klacíky. Psů odmítajících běhat. Štěňat potácejících se na nejistých tlapkách. Starých psů vstávajících roztřeseně na všechny čtyři. Št’astných psů. Smutných psů. Hladových psů. Vypasených, ospalých psů. V mysli jí pableskovala spousta a spousta dalších obrazů, až měla pocit, že zahlédla každého psa, který kdy žil. A Výsadní symboly se jí pořád zběsile hnaly hlavou. Už dávno ztratila ponětí, v jaké fázi je, které znaky mají následovat — a zlaté světlo bylo příliš jasné na to, aby viděla, jak velká část vyslance je hotova. A přesto znaky proudily dále. Uvědomila si, že nejenže neví, který znak je na řadě — neznala dokonce ani znaky, které jí procházely hlavou! Do vyslance se z ní linuly podivné, neznámé symboly. Mocné znaky, které jí lomcovaly tělem a prudkostí svého pohybu jí vytláčely z hlavy všechno ostatní. Zoufale se snažila otevřít oči, podívat se, co znaky dělají — ale zář ji nyní oslepovala a spalovala. Pokusila se vstát, nasměrovat proud znaků do stěny nebo na strop. Ale připadalo jí, že se jí tělo odpojilo od mozku. Všechno sice cítila, ale nohy a ruce se jí nechtěly pohnout, jako by se snažila probudit z poslední fáze snu. A znaky dále tekly a potom jí do nosu vnikl strašlivý, nezaměnitelný zápach Volné magie a tu pochopila, že se něco příšerně, úděsně nepovedlo. Pokusila se vykřiknout, ale z úst jí nevyšla ani hláska, linuly se z ní Výsadní symboly, vyskakovaly jí ze rtů ke zlatavé záři. Výsadní symboly jí dále vylétávaly i z prstů a vznášely se jí v očích, rozlévaly se jí v slzách, které se při pádu k zemi měnily na páru. Tělem, slzami a tichým křikem jí proudilo stále více znaků. Rojily se v ní jako nekonečné hejno jasných motýlů, vehnané do zahradní branky. Ale zatímco se tisícovky znaků vrhaly do jasu, sílil i zápach Volné magie a uprostřed zlaté záře se slilo 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204569
praskající bílé světlo, tak jasné, že Lirael prozářilo zavřenými víčky a oslepilo i její slzící oči. Světlo jasnělo a tlumilo sytou zlatou zář vířících znaků a Lirael zůstávala znehybněná proudem Výsadní magie, neschopna jediného pohybu. Věděla, že toto je konec. At’ nyní udělá cokoliv, bude to mnohem, mnohem horší než osvobození stilkena; o tolik horší, že to nedokázala ani pochopit. Věděla pouze to, že symboly, které jí ted’ proudily, jsou starobylejší a mocnější než cokoli, co kdy spatřila. I kdyby ji Volná magie, která před ní sílila, nezabila, Výsadní znaky ji spálí, až z ní zbude jen prázdná schránka. Najednou si uvědomila, že jí nezpůsobují bolest. Bud’ je v šoku a už umírá, nebo jí symboly neubližují. Každý z nich by ji zabil, kdyby jej používala běžným způsobem. Ale ted’ už se jí prohnalo několik set znaků a ona pořád dýchá? Je to tak? Vyděšená představou, že by třeba nedýchala, soustředila veškerou zbývající energii na nadechování — zrovna v okamžiku, kdy ohromný proud symbolů náhle ustal. Ucítila, jak se její spojení s Výsadou přerušilo, když poslední symbol přeskočil do kolotající masy zlatavého a bílého světla, do jejího psíka ze stříbrných drátů. Dech se v ní rozproudil s nesmírnou silou, zapotácela se a už se kácela dozadu. V poslední chvíli se zachytila okraje police a málem ji na sebe převrátila. Ale police se nakonec nepřevrhla a Lirael se znovu posadila a připravila se použít své čerstvě naplněné plíce k výkřiku. Ten jí však zůstal vězet v hrdle. V místě, kde se před chvilkou Volná magie a Výsadní znaky přebíjely v oblaku jiskřivé, vířící záře, vznášela se nyní koule černočerné tmy, která zaujímala místo drátěného psíka a stolu. Obludný zápach Volné magie vyprchal a nahradil jej vlhký zvířecí pach, který Lirael nedokázala nikam zařadit. Na černém povrchu koule se objevila titěrná hvězdička a pak další a další, až plocha nebyla tmavá, nýbrž posetá hvěz103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204569
dami jako jasná noční obloha. Lirael se na ni dívala, uhranutá množstvím hvězd. Ty stále jasněly, až byla nucena zamrkat. V okamžiku mrknutí koule zmizela a zanechala po sobě psa. Nikoli Výsadního vyslance v podobě roztomilého, sladkého štěňátka, nýbrž černohnědého křížence, který Lirael sahal po pás a i díky obrovským zubům vypadal naprosto skutečně. Nevyznačoval se žádnými typickými rysy vyslance. Jedinou známkou jeho magického původu byl silný obojek kolem krku, hemžící se ještě větším počtem Výsadních znaků, jaké Lirael nikdy předtím nespatřila. Pes vypadal přesně jako dýchající kopie kamenné sošky v životní velikosti. Lirael hleděla na oživeného psa a pak shlédla do svého klína. Soška byla pryč. Opět vzhlédla. Pes nezmizel, zadní tlapou si škrábal ucho a přivíral oči soustředěním. Byl celý promáčený, jako by si šel zaplavat někam k řece. Najednou se škrábat přestal, vstal, otřepal se a kapkami špinavé vody postříkal Lirael i celou její pracovnu. Potom popošel dopředu a omráčené dívce olízl obličej jazykem, který bez sebemenších pochyb patřil skutečnému psovi a nikoli napodobenině stvořené Výsadní magií. Když se nedočkal odpovědi, zazubil se a oznámil: „Já jsem Nezbedný Pes. Nebo spíš Nezbedná Fenka, mám-li užít odborného označení. Kdy se půjdeme vyvenčit?“
104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204569