JCh: Jaký byl život lingvisty za minulého režimu? Co bylo obtížné? Ovlivňovala tehdejší situace lingvistiku v něčem pozitivně? — Já jsem byl členem komunistické strany až do té bratrské invaze v roce 1968. Vždycky jsem měl tendenci vystupovat proti autoritář ství, proti pozici síly, kterou většinou v různých obdobích využívali jak ředitelé Ústavu pro jazyk český v Akademii, tak i někteří ve doucí pracovníci bohemistiky na fakultě. V té době zejména profe sor Havránek byl všemocný, už mu ani tolik o funkčnost v jazykové kultuře nešlo, ale měl veškeré pozice. Co znamená to zneužívání moci, jak moc chutná, bylo ale vidět i na těch dalších. Celá epocha byla charakterizovaná omezením mezinárodních kontaktů, trochu volnější byla druhá půlka šedesátých let. Mně se v roce 1965 po dařilo dostat asi na dva tři týdny do Spojených států, protože jsem dostal pozvání z RAND Corporation, kde se tenkrát pracovalo na závislostní gramatice pod vedením D. G. Hayse a Jane Robinsonové, se kterými jsem se spřátelil, stejně jako s Pavlem Garvinem, ten v Los Angeles pracoval na University of California. V roce 1969 jsem ce lých deset měsíců pracoval v Grenoblu, kde bylo význačné centrum strojového překladu. Ovšem pak v sedmdesátých letech jsem se mohl jen tu a tam podívat do Německa, třeba jako turista na ten známý devizový příslib, takže jsem tam přednášel vlastně ilegálně. Až teprve v osmdesátých letech jsem mohl oficiálně aspoň na pár dní vycestovat do Švédska, dvakrát zase (jako turista, ale s přednáš kami) do Spojených států, potom i do Francie a jinam. Po invazi v roce 1968 postupně samozřejmě došlo i u mě k pro hlédnutí (které začalo už o řadu let dřív), takže jsem se proti tomu režimu stavěl, jak jen to šlo. Heslo, které platilo pro celou naši pra covní skupinu, bylo „neustupovat jim v ničem, kde si to vysloveně nevynutí“. Tenkrát právě Pavel Novák říkal, že je to u mě obrat, ale že je lepší obrat v tomhle směru než v tom opačném, ke kterému tenkrát pochopitelně docházelo, například u profesora Horálka a u Jana Petra. Mezi naší skupinou a Janem Petrem žádná shoda ne byla. Něco takového sice říkala v prvním svazku Rozhovorů doktorka Marie Těšitelová, ale to ji klame paměť. Já jsem si vědom toho, jak paměť může člověka zklamat, proto taky když jsem si připravoval – 98 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204692
odpovědi na vaše otázky, tak jsem si to kontroloval s mladšími ko legy a kolegyněmi. Jan Petr mě tehdy například vyloučil z redakce tehdejšího sborníku Prague Studies in Mathematical Linguistics. Ve Slově a slovesnosti jsme jeden čas mohli publikovat jenom v Rozhledech. Korpus doktorky Těšitelové jsme dostali až po roce 1989 od jejích bývalých spolupracovníků. O něm teď vyšla zajímavá práce od Barbory Vidové Hladké a Jana Králíka. S Horálkem jsme také žádnou kladnou zkušenost neměli. Naopak on byl u toho, když nás vytlačovali z filozofické fakulty. Dokonce byl jmenován ředitelem naší laboratoře s tím, že já musím odejít, abych mu udělal volný prostor a on mohl s ostatními zacházet podle svého. Nám se tenkrát naštěstí podařilo najít útočiště mezi matema tiky, kteří už nás znali jako počítačově orientovanou skupinu. Takže když tady měli první počítač a chtěli mít nějakou teoretickou práci kolem něj, tak se jim hodilo nás přijmout. Z fakulty musela odejít i moje žena Květa, která se bránila, tři a půl roku to trvalo, než ji odtud dostali. Vyhrála dokonce soudní proces ve dvou instancích; tak celou dobu chránila další kolegy na katedře literatury. Pak musela celých patnáct let pracovat jako kni hovnice mezi chemiky a teprve jako penzistka se mohla vrátit. Takže můžu říct, že nic pozitivního na té epoše pro tehdejší lingvistickou práci nevidím. Samozřejmě jedna věc je pravda, ale to nesouvisí s tím, jaká byla tehdy politická situace – tenkrát ještě žili představitelé klasické Pražské lingvistické školy, dejme tomu té druhé generace. Sice už nebyli příliš aktivní, ale stačilo potkávat na chodbě Skaličku, Vachka nebo Trosta. Bylo jasné, že na fakultě jde o úroveň výzkumu, to že je ta první starost. EL: Už před rokem 1968 jste měli pozici nepříliš jednoduchou, protože prosazování explicitního, algebraického popisu nebylo asi úplně snadné… — Nebylo to snadné ani v politických souvislostech, ani mezi lin gvisty, kteří pochopitelně většinou měli tradičnější zaměření. Ale přece jenom ta naše politická pozice byla taková, že jsme to mohli ustát. Špatné to bylo až po té invazi. – 99 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204692
EL: Jmenoval jste několik svých učitelů na vysoké škole. Zaznělo i jméno Pavla Nováka. Bohužel už jsme s ním nestihli udělat sa mostatný rozhovor – mohl byste ho tedy alespoň připomenout několika vzpomínkami? — S Pavlem Novákem jsem se seznámil jako s výjimečně nadaným studentem o několik let mladším než já. Byl výjimečně přemýšlivý a sečtělý, usiloval o široký rozhled a důslednost i o naprostou ne předpojatost v diskusích. V lingvistické teorii jsme si velmi dobře rozuměli a pro mě byl důležitý jeho zásadně kritický pohled na metodologii historickosrovnávacího jazykozpytu i jeho invence. Publikovali jsme spolu řadu článků, původně měl být i jedním ze spoluautorů naší první anglicky psané a v USA vydané knihy. Jenže pak se dal získat k tomu, aby se ke mně obrátil zády; o tom nechci mluvit, když mně už nemůže odpovědět. Časté spoluautorství předtím bylo dáno i tím, že sám publikoval velmi málo, byl ve for mulacích nerozhodný a byl pro něj velký problém „dát věc z ruky“. Nemůžu zamlčet, že s tím souvisela i jeho určitá nespolehlivost při plnění úkolů, ke kterým se v souvislosti s publikační činností zavázal (například když jsme v roce 1964 založili Prague Bulletin of Mathematical Linguistics, vzal na sebe povinnost redaktora recenzí, ale snad nikdy žádnou recenzi nezískal ani nenapsal). Později jeho přemýšlivost překračovala všechny meze a v diskusích byl čím dál míň srozumitelný, i když jeho hluboký vhled do nejrůznějších otá zek lingvistiky mohl být východiskem pro příspěvky velmi cenné. V osobní rovině se pak naše vztahy dost zlepšily. JCh: Zmínil jste, že Havránek měl velkou moc. Ale třeba Pavel Novák říkal, že prvním lingvistou byl až do své smrti Trávníček. Jaký byl Trávníčkův lingvistický dopad na dění v Praze? — Trávníček byl politicky první. On měl politické pozice, byl myslím v parlamentu. Lingvisté ale většinou uznávali, že prvním lingvistou je Havránek. To bylo čím dál tím jasnější. Nechci připomínat Švejka a lajtnanta Duba – dokonce jsme volali Zdeno Ančíkovi, jestli byl Trávníček předobrazem té figury. Ančík neřekl ne.
– 100 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204692