V s í t i : g e n y, mozek a c hová n í
97]
Když vyvíjející se organismus interaguje s okolím, může se exprese genů zvyšovat či snižovat. Neurovědec Eric Kandel se zajímal o to, zda se projeví nějaké změny v expresi genů, když si myši osvojí nějaký poznatek. V tomto případě šlo o tvorbu asociace mezi určitým místem a mírným elektrickým šokem. Kandelovy výzkumy tuto hypotézu potvrdily. Když porovnával mozek podmiňovaných a nezkušených myší, nalezl dva geny, které silně exprimovaly v systému zprostředkovávajícím strach – v laterálním jádru amygdaly (důležitém při zpracování reakce strachu) a v trasách přenášejících zvukový signál strachu do laterálního jádra amygdaly.16 Jiný příklad: u mláďat zpěvných ptáků se spouští exprese genu zenk, když daný jedinec slyší zpěv svého vlastního druhu. Genový produkt zde hraje roli při osvojování si zpěvu svého vlastního druhu. Tato složitost by v nás však neměla vyvolávat zoufalství. Neměla by však ani vytvářet dojem, že geny chování neovlivňují. Samozřejmě že ovlivňují. A výzkumy dědičnosti u populací potvrzují, že některé rysy jsou silně dědičné – například výška, temperament (introverze, extraverze, pravděpodobně také míra sociability), náchylnost k schizofrenii či alkoholismu. Důležité je, že pokud má určitá forma spolupráce, jako například výstražné volání pří výskytu predátora, genetický základ, je pravděpodobné, že má vztah k expresi mnoha genů a tato exprese může mít ještě vazby na jevy v okolí. Je téměř jisté, že sociální chování savců závisí na genech pro oxytocin (OXT), receptory oxytocinu (OXTR),17 vazopresin (AVP), endogenní opiáty, dopamin, receptory dopaminu, serotonin a receptory serotoninu. Závisí také na genech, které hrají roli při vývoji neurálních okruhů, jako například těch, jež podporují vznik rozsáhlých tras bloudivého nervu po těle. Aspoň tolik dnes víme. Jak prokázali Frances Champagneová a Michael Meaney, olizování a čištění mláďat hlodavců vlastní matkou má vliv na jejich následné sociální chování. Mláďata, jimž se v tomto ohledu dostalo více péče, mají lepší sociální dovednosti.18 Geny jsou součástí flexibilní, interaktivní sítě, která zahrnuje další geny, tělo, mozek a okolí. Avšak musím opět citovat Greenspana, který říká: „Synergismus a flexibilita sítě nám pomáhají pochopit, jak se mohou vyskytnout nové vlastnosti chování: zesilte jednu alelu na jednom místě, ztlumte jinou na jiném, spojte je s některými už existujícími variantami a bingo! Máte novou formu chování.“19
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204458
[9 8
M OZ E K A D Ů V Ě R A
Vrozené morální principy a vrozené základy morálky Ekologické podmínky, historické náhody a kulturní praktiky vedly u lidí k pozoruhodné diverzitě společenské organizace včetně toho aspektu lidské sociability, jemuž říkáme morálka. I přes tuto diverzitu existují u různých forem organizace společnosti na obecné úrovni popisu zjevná společná témata týkající se hodnot. Na první pohled odrážejí obecné strategie řešení podobných problémů pramenících ze společného soužití. Odvaha při obraně, mazanost při lovu, čest při obchodování, tolerance osobitých zvláštností – to vše jsou hodnoty popisované v příbězích nejen původních domorodých kmenů, ale také zemědělských a post-industriálních skupin. Mnohé skupiny také sdílejí podobné příběhy neřestí: nevydařená agrese, chtíč zatemňující zdravý úsudek, požitkářství vedoucí k bankrotu, ambice zanechávající spoušť a lakota vedoucí k osamění. Obecná rozšířenost těchto témat neznamená, že lidé mají nějaký pevně zabudovaný modul určující konkrétní druhy sociálního chování a toto zabudování je kontrolováno geny specializovanými na produkci takového chování. I když takovou hypotézu nelze zcela vyloučit, složitost vztahu mezi geny a chováním, ilustrovaná naším příběhem o agresivitě octomilek, naznačuje, že ani agresivita a už vůbec ne kooperace nebudou patrně způsobeny jen několika vysoce účinnými geny. I když přijmeme existenci individuálních rozdílů mezi lidmi, podobně organizované mozky čelící podobným problémům patrně dospějí k podobným řešením. Dřevo se hodí na stavbu lodí, legrace uvolňuje společenské napětí, soutěživé hry stojí méně než reálný souboj. Lidské jazyky se možná vyvinuly z podobných potřeb, aniž by k tomu bylo třeba specializovaného „genu pro jazyk“.20 Navzdory složitosti interakcí mezi geny, mozkem a chováním se myšlenka vrozenosti morálky zdá téměř neodolatelná. A jak už to chodí s různými myšlenkami, které se objevují znovu a znovu navzdory zdrcující kritice, i málo stačí k tomu, aby získaly své zastánce. Nelze pochybovat o tom, že geny mají obrovský účinek na naši přirozenost. Problém však nastává, máme-li o tomto vztahu říct cokoli smysluplného. Čím dále má člověk ke skutečným výzkumům genů, tím větší je pokušení prostě jen mávnout rukou a všechna vysvětlení lidského chování odkázat na geny, vrozenost a přirozený výběr.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204458
V s í t i : g e n y, mozek a c hová n í
9 9]
Platón, tedy první badatel, jenž „vyřešil“ problém původu hodnot postulátem jejich vrozenosti, tvrdil, že se rodíme se znalostmi základních principů morálky, ačkoli musel připustit, že proces narození musí způsobovat jistou míru zapomnění a slabé vůle tváří v tvář pokušení. Naštěstí se člověk podle něj na vrozené ideje postupně rozpomíná, a pokud má štěstí, ve stáří opět dospěje k poznání Dobra. Platón nevytvořil žádnou rozumnou teorii, která by vysvětlila, jak naše předchozí já vůbec k poznání Dobra dospěla – pouze odsouvá problém o krok dál. Pro platonismus je prvotní poznání hodnot nevyřešený problém. Teorie o vrozenosti morálky nedávno obhajoval psycholog a vědec Marc Hauser, který se zabývá chováním zvířat. Hauser se domnívá, že v lidském morálním chápání se vyskytují univerzálie – názory ohledně toho, co je dobré a špatné, objevující se ve všech společenstvích. Má za to, že tyto univerzálie jsou vystopovatelné v nereflektovaných intuitivních přesvědčeních, která lidé generují, když uvažují nad specifickou morální otázkou. Hauser například ukazuje, že existuje rozsáhlý konsensus o tom, že incest je špatný a pití jablečného džusu z nového nočníku nechutné.21 Univerzálie v morálních intuicích, pokračuje Hauser, poskytují pádnou evidenci o vrozené fyziologické organizaci, která při normálním vývoji mozku obvykle vede k tvorbě těchto intuicí. Těmto intuicím můžeme říkat například svědomí nebo je v souladu s Hauserem označovat za produkty morálního orgánu. Hauserova teorie a výzkumný program jsou vystavěny po vzoru teorie lingvisty Noama Chomského o původu lidského jazyka a schopnosti jeho nabytí. Chomsky se domnívá, že lidský mozek je geneticky vybaven unikátním „jazykovým orgánem“, který specifikuje abstraktní syntaktické principy, jež se konkretizují po konfrontaci se specifickým jazykem. Hauser argumentuje, že podobně mají lidé i „morální orgán“, který specifikuje univerzální principy morálky a z něhož pramení naše morální intuice o správném a špatném: „Rodíme se s abstraktními pravidly či principy a výchova hraje roli při nastavování parametrů a osvojování konkrétních morálních systémů.“22 Hauser klade důraz na pevně ukotvenou povahu morálních norem: „Jakmile si osvojíme specifické morální normy naší kultury, což je proces, který se spíše než sezení v nedělní škole a studiu ctností a hříchů podobá procesu vývoje
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204458