98
strach budí fundamentalistický islám. Pokud by se naopak podařilo zasít myšlenku, že svět je schopen transcendovat a že tato jeho dimenze je stejně důležitá jako rovina dificientních (nedostatkových) potřeb,81 dojde k „bodu obratu“. Podobný zápas mezi kooperací a uzavřením se do rigidity prožívá i sama sekularizovaná část společnosti. Jedná se o různá pojetí liberalismu. Rozhodující zápas se totiž odehrává nejen ve vztahu „postmoderna – spiritualita“, ale odehrává se i uvnitř postmoderní společnosti mezi dvěma liberálními projekty, jak je jasně pojmenovává současný politolog John N. Gray (*1947): l Pluralistický model (chce vytvořit kooperací prostor vzájemného respektu a svobody pro všechny, včetně náboženské spirituality, tak jak byl popsán výše.) l Univerzalistický model (liberalismus postmoderny jakožto závazná ideologie, provázená agresivními projevy netolerantního sekularismu a ateismu.) Vzájemný boj těchto dvou modelů82 se citelně dotýká i oblasti kooperace s náboženskou spiritualitou. Tam, kde je majoritní společnost konformní s prvním modelem, je život náboženské spirituality možný a plodný. Ovšem tam, kde se stane majorita konformní s druhým modelem, zažívá spiritualita nezřídka i pronásledování.
Duchovní dědictví jakožto nabídka Kultura není totéž, co náboženská idea, neboť idea (pramenící ze spirituality nebo její náhražky ve formě ideologie) „obdělává“83 (kultivuje) společnost a tím teprve vytváří to, co nazýváme kulturou. Je tedy zřejmé, že jedině prostřednictvím ideje může vznikat kultura. A naopak tam, kde ideje stagnují, stagnuje i kultura, což Západ bolestně pociťuje, jak bylo ukázáno výše. Postmoderna však nestojí na úplném ideovém vakuu, protože stále významně čerpá z křesťanského i staršího židovského a antického ideového dědictví. Stejně tak i ve středověku vznikající křesťanská Evropa čerpala ze staršího ideového dědictví antiky (filosofického i náboženského). Tehdy ovšem christianizace do prostoru Evropy 81 S touto terminologií základních potřeb, na kterých jsou pak postaveny i vyšší potřeby člověka, přišel humanistický psycholog ABRAHAM MASLOW. Poprvé ji prezentoval v díle A Theory of Human Motivation (poprvé publikováno v Psychological Review 1943, s. 370–396). 82 GRAY, J., Dvě tváře liberalismu. Praha: Mladá fronta 2004, s. 213. 83 Proto již od dávnověku latinské sloveso colo – obdělávat, slouží jako synonymum kultury.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204694
99
přinesla další a zcela novou (originální) ideu, totiž ideu univerzálního vykoupení celého lidstva a možnosti věčné spásy každého individua v jeho originalitě. Univerzalita spásonosné myšlenky byla natolik nosná, že i po pádu politické moci církví vystavěla v pseudonáboženské formě svět moderny, kde byl za nástroj spásy považován buď lidský rozum (racionalisté a idealisté), nebo fyzický svět (empirici a ateisté). I moderna, jakkoliv zavrhla Boha židů a křesťanů, vnímala své cíle na způsob křesťanské ideje, tedy jako „univerzální ideje pro celé lidstvo“. Na straně náboženských autorit to deklaroval nedávno odstoupivší papež Benedikt XVI., když pro německý tisk uvedl, že „V křesťanství se osvícenství stalo náboženstvím, není už jeho soupeřem.“ 84 Současnost však již žádnou spásonosnou koncepci nemá, proto se také kultura nerozvíjí. Soupeřem spirituality, dá-li se to tak s nadsázkou říci, je právě postmoderní nihilistická skepse, temnota ducha, která není schopna postavit žádnou novou kulturu. V postmoderně tak kultura uvízla na skutečné „nekulturotvorné“ mělčině, jak trefně vykresluje ve své poslední knize výše uvedený teolog a filosof Msgre. Tomáš Halík: „Někdy se mi zdá, že naše civilizace se podobá konvoji lodí, které západní lidstvo postupně vybudovalo v průběhu svých dějin. Dlouho po našem moři plul osaměle ctihodný koráb „Christianitas“ křesťanského univerzalismu… Tento koráb v určité době předjela pohodlná, skvěle technicky vybavená loď evropské modernity … k nim oběma na sklonku dvacátého století přibylo … plavidlo postmoderny s její radikální skepsí a relativismem, s hesly multikulturalismu a politické korektnosti … všechny tři postupně narazily na mělčinu a ztroskotaly…“ 85 Nicméně i společnost, která se podle výše uvedeného obrazu ocitla na mělčině, chce být kulturní, a tak alespoň participuje formou různých „Dnů evropské kultury“ apod. na historickém, většinou křesťanském dědictví. I většina kulturních akcí na komunální úrovni se proto odehrává v prostorách či za přispění církví a náboženských společností, které propůjčují své sakrální prostory i pro nekultovní akce společnosti (koncerty, výstavy apod.). Tato paradoxní situace, kdy společnost čerpá inspiraci výhradně z dědictví minulých kultur, dává náboženské spiritualitě a jejím nositelům nejen právo na úctu, ale také právo na ochranu tohoto duchovního dědictví. Je proto stále užitečné připomínat, že kultura Západu čerpá z náboženského dědictví, a to především ve třech oblastech: l Prožívání času – Nebýt liturgického roku a jeho svátečních okruhů, nebude mít majorita žádný důvod prožívat čas tak, jak je pro Evro84 RATZINGER, J., Der angezweifelte Wahrgeitsanspruch, in: Frankfurter Allgemeine Zeitung, 8. 1. 2000, číslo 6, s. 1. 85 HALÍK, T., Chci, abys byl. Praha: Nakladatelství Lidové noviny 2012, s. 228.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204694
100
pana zcela běžné, totiž opírat toto prožívání o vánoční a velikonoční sváteční okruh. Vrátit se ke svátkům saturnálií či jiných oslav slunovratu totiž nelze, protože tento motiv je překonán především astronomickými znalostmi současného člověka. Víme již, že slunce se nevrací, a proto již nemůže být legitimní starověký astronomický model vesmíru. Jediné, co má význam slavit v čase Vánoc, jsou duchovní akcenty slunovratu (světlo jako symbol Dobra). To jsou však akcenty ryze náboženské a jsou neseny vírou v Dobro jakožto Boha (Smysl a cíl života). Podobně i ve velikonočním cyklu již nemůže hrát dominanci „tajemství jara“, protože věda – biologie – tyto procesy „znovuvzkříšení“ jara již zcela oddémonizovala. Pouze vzkříšení ve smyslu „možnosti transcendovat k vyššímu“, které stojí v základu křesťanské spirituality, dává jaru svůj vnitřní smysl. Do tohoto tématu pak také samozřejmě patří i kulturní dědictví sedmidenního pracovního cyklu. Duchovní dědictví, přinášející dny pravidelného odpočinku, využívá totiž i postmoderní člověk ke své regeneraci, aniž by si uvědomoval, že jsou to periody ryze náboženské. Je zřejmé, že židovský sabat jakožto den odpočinku po šestidenní práci nemá jiný smysl nežli jako respekt k přirozenému řádu lidské psychiky, který byl ohlášen Bohem: „Šest dní budeš pracovat, ale sedmého dne odpočineš; i při orbě a při žni odpočineš.“ 86 To si uvědomovala i moderna, když se v určité hektické fázi protikřesťanského boje snažila tento cyklus tvrdě potlačit, nicméně ihned zavedla jiný cyklus, židovsko-křesťanskému zcela podobný.87 l Rovnoprávnost – Univerzální koncept rovnoprávnosti všech lidí před legitimní autoritou je nepochybně nejhlubším křesťanským kulturním dědictvím, vycházejícím z postavení člověka vůči Bohu a výstižně vyjádřeným již apoštolem Pavlem: „Potom už není Řek a Žid, obřezaný a neobřezaný, barbar, divoch, otrok a svobodný – ale všechno a ve všech Kristus.“ 88 To se samozřejmě týká i rovnoprávnosti muže a ženy, která je biblicky deklarována již v Genesis.89 Především u otázky genderové rovnoprávnosti dochází často k paradoxnímu setkání světa teismu a postmoderny, která sice na jedné straně kritizuje a boří patriarchální rámec židovských a křesťanských náboženských výpovědí 86 Exodus 34:21. 87 Snaha o osvícenecké zavedení dekád revolučními jakobíny v roce 1792 nepřežila ani periodu napoleonského režimu a celá sekularizovaná moderna se pak vrátila k židovskému a křesťanskému modelu sedmidenního cyklu. 88 Viz Kol 3:11. 89 Gn 1:27: „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.“ Tato rovnoprávnost je zřetelná především v samostatném hebrejském textu stejnými znaky muž – išš, žena – išš(á).
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204694