel Smrti ztrácelo schopnost řeči a mohl jim ji navrátit pouze Dyrim, zvonec řeči. „Mo...hu...“ zachroptěla Mareyn. „Co ode mě chcete, paní?“ „Jsem nástupkyní Abhorsenky,“ prohlásila Lirael a její slova jako by se rozezněla po celé Smrti a přehlušila slabý hlásek v její hlavě, který chtěl říct: „Jsem dcera Clayrů.“ „Chci se zeptat, jak jsi zemřela a co víš o muži jménem Nicholas a jámě, kterou vykopal,“ pokračovala. „Spoutala jste mě svým zvoncem a já musím odpovědět,“ skřehotala Mareyn a v jejím hlase nezaznívala žádná emoce. „Ale jestli smím, chci vás požádat o laskavost.“ „Požádej,“ odpověděla Lirael a vrhla pohled na Nezbednou Fenku, která pobíhala za Mareyn jako vlk za ovcí. Fenka si všimla, že se dívá, zavrtěla ocasem a začala běhat opačným směrem. Očividně si pouze hrála, ačkoli Lirael nechápala, jak se může tady ve Smrti chovat tak lehkovážně. „Nekromant z jámy, jehož jméno se neodvažuji vyslovit...“ začala Mareyn. „Zabil mé druhy, ale zasmál se a nechal mě odplazit, i když jsem byla raněná, s příslibem, že mě jeho služebníci najdou ve Smrti a přinutí mě sloužit mu. Mám pocit, že se tak děje, a navíc mé tělo nebylo spáleno. Nepřeji si vrátit se, paní, ani sloužit takovému netvorovi. Prosím vás, abyste mě poslala dál, tam, kde mě žádná síla nebude moci přinutit k návratu.“ „To samozřejmě udělám,“ přitakala Lirael, ale při Mareyniných slovech jí projela vlna strachu. Pokud Hráz dovolil Mareyn odejít, pravděpodobně ji nechal pronásledovat a ví, kde spočívá její tělo. To mohlo být v této chvíli střeženo a navíc by bylo docela snadné postavit ve Smrti hlídku, která by vyhlížela příchod Mareyniny duše. Hráz – nebo jeho služebníci – by se právě v této chvíli mohli blížit Životem i Smrtí... Zrovna když nad tím Lirael uvažovala, Fenka nastražila uši a zavrčela. O vteřinu později Lirael zaslechla, jak ochabl hukot První brány a rozhostilo se ticho. 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204742
Abhorsenka - zlom 12.6.2006 12:30 Stránka 103
„Něco sem přichází,“ pronesla Fenka varovně a nepřestávala čenichat nad hladinou. „Něco zlověstného.“ „Tak honem,“ zvolala Lirael. Vrátila na místo Saranet, vytáhla Kibet a hned si zvonec předala do levé ruky, aby mohla rovněž tasit Nehimu. „Mareyn, řekni mi, kterým směrem od tvého těla leží ta jáma.“ „Jáma je ve vedlejším údolí, za hřebenem,“ odpověděla Mareyn klidně. „Pod nestálým oblačným příkrovem a blesky je tam spousta Mrtvých. Taky zbudovali silnici vedoucí údolím k jezeru. Ten mladík Nicholas žije v zalátaném stanu východně od jámy... Něco si pro mě jde, paní. Prosím vás, pošlete mě dál do Smrti.“ Lirael ucítila v Mareynině duši strach, ačkoli se její hlas nesl pevným, nemodulovaným tónem Mrtvých. Zaslechla ho a okamžitě zareagovala: nad hlavou vykreslila zvoncem osmičku. „Běž, Mareyn,“ pronesla ostře a její slova se propletla s cinkáním zvonce. „Kráčej do hlubin Smrti, nemeškej a nedopust’, aby se ti někdo postavil do cesty. Přikazuji ti, abys došla k Deváté bráně a prošla jí, nebot’ sis vysloužila poslední odpočinek. Běž!“ Mareyn při posledním slově udělala čelem vzad a vydala se na pochod, s bradou vzhůru a ostře se pohybujícíma rukama, stejně jako musela kdysi pochovat v Životě na seřadišti v belisaerských kasárnách. S vypjatou hrudí pochodovala k První bráně. Lirael si všimla, jak v dálce na chvilku zakolísala, jako by ji chtělo něco zastavit, ale hned kráčela opět rovně dál, až její kroky zanikly v burácení První brány. „Je pryč,“ poznamenala Fenka. „Ale to, co se sem dostalo, tu pořád někde číhá. Cítím to.“ „I já to cítím,“ zašeptala Lirael. Opět si vyměnila zvonce a uchopila Saranet. Zamlouvala se jí jistota čišící z velkého nástroje a hluboká autorita jeho hlasu. 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204742
Abhorsenka - zlom 12.6.2006 12:30 Stránka 104
„Měly bychom se vrátit,“ řekla Fenka a pomalu otáčela hlavou ze strany na stranu, jako by se pokoušela vetřelce lokalizovat. „Nelíbí se mi, když si pohrávají.“ „Víš, co to je?“ zeptala se Lirael potichu, když se vydaly zpátky do Života a začala se otáčet, aby neměla ani na chvilku nekrytá záda. Stejně jako při první cestě do Smrti se šlo proti proudu mnohem hůře a navíc jí řeka připadala velmi studená, jako by se pokoušela odplavovat jí duši. „Myslím, že nějaký vetřelec zpoza Páté brány,“ odpověděla Fenka. „Malý vetřelec, který už dávno ztratil svou původní... Tam!“ Zaštěkala a vyrazila kupředu. Lirael zahlédla, jak při Fenčině útoku uskočilo stranou něco připomínající dlouhou, hubenou krysu – se žhnoucími uhlíky na místě očí. Pak už se stvůra hnala přímo na ni. Lirael ucítila, jak se před ní zvedá studená a mocná duše naprosto nesouměřitelná s tou krysí podobou. Vykřikla a udeřila nestvůru mečem, až do všech stran vyletěly modrobílé jiskry. Ale byla příliš rychlá. Rána se smekla a krysa Lirael rafla do levého zápěstí, do ruky, v níž držela zvonec. Čelisti se zahryzly do zbroje na rukávu a mezi jehlovitými zoubky se vyvalily černorudé plameny. Potom útočnici sevřely uprostřed těla Fenčiny zuby a Liraelina věrná družka krysu odtrhla. Fenčino děsivé vrčení se smísilo se zvukem krysího pištění a Liraeliným křikem. Za okamžik všechny zvuky přehlušilo hluboké zvonění Saranetu, když Lirael ustoupila, jedním ladným pohybem popadla rukojet’ zvonce, vyškubla ho a rozezvučela.
104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204742