sebeuspokojení činí z Nerudy – básníka, kritika i člověka – klíčovou osobnost naší kultury. Představa národního charakteru prošla od dob Nerudových dalším vývojem. Každá generace tvůrců, umělců, básníků ji svým způsobem modifikovala. Někteří, jako například Stanislav Kostka Neumann, dokonce vedli o této představě vášnivé polemiky. Jakkoli se názory a představy měnily, zůstává nesporným faktem, že Neruda patřil k prvním, kdo chápal potřebu kulturního národního sebeurčení v rámci evropském a světovém.
(98)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204674
Neruda a evropanství
Karel Čapek napsal v jednom ze svých jubilejních článků k třicátému výročí Nerudova úmrtí: „Neruda byl skoro první Evropan v Čechách. Přesahoval rozměry své doby. Silný, skeptický, rozumový intelekt, západník, empirik, člověk vroucího vkusu, ale chladné sebekontroly, muž světového rozhledu, byl Neruda duch i na dnešní dobu význačně moderní.“92 Oslavné výroky v jubilejních článcích je vždy nutno brát s rezervou, ať je jejich autorem osobnost sebevýznamnější. U Čapka však zdůraznění Nerudova evropanství vybízí k zamyšlení nad tím, co tento pojem obsahoval v době Nerudově a jaký je jeho vztah k evropanství dnešnímu, s nímž je spjata do značné míry i budoucnost naší země. Nerudův vstup do literatury charakterizují dva základní rysy: myšlenkový nonkonformismus a sociálněliberální, demokratické cítění. Prvním rysem navazoval on i jeho vrstevníci na odkaz Máchův, jehož dílo symbolicky připomněl název jejich prvního skupinového vystoupení. Byl to romantismus, romantický postoj jedince, jenž ztratil oporu náboženské víry, a tím i trvalé jistoty existence zaručené věčnými principy. Odtud se odvíjel nerudovský historismus, ba – řečeno moderní terminologií – jistý historický relativismus zaznívající z jeho prvních, rozervaneckých veršů i ve vyrovnaném mužném stanovisku zralého člověka prostého iluzí o metafyzických jistotách. Relativistická skepse a cosi, co bychom mohli nazvat s jistou nadsázkou jako rudimenty existencialistického vědomí „života k smrti“, se ozývá v celé rozloze Nerudova díla, počínaje Hřbitovním kvítím až po oddíl „Zimní“ v Prostých motivech. Nalezneme ho i tam, kde se skrývá pod barvitým líčením kypícího života, vzpomeňme jen na motivy hřbitovů a ruin dávných kultur v Obrazech z ciziny. 92 Karel Čapek: „Národní světoobčan“, in K. Čapek: Ratolest a vavřín, Praha, F. Borový 1947, s. 25.
(99)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204674
Vědomí smrtelnosti, pomíjivosti života ovšem u Nerudy pozbývá exaltovaných rysů citlivé romantické subjektivity trýzněné úzkostí z nicoty; stává se předmětem reflexe, a tím se do jisté míry objektivizuje (tendenci k objektivaci můžeme vůbec považovat za jeden z určujících rysů antiiluzivní povahy Nerudova tvůrčího subjektu). To dokumentují nejen jeho omluvy ze subjektivnosti provázející vydání Prostých motivů,93 nýbrž i charakter jeho pozdní tvorby, v níž subjektivní citové zaujetí směřující k nadosobní rovině národního osudu ve Zpěvech pátečních („Tebe bych, národe, Tebe bych nepřežil!“) je vyvažováno objektivitou zamýšlené, leč neuskutečněné Knihy epigramů, v níž nabývá vrchu střízlivá skepse („vy nejste národ, vy jste holomci!“). To vše jen potvrzuje známé výroky nerudovských vykladačů, především F. X. Šaldy, o sváru subjektivity a objektivity v Nerudově tvůrčí osobnosti. To ho právě činí nejvýraznějším představitelem přechodného stadia vývoje národní kultury od etapy obrozenecké a romantické k etapě realistické a moderní. Druhý rys Nerudova vstupu na půdu českého písemnictví, jeho sociálněliberální cítění, jeho plebejský demokratismus, ho přibližuje jiné významné osobnosti české kultury, totiž Karlu Havlíčkovi. Ten ovšem představoval již předzvěst postromantického stadia vývoje, ztělesňoval přechod od mlhavého národoveckého a všeslovanského snění obrozenců i od exaltovaného zoufalství a sociální blouznivosti romantiků, jako byli Mácha a Sabina. Havlíček, jak napsal v České otázce už Masaryk,94 byl již politický realista střízlivého pohledu na život, schopný vidět jeho pravou tvář pod nánosem přetvářky a iluzí. Tvořil podle Masaryka demokratický protějšek monumentálnímu, leč patricijsky povznesenému zjevu Františka Palackého. Od Havlíčka se Neruda učil věcnému pohledu na svět i demokratickému pojetí sociální role českého intelektuála jako znalce, mluvčího i obhájce zájmů širokých lidových vrstev národního společenství, to jest demokratické veřejnosti. Bylo to pojetí intelektuála bořícího s nesmiřitelnou důsledností přehrady sociálních (konkrétně řečeno feudálních) privilegií a odhalujícího jejich ideologické masky využívající náboženské víry k zastření skutečných zájmů. Pro Nerudu byla cílem útoků a terčem výsměchu především privilegia aristokratické dědičnosti společenských 93 In J. Neruda: Spisy, sv. 38, Praha, SNKLU 1964, s. 291 a 334. 94 Tomáš Garrigue Masaryk: Česká otázka, Praha, Čin 1936, s. 108–117.
(100)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204674