li vzhůru k farmě pana Stevensona. Kolem ní se na silnici povalovaly desítky tlustých, sytě hnědých šišek z borovice na jeho dvoře. Pak jsme zahnuli kolem ohrady, ve které farmář choval mohutného býka. Bylo to béžově zbarvené zvíře obrovitých rozměrů, které v jednom kuse něco přežvykovalo a zdálo se neškodně tupé. Já si ale ještě pamatovala z dob, kdy jsem vyrůstala na strýcově statku, co takový kolos dokáže, když se rozzuří. Paul se bezstarostně opřel o sloupek plotu, opatrně, aby se nedotkl drátěného pletiva, které bylo pod proudem, vytáhl z kapsy bílý kapesník a vesele jím na býka mával. „Haló!“ zavolal na to tupé zvíře přátelsky. „Já bych se s ním takhle nebratříčkovala!“ varovala jsem manžela bojácně z bezpečné vzdálenosti. Paul se jenom zasmál. Býk přestal na kratičký okamžik přežvykovat a ospalýma očkama sledoval Paulův kapesník. Asi přemýšlel, zda to není k jídlu. Ideu pravděpodobně zavrhl, protože se opět shýbl k louce a uškubl z ní šťavnaté sousto. Paul se odlepil od sloupku a mně se viditelně ulevilo. Než jsem ho vzala za ruku, otřela jsem si o džínové šortky dlaň zvlhlou studeným potem. Pokračovali jsme dál lehce se snášejícím podvečerem provoněným mateřídouškou, zimolezem, který všude kvetl jako šílený, a těžkým parfémem růží. Napravo se krčila malá chaloupka, „čítárna“, v níž se kdysi vesnice shromažďovala k předčítání bible a která mimoto sloužila kdysi i jako škola. Za ní se tyčily staré budovy vikářství a naproti stál Statek, nyní přestavěný v luxusní soukromý dům se stodolami, proměněnými v hezké byty, které se pronajímaly. Za vikářstvím se táhl ohrazený výběh, ve kterém se pásl nádherný tmavohnědý kůň s dlouhýma štíhlýma nohama. „Ten je ale krásný!“ vydechla jsem a táhla Paula k oplo
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204648
cení. Nebránil se. Stáli jsme u plotu a dívali se na to ušlech tilé zvíře. Mne však kůň zajímal ještě z jiných důvodů, dalo by se říci pracovních. Překládala jsem totiž knížku o koních, v níž byly popsané přístupové techniky, které zaručovaly rychlé navázání dobrého vztahu se zvířetem. Paulovi jsem o tom textu bez přestání vyprávěla a nyní se mi naskytla skvělá příležitost, jak poznatky vyzkoušet v praxi. „A teď se dívej, jak se má ke koni správně přistupovat,“ obrátila jsem se k Paulovi, který se zájmem poslouchal. „Tak zaprvé, nesmíš mu dát najevo strach, i když je to tak velké zvíře.“ Po těch slovech jsem kurážně přistoupila až k ohradě a natáhla nad ni otevřenou dlaň. Kůň to postřehl a přicválal ke mně. Najednou se mi zdál příšerně veliký, když se tam nade mnou tyčil. Teorie je jedna věc, životní praxe ovšem druhá. Měkkým čenichem, hebkým jako tmavý samet, mi žďuchl do dlaně. Právě v tomto okamžiku mne přepadla vzpomínka z dětství na to, jak velké, dlouhé a silné zuby koně mívají. V textu mého překladu byly samozřejmě další kroky, které mají po této první kontaktáži následovat, ale já si je nějak nedovedla vybavit. Cítila jsem, že mne na ruce šimrají drobné tuhé vousky, které rostly koni kolem tlamy. Zahleděla jsem se mu do očí. Byly velké a tmavě hnědé a připomínaly svým leskem právě vylouplé kaštany. „Ty jsi ale krásný!“ zašeptala jsem česky a podrbala ho mezi ušima. Kůň tiše zařehtal, pohodil hřívou a odcválal pryč. Paul mé počínání zvědavě pozoroval. „Co jste si to tam povídali?“ zeptal se, když jsem se k němu vrátila. Tiše jsem se zasmála. „Řekla jsem mu, že je moc krásný,“ přiznala jsem se. „Ale to v té knížce určitě není,“ dodala jsem a oba jsme se dali do smíchu. Nyní jsme už byli
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204648
nedaleko zahrádek – allotments. Bylo to vlastně nevelké pole uprostřed Hinstonu, které farmář Stevenson rozdělil a pronajímal vesničanům za komicky nízký poplatek. Bylo mu jasné, že by bylo nesmyslné obdělávat ten malý kapes ník půdy uprostřed vesnice. A vesničané mu za to velko rysé gesto byli vděční. Všichni měli sice zahradu, ale každý zahrádkář z vlastní zkušenosti ví, že ta není nikdy dost velká. A tak místní pěstovali na minipolíčkách zeleninu nebo květiny k řezu. Jeden ze zahrádkářů se specializoval na chryzantémy a jeho pozemek hýřil zejména na podzim neuvěřitelnými barvami. I já jsem po takovém kousku půdy prahla. Loni se nám na zahradě vydařila zelenina i jahody a já chtěla začít s pěstováním ve větším měřítku, tak, abychom byli po této stránce soběstační. Bylo mi jasné, že toho dosáhnu jen na allotment, nechci-li pokazit původní charakter naší zahrady. Paul mi loni pronájem políčka rozmluvil, protože jsme měli opravdu spoustu jiné práce, ale možná že už letos nastal pravý čas. Prošli jsme kolem bývalé pošty a obchodu, z nichž byly nyní také obytné domy, minuli hinstonskou village hall, což byla vlastně miniradnice sídlící v malém dřevěném stavení, a ocitli jsme se před farmou Billa Larda. Připomínala bojiště těsně poté, co se po něm přehnaly vítězné jednotky nepřítele. V rohu provinile doutnala hranička starých bedniček a ramena postřikovacího stroje se v zoufalém gestu vzpínala k temnějící obloze. „Teda ten Bill, to je ale chaotik!“ nezdržel se Paul. „Nechápu, že mu – právě tady na rohu, když se vjíždí do vesnice – takový binec všichni trpí!“ Vrátili jsme se obloukem zpátky k našemu domu. Nad
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204648