98
Můžeme to zase ilustrovat krátkým úsekem: Josefina: A teď vám něco řeknu: sou to chrapouni! Vydra: Paní Říhová to snad myslí dobře... Josefina: Moc dobře, nechává strejdu čučet u domovníka. Režisér: Mohl bych pana Malečka zavolat... Josefina: Teď to nejde. Von by si hnedka pomyslel, že jsme čekali, až bude panstvo venku. Vydra: Nesmíme být malicherní. Neslušnost sem, neslušnost tam. Josefina: Mezi svejma lidma, to jo. To člověk spolkne i pár pohlavků. Vydra: Co je s tebou, Josefino? Josefina: Myslíte si, že sem nevděčná, a já taky sem nevděčná. Vydra: Na to se neptám. – Ty ses zamilovala do Valenty? Josefina: A co má bejt? Vydra: Za půl roku nic než trochu žalosti. Josefina: Když je člověk z chudýho pytle, musí si dát na sebe pozor. Já sem na to, lidičky, zapomněla. Já sem žila jako ve snách... Režisér: Nu, a což my dva? Josefina: Po vás se mi bude – na mou duši – stejskat. Vy ste mě prohlídli. Dá se snad říct, že takový způsob uplatnění běžně mluvených prostředků, sloužící jen záměru charakterizačnímu, je první fází pronikání obecné češtiny do literárních děl. Ale už i tak je zřejmé (a to nejen v dramatu, kde je dialogická forma pro výběr jazykových prostředků specifická, ale v krásné literatuře vůbec), že proklamovaná „univerzálnost“ spisovného jazyka, zbavená nutného pohledu funkční diferenciace (zvl. ve vyhraněné komunikativní funkci dialogu), je v příkrém rozporu s diferencovanými funkcemi národního jazyka. Tato první fáze pronikání nespisovných prostředků do literatury patřila k poetice realistické prózy i dramatu; běžně mluvené prostředky ani tehdy nebyly vázány na postupy naturalistické. Schematizované omezování těchto prostředků na charakterizaci postav a teze o „univerzální“ funkci spisovnosti ustoupily po druhé světové válce, kdy se (přes počáteční odpor některých našich lingvistů i nakladatelských redakcí) postupně otvírá druhá fáze zživotňování literárního jazyka. Současné literární dílo se stále víc blíží odrazu skutečné jazykové situace, ve které dochází k prolínání a střídání obou jazykových kódů bez přímé závislosti na společenském postavení osob nebo na určitém sociálním prostředí. Motivace výběru jazykových prostředků, zvláště v tzv. skazové funkci (ich-formě) je neohraničená, svobodná, mnohý moderní autor přechází od jednoho způsobu výběru jazykových prostředků k druhému, a to v dialogu i v celém epickém pásmu vyprávění, prostě v celé struktuře díla. Předstupně této druhé fáze můžeme vidět už ve starších „skazových“ textech, jako jsou Johnovy Večery na slamníku, Poláčkovo Bylo nás pět nebo Fučíkova Rézinka; v těchto textech ovšem (jako do značné míry i později) charakteristika určitého prostředí mezi faktory autorova výběru prostředků nechybí. Vedle skazové formy jde taky o dialog v jiných prozaických útvarech, připomeňme jen Poláčkovy Muže v ofsajdu.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204696
5. ... a co básníci a jiní umělci
99
K plnému rozvinutí této druhé fáze přispěl a přispívá především J. Škvorecký, který se nespisovným prostředkům nevyhýbal ani ve svých Zbabělcích a svou obdivuhodnou schopnost vystihnout nejrůznější rysy mluveného jazyka uplatnil potom v řadě románů a povídek (i překladů, o kterých ještě budeme mluvit). Smíme-li parafrázovat jeho slova ze Samožerbuchu (s. 228 a 252), úcta k mateřštině se dá projevovat buď tím, že se umístí do mauzolea mluvy minulých staletí, že se uvězní v umělém výtvoru gramatiků a estétů, nebo tím, že se napájí ze zdravých zdrojů, totiž ze zásobárny běžné řeči lidu; s bohatstvím těchto zásob si autor s chutí hraje. Jiné ukázky toho, jak vynikající slovesné umění poeticky účinným způsobem překračuje hranice spisovné normy, najdeme v díle B. Hrabala; uveďme jen krátký úsek z jeho Tanečních hodin pro starší a pokročilé:
Tak jako za vámi, slečno, tak jsem nejraději chodíval za krásnejma slečnama ke kostelu, ne že bych holdoval církvi, ale tam vedle fary byl takovej krámek a v tom obchůdku prodával nějakej Altman obnošený šicí stroje, americký dvoupérový gramofony a hasicí přístroje značky Minimax, a ten Altman jako vedlejší zaměstnání sháněl pro celej okres krasavice do hospod a barů a ty slečny často spávaly u toho Altmana v zadním pokojíčku ... ... tak já jsem mohl kdykoliv přijít za slečinkama ke kostelu, vždycky jsem přišel nastrojenej, štráfový kalhoty, jak bankovní úředník a posadil jsem se na hilznu od minimaxu, jak diplomat, sluníčko svítilo a ty slečny ležely v plavkách na dekách, jako nějakej spolek „Ctitelů slunce“, bylo jich šest a ležely na znaku s rukama pod vytupírovanejma hlavinkama a dívaly se schválně do mračen, aby nechaly svoje tělíčka na pospas mužskejm vočím, já, že jsem byl citlivej jak Mozart a ctitel evropský renezance, koukal jsem se jak krokodýl, jedním vokem do farní zahrady na pana děkana, a druhým vokem na ty nožky přehozený přes kolena, pořád ty krasavice houpaly kotníčkama a po mně lezli mravenci, komupak se to stane, aby byl s tolika krasotinkama?
Své význačné místo má v této souvislosti i všestranné využívání celého stylového bohatství v rozhovorech a vyprávěních vynikajících stylistů, jako byl Jiří Voskovec, jehož slohové bohatství jsme připomenuli už v úvodu knížky. Totéž platí, jak jsme viděli na začátku tohoto oddílu, o výtvarnících a dalších umělcích. Nejde zdaleka jen o ich-formu a podobné přímé autorské výpovědi. V oblasti dramatu, kde druhou fázi zživotňování hovorové mluvy uvedl V. Káňa (jehož hrdinové představovali především dělnické prostředí), je třeba se aspoň zmínit o A. Vostré a o J. Drdovi, do určité míry platí naše zjištění o Fr. Hrubínovi. Soustavný rozbor z hlediska výběru jazykových prostředků a jeho motivace by si zasloužilo dílo dramatiků jako V. Blažka, Josefa Topola, Fr. Pavlíčka, P. Kohouta, z mladších K. Steigerwalda a dalších. Většina jejich her svou povahou dává víc možností k uplatnění nespisovných prvků, než jak je tomu např. v okruhu absurdního dramatu. Je však obecně známo, že i Václav Havel jak ve svých dramatech, tak v neoficiálních projevech různého druhu dává určitý prostor působení obecné češtiny. Nemluvili jsme ještě vůbec o filmu, který nabízí specifické podmínky pro dialog se stylizací různých stupňů bezprostřednosti – připomeňme jako jeden příklad za mnohé
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204696
100
jen Procházkovo Ucho. Doufejme, že se i celá tato oblast, včetně televizních a rozhlasových her, dočká zaslouženého soustavného lingvisticky stylistického popisu a rozboru. Jazyková uvolněnost a bezprostřednost textu se netýká jen hlásek a tvarů obecné češtiny, překračují se i tradiční meze spisovného členění vět a užívá se lexikálních prvků z „nižších“ rovin. To je bohatě doloženo – i mimo drama a „skazovou“ formu – nejen v próze B. Hrabala, J. Škvoreckého a řady jejich vrstevníků, ale i v dílech mnoha autorů generace mladší a nejmladší. Jejich díla čekají na soustavnou analýzu, včetně porovnání s texty těch autorů, kteří zůstávají víc v rovině spisovné normy. Projdeme-li ročníky Naší řeči a ostatních odborných časopisů z uplynulého období, najdeme tu sice zasvěcené rozbory jazyka některých děl v jednotlivých článcích, ale celkově se jen přesvědčíme, kolik témat stále čeká na odborné zpracování v monografiích, ve statích i v disertacích; a jsou to témata přitažlivá pro lingvisty i literáty. Je ovšem třeba vidět i další skutečnosti; pronikání obecné češtiny do literatury přirozeně není nijak absolutní. Mluvíme-li o J. Škvoreckém (a neplatí to zdaleka jen o něm), připomeňme, že na autorův výběr jazykových prostředků má vliv taky žánr, charakter tématu, syžet literárního díla. Legenda Emöke je psána spisovnou, místy až knižní češtinou – ovšem ne proto, že by autor chápal spisovnou češtinu jako univerzální, vše postihující vyjadřovací prostředek (že tomu tak není, o tom nás přesvědčuje celým svým dílem). Rozhodl se tak jistě v souvislosti s baladickým žánrem novely. Nemůžeme tu ani naznačit, jak rozmanitá problematika se v této fázi krásné literatury nabízí bohemistickému zpracování. Jde o to, zjistit a popsat, jaké faktory a měřítka výběru v té či oné míře působí na vyjadřování postav (zdaleka už ne jen pro charakteristiku jejich sociálního postavení ap., ale i jejich temperamentu, nejrůznějších situací hovoru atd. atd.), na vlastní řeč autorskou (kde ovšem, pokud není v ich-formě, nemůžeme čekat mnoho nespisovných koncovek) a na řadu dalších aspektů. Jedním z nich může být i autorův místní původ – pro pohled na to, za co vděčíme Moravě, se zmíníme jen o češtinářsky tak různých poetikách, jako je na jedné straně Kunderova, která patří k přístupům orientovaným na spisovné tvarosloví, na druhé straně už zmíněný styl Vaculíkův se svou rozmanitostí a s moravismy různého druhu, a na třetí straně třeba poetika Křížovy Velké samoty, kde se dává přednost tvarům rozšířeným buď na velké většině národního území, nebo aspoň na velké většině Moravy. Docela jiná je situace a motivace pro prvky obecné češtiny v naší poezii. Můžeme tu jen konstatovat, že J. Hořejší kdysi charakterizoval obecnou češtinou pokleslou řeč chudiny v překladech básní J. Rictuse. Později uvedl J. Kainar tento jazykový útvar do klidných narativních básní stejně jako do těch, které posloužily jako texty pro blues a pro jiné písně. V oblasti zábavné hudby se dnes hranice spisovnosti překračují už všeobecně, s různou motivací, od generace V+W k J. Suchému a J. Šlitrovi, a tím víc dál, ke K. Krylovi, P. Hutkovi, J. Burianovi a... – k celému dnešnímu pokolení.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204696