Za pomoci Richarda a Johna se malá „Donkey Ear“ zvedne a společně se vydají na loď. „Paní Lucy, vy jste chodila i k vězňům, kteří byli potrestáni ‚politikou ticha‘?“ nevydrží Richard. „Ano, ano, bylo to psychické týrání, nikdy jsem s tím nesouhlasila.“ „Mezi vězni se říká…“ Richard nestačí dokončit větu, když ho Lucy přeruší. „Vím, co se říká, ale věřte jenom tomu, co sám zažijte a cítíte.“ Richard se nadechne k další otázce, když pocítí cosi zvláštního, jako by k němu začal hovořit někdo třetí. Neptejte se tolik, nezachytíte rozměr, ale detaily, raději se dívejte a přemýšlejte. Richard pohlédne na stařenku, ta lehce kývne hlavou a pomalu usedne. Loď se odrazí od břehu a vydá se na zpáteční cestu. … Blíží se půlnoc, oba muži sedí v útulné kavárničce nedaleko hotelu. Unavený Richard občas zívne, víčka sotva udrží nahoře. Těší se, že se konečně pořádně vyspí. Přesto jeho mysl pracuje na plné obrátky: Ztráta respektu z nabubřelých paňáců, kteří hovoří o svých velkých činech, obdiv k Lucy, jež si svoje hrdinství nechává pro sebe, výdrž vězňů v podmínkách, které by ho zlomily… Z ničeho nic mu opět proběhne hlavou hádka rodičů, vzájemné osočování a ubližování. Po dvou těžkých letech se rodiče rozvádějí a maminka si ho odváží do malého městečka. Starý pan učitel ho pohladí po hlavě a usadí do poslední lavice vedle největšího rváče. Mezi dětmi to zašumí. Proč ho posadil právě k němu? Vždyť musel vědět, že s ním nikdo nechce sedět! Jenže třídní učitel dobře věděl, co dělá. Velký kluk jen s velkou nechutí uvolnil kousek lavice a posunul roztahané věci ze stolu. „To bude šikana,“ pomyslel si v okamžiku, kdy usedal na kraj lavice. Z Prahy byl zvyklý prát se a dostávat pěkně naloženo. Praha ho však také naučila dobře komunikovat, rychle se rozhodovat a dělat si vlastní úsudek. „Ahoj, jmenuju se Richard,“ řekl a nabídl ruku. Velký chlapec neochotně a nedbale natáhl svoji medvědí tlapu a zabručel: „Martin.“ Martin pocházel z malé vesničky, jeho rodina měla vlastní statek, dobytek a pole, který jim vrátili v restitucích. Čekal, že mu dříve nebo později ukáže, kdo je ve třídě pánem, ale nikdy k tomu nedošlo. Ostatní děti se ho bály a současně si z něj utahovaly. Učitelé ho také neměli příliš v lásce, když se něco stalo, obvykle to odnesl. Sedmá třída není příliš těžká, přesto Martin v některých předmětech propadal. Vypadalo to, že je smířen se svým osudem hlupáka.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204728
Richard na rozdíl od ostatních dětí i učitelů neznal okolnosti a neměl žádné předsudky. Brzy se z nich stali kamarádi. Martin si výborně rozuměl s přírodou, nebylo místa v okolí, které by neznal. Jednou ho zavedl na blata, kde se dříve těžila rašelina. Chtěl mu ukázat, kam se chodí vyhřívat hadi. Zem se pod nimi houpala, okolo samé bažiny. Dorazili na mýtinu plnou malin. Lačný se k nim vrhl, nedával pozor a probořil se do močálu. Byl to zvláštní pocit, něco ho táhlo dolů, ale současně chtěl zoufale žít. Černá obarvená voda páchla hnilobou. Zachvátila ho panika, zoufale se zachytával rostlin, ale ty se pod ním propadaly, ruce i nohy mu těžkly. „Přestaň se sápat nahoru, jinak se to pod námi všechno propadne! Umíš přece šlapat vodu?!“ zakřičel Martin. „Rostliny jsou provázané a brzy strhnou další. Dostanu tě z toho. Musíš se zklidnit, lehce pohybuj rukama a nohama, ať se neunavíš, já zatím něco vymyslím.“ Pantomimicky naznačil „šlapání vody“, jako by šlo o pouhý výcvik, a přitom hledal místo, které je pevnější. Panický strach z močálu se zmírnil. Zklidnil se a začal „šlapat“. Teprve o deset let později, při jiné vypjaté situaci, si uvědomil Martinovu obdivuhodnou vlastnost – skoro nikdy nezpanikařil a hledal řešení. Martinovi se podařilo ulomit dvě dlouhé větve. Rychle ze sebe strhnul košili, svázal je dohromady a posunul jeden konec až k němu. Zachytil se klacku, ale pod ním se bořila další a další část porostu. Několik minut se Martin plazil a táhl ho za sebou vodou. V jednu chvíli to vypadalo, že i on se proboří, ale naštěstí vždy stačil rychle přelézt na pevnější porost. Konečně se zachytil stromu, který měl dlouhé kořeny a byl relativně stabilní. Vylezl, objímal křečovitě strom a bál se pohnout. Najednou se ho opět zmocnil strach. „Neboj, zvládneš to! Zažil jsem to mockrát,“ povzbuzoval ho Martin. Sedl si na zem a napodoboval ho, jak se drží stromu. „Ne, ani se nehnu! Přestaň si ze mě dělat legraci!“ zaječel zpola hystericky, zpola pobaveně. Situace přestala vypadat bezvýchodně. Přes hodinu se plazili pár metrů a věřili, že se z bažiny dostanou dříve, než se vše okolo ponoří pod vodu. Štěstí stálo při nich a oni konečně vstoupili na pevnou zem. Promáčení a zmrzlí radostně objímali jeden druhého. Martin odkudsi vytáhl malou krabičku, otevřel ji a vyndal pár suchých zápalek se škrtátkem. „Udělej oheň, připrav vidlice a klacek na opékání, já se za chvíli vrátím,“ přikázal mu a zmizel v houštinách. Rozdělal oheň, konečně se přestal třást zimou, a tak rozvěsil oblečení na klacky, aby se usušilo. Dostal veliký hlad, v břiše mu kručelo, nejspíš z prožitého strachu. Martinova chvilka se nakonec protáhla skoro na hodinu. Začalo se stmívat,
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204728
když se neslyšně objevil. V ruce držel zabitého králíka, jednu nohavici měl roztrženou až ke kolenům. „Promiň, měli tam velkého psa.“ „Tys ho ukradl?“ zeptal se překvapeně. „Psa?“ podivil se nechápavě Martin. „Ale ne, králíka přece!“ „Králíka jsem ulovil!“ prohlásil hrdě. „Jenže jsem si zkrátil cestu přes otevřený dvůr a tam na mě poštvali psa. Mysleli si, že jim snad toho králíka nechám!“ Martin mistrně stáhnul z králíka kůži, vykuchal vnitřnosti, natáhl ubohé zvíře na klacek a položil ho na vidlice. Maso bylo suché, tuhé, ale vynikající, možná to bylo jenom hladem, možná dobrodružstvím, ale tenhle pocit v něm přetrvá do smrti.
… Od té doby, co ho Martin zachránil, se jejich kamarádství ještě více prohloubilo. Třídní učitel, starý zkušený pán, který je záměrně posadil vedle sebe, si je jednoho dne zavolal do kabinetu. „Hoši, jsem rád, že se z vás stali kamarádi – Martin skoro nezlobí,“ pohlédl na oba chlapce vlídně přes své silné kulaté brýle, „ale vaše přátelství možná skončí.“ Oba dva vytřeštili oči nepochopením. „Martin propadá ze dvou předmětů – matematiky a fyziky. To znamená, že příští rok už asi nebudete sedět spolu.“ Zmlkl, podíval se na ně spiklenecky a pokračoval. „Když mu pomůžeš,“ ukázal prstem na něj, „dokážete to společně změnit.“ Jeho učení také nestálo za nic, ale pomoci kamarádovi, který mu zachránil život, to bylo něco jiného. Martin byl neposedný, netrpělivý a on si z něj dělal legraci: „Neboj, zvládneš to, zažil jsem to mockrát,“ pak si položil učebnici na hlavu a mimikou předváděl učení, podobně jako on jemu tehdy šlapání v bažině. Když něčemu Martin nerozuměl, kopal do židle, shazoval věci, obviňoval ho, že to ani on neumí a chce ho „něco“ učit. Začal se tedy připravovat, aby mluvil srozumitelně a jednoduše. Maminka nechápala, kde se vzala taková změna. Místo u televize nebo s kluky na fotbalu ho nacházeli v pokoji plném sešitů a knih. Oba se začali nápadně zlepšovat – paradoxně Martin rychleji než on. Respekt ostatních dětí narůstal a v deváté třídě se z nich stala výborná parta. Martin nikdy neprozradil, jak se bál a musel ho zachraňovat, stejně jako on nikomu neříkal, že ho učí.
… 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204728