i důkaz, jak si dovedl Michelup získat oblibu. Brzy Michelup poznal, ţe se ujal nesnadného úkolu. Stroj byl těţký a účetní musel napnout všecky síly, aby ho dopravil do vršku. Kdyţ se cesta sváţela, tu motocykl jevil snahu dát se do prudkého cvalu. Smýkal účetním, cloumal jím ze strany na stranu, divţe z něho nevytřásl duši. Michelup se domníval, ţe je pánem stroje, ve skutečnosti motocykl vládl jím. Chtělo se mu tam, kam nechtěl účetní. Zdálo se, ţe se chce vyhnout nádraţí, a jevil snahu dostat se na postranní cestu. Zápas účetního se strojem se neobešel bez pozornosti obecenstva. Okna se otvírala a z nich se vykláněli zvědaví diváci. Z krámů vybíhali příručí a ve dveřích hostinců stanuli číšníci. Rozjaření diváci přihlíţeli s napětím tomuto divadlu. Účetní zrudl námahou a těţce dýchal. Praménky potu mu zvarhanily límeček. Přitom ho zlobilo, ţe cestující Kafka ho zasypával šprýmy. Zastavil se, aby si odpočinul. Ohlédl se a strašně se vyděsil. Průvod totiţ zatím vzrostl tak, ţe ulice byla naplněna jako při demonstraci. Připojili se výskající a ječící uličníci, kteří se radovali z nenadálého vyraţení. Psi si to vyloţili tak, ţe se účetní dopouští nějaké nepřístojnosti, a náramným štěkotem doráţeli na Michelupa, chňapajíce po nohavicích. Vynořili se výrostci i muţi, starci i ţeny, aby byli účastni obecné veselosti. Neboť nic nedovede tak podnítit ducha k satirickým projevům jako stroj, který se nepohybuje vlastní silou. Kdyby byl účetní v této chvíli schopen se probírat ve své paměti, tehdy by vylovil vzpomínku, jak se několikrát rozveselil, kdyţ spatřil v ulici auto, vlečené na laně. Po příkladu ostatních pěších se zastavil a se škodolibým uspokojením pohlíţel za invalidou a radoval se z jeho poníţení. Stroj, který se musí strkat a vléci, toť majestát, z něhoţ strhli hermelín. Tak se asi radovala paříţská luza, kdyţ vezli panovníka na popravčí káře… K hanbě paní Michelupové dluţno říci, ţe v této těţké chvíli opustila svého manţela. Poprvé ve svém ţivotě se na něm dopustila zrady. Nemohla si pomoci. Styděla se aţ k pláči. Postřehla mezi diváky několik známých. Budou si o tomto výjevu vypravovat, vzniknou klepy a rodina bude vydána posměchu.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204491
V duchu prudce útočila na svého manţela a obviňovala ho z malicherného skrblictví. Coţ si nemohl zjednat na tuto práci člověka? Nestálo by to přece jmění. Měl by mít ohled na svůj stav a na důstojnost rodiny. Ničeho se tak neobávala jako veřejného pohoršení. Zavzlykala a dala se do běhu. Paní Kafková ji zadrţovala a těšila. „Kdopak si to bude tak brát,“ domlouvala jí, „nesmíte, miláčku, plakat, nestojí to za to…“ „Ten můj…,“ štkala paní Michelupová, „věru, tohohle mne mohl ušetřit… Já jsem si to nezaslouţila…“ „Inu, to víte - muţští,“ řekla paní Kafková s pohrdáním, „vezmou si něco do hlavy a domnívají se, jakou chytrou věc neprovedli. A nám, ţenám, přísluší, abychom mlčely a myslely si své…“ Brejlatý student kráčel v průvodu zahanben, se svěšenou hlavou. Ale Máňa se svého otce ujala. Se slzami v očích a se zaťatými pěstičkami se vrhla na výskající kluky. „Neposmívejte se mému tatínkovi!“ křičela a počala kolem sebe bít. Utrţila několik škrábanců a byla by jistě podlehla v nerovném zápase, kdyţ tu dostala pomocníka. Zdeněk, syn cestujícího, se objevil po jejím boku a začal rozdávat dobře mířené rány. Mladý atlet pracoval mlčky a zasmušile. Kluci s brekem opouštěli bojiště. Zasmušilý výrostek je pronásledoval, a koho dostihl, tím třepal jako foxteriér kocourem. Zjednal pořádek, pak se připojil k Máně a spokojeně zahučel: „Tak jsem jim to nandal. Budou si mě pamatovat.“ Konečně skončila strastiplná pouť! Michelup dopravil stroj na nádraţí a svěřil jej nádraţnímu zřízenci. Byl uondaný a rozezlený, ale rozzuřil se ještě více, kdyţ za motocykl musel zaplatit větší dopravné neţ za člena rodiny. V této chvíli ţehral na stroj a zahrnoval ho uráţkami. „Děláš mi pěknou radost. To jsem si o tobě nemyslel. To jsi levná, příleţitostná koupě, kdyţ mi děláš útraty?“ Stroj mlčel a záhadně, zlomyslně se leskl.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204491
Účetní se upokojil a přihlíţel k tomu, jak zřízenci nakládají motocykl do vagonu pro zboţí. Poskakoval kolem a nabádal muţe k opatrnosti. Teprve kdyţ byl stroj řádně uloţen, staral se účetní o to, aby rodinu pohodlně usadil do vlaku. Umístil zavazadla, přesvědčil se, ţe má rodina pohodlí, a pak si utřel pot z čela a děl s úsměvem: „Stroj je pečlivě uloţený a my dobře sedíme. Všechno je v nejlepším pořádku. Doufám, ţe se motocyklu nic nestane a my ve zdraví dojedeme. Dejţ to Bůh!“ Vlak se pohnul.
25. Okresní město uhnízděné na úpatí nevysokých hor, se v ničem nelišilo od většiny venkovských měst. Takové město začíná křivými chaloupkami zapadlými do země, u kaţdé takové chaloupky bývá zpustlá zahrádka, jejíţ přebujelé kosatce a lilie povalily plot. V malinkých okénkách bývá podivný květ mučenky, a za okénkem sedí hladový řemeslník nad svým dílem. Kozy šplhají po stráních zarostlých akátem, vazem a ořeším. Řada chalup bývá přervána továrnou s rozbitými okny. Ze zdi, obklopující tovární budovy, vyrazila divizna, bylina zkázy, a na okraji zděného plotu, chráněného před škůdci střepinami skla, zachytilo se býlí a chromé břízky. Kolem továrny je blok nevzhledných, nevlídných dělnických domků, kde se potulují umouněné děti a rozléhají křiklavé hlasy uzlobených ţen. Čím blíţe k náměstí, tím jsou domky čistší, jasně pomalované, se zahradami, kde se pěstují všechny druhy ovoce, zelinářství, chlupaté keře angreštu, pestré záhony s křiklavými pantoflíčky, růţe a floxy, u litinového plotu se přiţivují kopřivy a laštovičník. Mezi těmito domky se občas vyskytuje stavení, které si činí nárok na to, aby bylo zváno vilou, protoţe se honosí štukaturou a věţičkou, opatřenou vrzavým kohoutkem z plechu. Tyto vily, obklopené tújemi a tisy, obraz náhrobku, mívají zpravidla zelené ţaluzie, které bývají spuštěny po
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204491