hybný predátor a bud’ spí, nebo čeká, až na ni bude moci vyskočit. Byla svázána ve světlezelené kůži a ve stříbrných přezkách, které ji svíraly, žhnuly Výsadní symboly. Kniha mrtvých. Ve srovnání s ní byly obě další knihy docela normální. Obě sloužily jako vyčerpávající soupisy kouzel Výsadní magie a vysvětlovaly, jak je lze používat. Sabriel po čtvrté kapitole první knihy většinu symbolů vůbec nepoznávala. V každém svazku bylo dvacet kapitol. Sabriel napadlo, že tu bude bezesporu spousta dalších knih, které by se jí mohly hodit, ale pořád byla příliš unavená a rozechvělá, aby je dokázala snést dolů. Měla v úmyslu promluvit si s Mackem, potom hodinu dvě studovat a pak se zase odebrat do postele. Po tom, co prožila, jí čtyři nebo pět hodin bdění připadaly až příliš a ztráta vědomí související se spánkem se jí najednou zdála mimořádně lákavá. Tu se na vrcholu schodiště objevil Macek, jako by uslyšel, že o něm Sabriel uvažuje, a pomalu se přišel rozvalit na měkounce čalouněnou stoličku. „Vidím, že jsi našla i tamtu knihu,“ řekl a při těchto slovech zakýval ocasem. „Dej si pozor, abys v ní nečetla víc, než je zdrávo.“ „Jenže já už ji mám celou přečtenou,“ odpověděla Sabriel krátce. „Možná,“ poznamenal kocour. „Ale ta kniha není vždycky stejná. Jako já je zároveň několika věcmi, ne jen jednou.“ Sabriel pokrčila rameny, jako by chtěla dát najevo, že o knize už ví všechno. Ale statečnost jen předstírala – kdesi uvnitř se Knihy mrtvých bála. Pod otcovým vedením si přečetla všechny kapitoly, ale ve své obvykle výtečné paměti si uchovala jen vybrané kapitoly. Jestliže dokáže také měnit obsah… potlačila zachvění a řekla si, že už ví všechno, co je nezbytné. „Úplně nejdřív musím najít otcovo tělo,“ řekla. „A tady budu potřebovat tvoji pomoc, Macku.“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204568
„To, kde tvůj otec došel konce, mi není známo,“ prohlásil Macek s konečnou platností. Zívnul a začal si olizovat tlapky. Sabriel se zakabonila a uvědomila si, že si skousává rty, což byl charakterický rys, který odsuzovala na neoblíbené učitelce dějepisu, ta si ve vzteku či podráždění často tiskla rty, až jí zbělely. „Jenom mi řekni, kdes ho naposledy viděl a co měl v plánu.“ „A nechceš si rovnou přečíst jeho deník?“ navrhl jí Macek a na okamžik se přestal mýt. „Kde je?“ zeptala se Sabriel nadšeně. Deník by jí obrovsky pomohl. „Nejspíš si ho vzal s sebou,“ Macek na to. „Neviděl jsem ho.“ „Myslela jsem, že mi máš pomáhat!“ zvolala Sabriel a ještě více zkrabatila čelo a pevněji stiskla rty. „Prosím tě, abys odpověděl na moji otázku.“ „Před třemi týdny,“ zadrmolil Macek s tlamičkou částečně zabořenou do srsti na břiše; jazykem střídavě pronášel slova a střídavě se věnoval očistě, „sem přišel posel z Belisaere a poprosil ho o pomoc. Sužovalo je něco Mrtvého, něco, co dokázalo projít ochranou. Abhorsen – tedy předešlý Abhorsen, paní – měl podezření, že v tom bude ještě něco víc, protože Belisaere je přece jenom Belisaere. Ale i tak šel.“ „Belisaere. To jméno je mi povědomé – je to nějaké město?“ „A velké. Hlavní město. Alespoň jím bylo, když tu ještě existovalo království.“ „Existovalo?“ Macek se přestal čistit a podíval se na ni očima zúženýma do podmračených štěrbin. „Co vás to učili v té škole? Už dvě stě let nemáme krále ani královnu a dvacet let už ani regenta. Proto království každým dnem upadá, do temnoty, z níž se nikdo nevymaní…“ „Výsada…“ začala Sabriel, ale Macek ji přerušil posměšným zavřeštěním.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204568
„I Výsada se drolí,“ zamňoukal. „Bez vladaře, s Výsadními kameny, které jeden po druhém pukají potřísněné krví, s jednou z Velkých Výsad po… pokři… pokřivenou…“ „Co tím myslíš… jednou z Velkých Výsad?“ přerušila ho zase Sabriel. O ničem podobném nikdy neslyšela. Nebylo to poprvé, co ji také napadlo, co ji to vlastně učili ve škole a proč jí otec nic neříkal o situaci ve Starém království. Ale Macek mlčel, jako by mu to, co už řekl, svázalo jazyk. Chvilku se zdálo, že se snaží zformulovat slova, ale z malé červené tlamičky se nic neozvalo. Nakonec to vzdal. „Nemůžu ti to říct. Souvisí to s mým spoutáním, ksakru! Bude ti muset stačit, když řeknu, že celý svět sklouzává ke zlu a není málo těch, kteří tomu napomáhají.“ „A těch, kteří tomu brání,“ podotkla Sabriel. „Jako třeba můj otec. Jako třeba já.“ „Záleží na tom, co děláš,“ řekl Macek, jako by někdo tak zjevně nepoužitelný jako Sabriel mohl něco změnit. „Ne že by mi na tom záleželo…“ Kocoura uprostřed věty přerušil zvuk padacích dveří, které se jim začaly otevírat nad hlavami. Sabriel strnula, vzhlédla, aby se podívala, co se k nim spouští po žebříku, potom se ale znovu nadechla, když si uvědomila, že jde jen o dalšího Výsadního vyslance, kterému při slézání pleská o příčle žebříku černý hábit. Tento přízrak, podobně jako strážce v chodbě v útesech – ale narozdíl od ostatních domácích sloužících –, měl na hrudi a na zádech symbol stříbrného klíče. Uklonil se před Sabriel a ukázal nahoru. Sabriel s neblahým tušením pochopila, že chce, aby se na něco podívala z observatoře. Váhavě odsunula židli a přešla k žebříku. Otevřenými dveřmi vanul dovnitř studený průvan, který přinášel ledový chlad z horního toku řeky. Když se Sabriel dotkla studených železných příček, tělem jí projelo zachvění.
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204568