vyrazili třebas ze Železného Brodu do Harrachova – a už nás honili policajti! „Takhle nám tady nejezděte! A nebo to předem ohlašte!“ My tvrdili, že jsme to nahlásili, ale že nám bylo řečeno, že to nejde, že by se musela uzavírat celá trať. Tak nás pustili s tím, že aspoň nemáme jezdit po hlavních silnicích. No, bylo to haló, když jsme přijeli do Harrachova k benzínové pumpě! Tam byl pan Kost a ten nás hned vítal! Taky závodil, jezdil sóla a s Rudou se dobře znali. Zpátky, přes vesnici, nám vlítla slepice pod sajdu. A jak bylo pod sajdou jen šest centimetrů místa, tak z pod ní za náma vyběhla, živá, zdravá, ale nahatá! Úplně bez peří!!! Uháněli jsme pochopitelně pryč, co to dalo! V Kdyni, v zatáčce když se přijelo k nádražíčku, jsme viděli, jak tam Kopal narazil s motorkou do tarasu. Nosem vletěl do zdi. Ale mitfára letěl dál. Ten skončil až v zahradě, ve skleníku! Tam havaroval i Špak s Jawou. Vyjel z trati kus za tím nádražím. Jeho spolujezdec, Podskalský, aby si mohl občas utřít ruce, mu nechával pod sedlem schovaný kus putzvole. No a ta jim spadla do řetězu, namotala se a zablokovalo jim to zadní kolo. Narazili v tom fofru do pešunku a mitfára po něm letěl nahoru až do telegrafních drátů. Hodně se tehdy potloukli, vezli je sanitkou do Domažlic a byli tam i zranění diváci. Haselbergerové začali jezdit nejdřív starý se synem Rudim, pak začal další mašinu vodit jejich druhý syn. Třetího bavoráka sehnal Haselberger dalšímu kamenickému jezdci, Ruttemu, se kterým pak jezdil sdruhý Haselbergerův kluk, Ludvík jako táta. Takže Česká Kamenice byla na sajdkárové jezdce bohatá. Odtamtud byl i Šolc, takže z Kamenice jezdily sajdkárové motorky čtyři, samé BMW a moc pěkné. Haselberger na ně koupil hliníkové kapotáže od Jawy, když je fabrika na sólech přestala jezdit. To my měli jen takovou ručně vyklepanou, ani jsme ji nenatřeli… Starý pán, to byl takový fajnový člověk, jeho motorky byly pečlivost sama. Jeho syn Rudi, co s ním jezdil jako spolujezdec, ale byl nervák. Ten už den před závodama, nebo i během závodů, nemohl vůbec jíst. To nemohl nic. Zato po závodech, to by byl sežral snad lavór bramborů najednou, jak mu nervy pracovaly! To já před závodama klidně zalehnul do vleku, co jsme měli na převoz mašiny a tam jsem si usnul, museli mě budit, abych závod nezaspal… Dělat spolujezdce ovšem bylo fyzicky nesmírně náročné. Na bavoráku to ještě šlo. Ale Jawa měla strašlivé vibrace. Ty se přenášely do všeho, do rámu i do sajdy a držáky neuvěřitelně brněly do rukou. Na ruce i prsty to byl opravdu nápor a člověk na to musel být trénovaný. Když jsme ve Kdyni vyjeli z trati my, trošku jsem si tam zhmoždil ruku. Nebylo to vážné, dali mi to jen do škrobáku, ale jet s tím nešlo. Tak tam za mne povinná tři kola tréninku odjel známý, který nám tehdy dělal mechanika. A ten byl po těch třech tréninkových kolech ale úplně grogy, vysílený, říkal, že už nemůže – a to s ním Ruda jel pomaleji! Takže v závodě pak musel zaskočit Lukšík, který už věděl o co jde a hlavně měl lepší kondičku. Tam jsme tehdy měli štěstí. On tam byl v pravé zatáčce sloup, který byl směrem do trati šikmo kotvený drátem. Já visel ze sajdy ven a v tom fofru jsem si toho drátu ani nevšimnul. Ale Ruda to postřehnul a abych nepřišel o hlavu, strhnul mašinu doleva, na druhou stranu. Ale už jsme nedobrzdili a vlétli do takového protisvahu. Tam se mi dostala ta ruka vpředu pod sajdu. Ruda při tom nárazu vletěl přes řidítka do drátěného plotu a tam byl prasklý drát, který mu propíchl jeho závodnické brýle a zabodl se mu do lícní kosti, těsně pod okem! Na Jawě jsem pak vyvažoval i tak, že jsem zezadu přelézal okolo zadního kola, což jinak nikdo nedělal. Ale dokázali jsme tak být v levé zatáčce o chloupek rychlejší. Škoda, že nám na té mašině už při prvním závodě praskly ty kartery! Tady u nás, v Těpeřích, pokovovali skleněné perly kadmiem i jinými metodami, jednalo se i o výbušné směsi, takže tam potřebovali svářet hliník i jiné neželezné kovy. Jezdili jim na to specialisti na sváření až z Prahy. Já jim u toho asistoval a tak jsem se tehdy s nimi domluvil, udělali jsme na to přípravky na stažení a oni nám to v Praze zavařili pod vakuem. Stejně to ale nebylo ono. Jak to chladlo, trochu se to zkroutilo i když jsme to měli stažené, muselo se to pak ještě upravovat. Sajdu jsme k tomu stavěli sami, sehnali jsme si na ni speciální tenkostěnné letecké trubky v továrně Aero. Byla ohromně lehounká, jenže když se svařila, tak se musela celá nechat temperovat, aby ty sváry nenarušovaly pevnost. Takže se zas musela sehnat možnost dát to někde celé do pece! Aby šla rychle oddělat, byla dole jen na dvou čepech, nahoře měla jednu vzpěru vpředu a druhou vzadu, ta byla ohnutá, připojená k mašině pod sedlem. Na bavoráku jsme měli sajdu taky vlastní. Kdo Rudovi dělal tu první, to nevím. Ale tu, co měla to malé bantamové kolečko, tu jsme už dělali spolu. Na fotkách ze závodů jsou na mašině převážně vidět normální široká řidítka. On Ruda úzká závodní řidítka 98
Sůva ze Smrčí Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204634
nechtěl. Já říkal, že mu udělám jiná, ale on tvrdil, že jezdit sajdu s úzkýma by byla dřina. Nakonec jsem ale stejně udělal takové ty špačky, objímky s navařenýma krátkýma trubkama. A rychlopal, dvojitý, ten jsem dělal taky. K té fotce s drapákem na předním kole – Ruda si potrpěl na pořádný vzorek. Já vždycky říkal, že to chce hladkou gumu, ale on že ne, musel mít vzorek. Jenže on byl tehdy většinou problém sehnat vůbec nějakou pneumatiku! Zkoušeli jsme získat závodní gumy od Němců – jenže oni už jezdili na sajdkárových bavorácích malá kola, zatímco my pořád ještě devatenáctky. Nám by se to bývalo taky líbilo, přestavět to na menší kola, snížit těžiště, ale to by bylo znamenalo udělat úplně jiný rám, ale hlavně mnohem rychlejší převod na kardanu a to byl neřešitelný problém. Už i tak bychom byli potřebovali o něco rychlejší, ale nebylo kde vzít. Tak jsem byl vlastně rád, že jsem Rudu přesvědčil, aby se udělalo aspoň to bantamové kolo na sajdu. Mašinu jsme měli černou, blatníky byly zelené, tmavší, zadní s bílým pruhem, lakované štětkou. Já se třeba tehdy chtěl domluvit s naším podnikem. Šel jsem za ředitelem, že bychom jim dělali reklamu, že by jsme jezdili s jejich logem a oni by nám něco na závodění přidali, ale on to tehdy kategoricky zamítl, že v socialistickém podniku přece není žádnou reklamu potřeba dělat. Nedal ani korunu a prostě mě vyhodil. Tak jsem šel za náměstkem. Tomu jsem namítal, že přece jako podnik podporují sport, házenou, fotbal, o tom všem se všeobecně vědělo, ale on, že prý si ředitel výslovně nepřeje, aby se nám poskytla jakákoliv podpora. A že kategoricky zakazuje, aby se na našem motocyklu jakékoliv logo Železnobrodského skla objevilo!!! Já bláhově doufal, že by nám byli mohli přispět aspoň na kožené oblečení. Ruda měl kožené kalhoty, ještě jezdecké a pro mě sehnal takové strašlivě těžké, neohebné, v těch se nedalo pořádně ani hýbat, byly jako prkno. Boty také pořádné nebyly. Já jezdil na sajdě v keckách a bundu jsem měl taky takovou těžkou. Až pak jsem sehnal bundu trochu lehčí, z kozinky a taky trochu lehčí kalhoty. Jenže jsem to měl věčně prodřené od toho, jak jsem vyvažoval. Zejména rukávy! To je ostatně z fotek dobře vidět… Ale žádná sranda to nebyla. Třeba ty kecky: Z Prahy s námi jezdil sajdkáry Chaloupka. Velkouzenář a řezník. Nejdřív na Matchlessu, později na dvouválcové Jawě, jednovačce. Spolujezdce mu dělala manželka Marie. Stalo se to tuším ve Dvoře Králové – roztláčeli při startu mašinu a paní nestačila pořádně naskočit. Zůstala viset za sajdou, ale nepustila. Držela se jen za zadní okraj a brousila nohama o zem. Jeli takhle skoro čtvrt kola! Lidi na ně mávali, ale Chaloupka myslel, že ho povzbuzují, tak za to bral, co to šlo. Přišel na to až v první zatáčce, když zjistil, že paní nevyvažuje jako obvykle. Chaloupková si tenkrát ubrousila špičky kecek i se špičkama prstů – ujeli ještě asi dvě kola a museli vzdát. Od příštího závodu se pak po tomhle maléru sajdkáry už neroztlačovaly, ale startovaly s motorem v chodu.
Sůva ze Smrčí
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204634
Doslov Fair play? Vždycky jsem si myslel, že ve sportu je všechno přímé a jasné. Že to ani nijak jinak než „fair play“ nejde. Projedeš první cílem, tak jsi prostě vítěz. Že by se dalo vyhrávat chytračením nebo někde v zákulisí, to mě dlouho ani nenapadlo. Ale stalo se – a tak si poslechněte, jak jsem dopadl s titulem mistra republiky. Hned první sezónu v sajdkárech jsme s mým spolujezdcem vyhráli čtyři z pěti závodů, ze kterých se mistrovství skládalo (jeden se stejně škrtal) a tudíž jsme byli absolutně jasní. Podle dosažených výsledků jsme měli být mistry republiky. Já si tehdy myslel, že si z odměny konečně něco koupím (na motocykl, samozřejmě, jak jinak) a tak jsme jen čekali na rozdílení cen a titulů. To se konalo každý rok kolem vánoc, v tradiční budově Autoklubu v Praze v Opletalově ulici, tehdy vlastně už ve Svazarmu. Tam byli svoláváni všichni jezdci, kterých se mistrovství republiky týkalo. Autaři, motocyklisté, sóla i sajdy, prostě všechny disciplíny a tam mělo být oficiální vyhlášení. Jenže my stále žádnou pozvánku nedostávali – až najednou vyšlo ve Světě Motorů, že mistrem republiky v sajdkárech byl toho roku vyhlášen Jaroslav Šaroch! No, vzal jsem tehdy papír a napsal Sportovní komisi Svazarmu dotaz, koho že vlastně považují za mistra republiky? Jestli toho, kdo vyhrál z pěti mistrovských závodů čtyři a nebo toho, kdo vyhrál jeden?!! Odpověď jsem dostal jasnou: Odepsali mi, že „mistrem republiky se může stát jen jezdec první nebo druhé výkonnostní třídy.“ Že tak to stojí v řádech. A já že mám jen trojku. Rok předtím jsem ještě jezdil sóla a tam jsem druhou výkonnostní třídu měl. Ale když jsem přestoupil do sajdkárů, napsali mi do jezdeckého průkazu znovu začátečnickou trojku. Nejlepší na tom všem bylo, že do mistrovských závodů nás přitom nominovala ta samá komise, která nám pak vítězství neuznala. Takže nás vlastně ani nominovat nemusela. Ačkoliv jsme pokaždé cílem projeli první, závodili jsme v podstatě zbytečně, vyhrát mistrovství jsme podle řádů vůbec nemohli! Ale co se nestalo! Svazarm pro příští rok zoufale potřeboval reprezentanta v sajdkárech pro závody v zahraničí. A tak jsem najednou dostal dopis, že mám poslat dvacet fotografií a že mi s okamžitou platností udělují titul státního reprezentanta a spolu s tím mezinárodní jezdeckou licenci. Paradoxní bylo, že v té chvíli jim sportovní řády vůbec nepřekážely. V těch totiž stálo, že z trojky dvojku, z dvojky jedničku a z jedničky reprezentanta je možné získat vždycky nejdřív až po roce. Mně ho dali rovnou z trojky… Když jsem na motorce začínal, jel jsem v Liberci dvoudenní soutěž. A tam stálo v propozicích, aby si člověk vybral, jakou chce jet průměrnou rychlostí. Čím vyšší, tím byla možnost získat víc dobrých bodů. A já si se spodovým bavorákem vybral průměr devadesát kilometrů v hodině! No, jelo se to přes Tanvald, Smědavu, Nové město pod Smrkem, spousta cest v tom byla prašných, ale všechno jsem to dokázal absolvovat. Spali jsme někde v Chrastavě, pokračovalo se druhý den a byla v tom i rychlostní zkouška přes Kozákov. Tu jsem vyhrál. Další rychlostní zkoušku jsem vyhrál v Záskalí, na kostkách a vyhrál jsem i rychlostní zkoušku, která se jela na škváře, na Pavlovickém plochodrážním stadionu v Liberci. Bylo to na jasného absolutního vítěze! Jenže při rozdílení jsem se dozvěděl, že jsem byl hned první den diskvalifikován v některém z projížděných měst, prý za nedodržení padesátky. Neřekli mi to a nechali mě úplně zbytečně závodit celý zbytek soutěže!!! A tak mě takovéhle soutěže definitivně přestaly bavit. Dodneska si myslím, že není nad rychlostní závody. Postavit se všichni na stejnou startovní čáru …a jeď! Kdo přijede do cíle první, ten je nejlepší, ten vyhrává.
Rudolf Sůva
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204634