Henrietta se zatvářila zklamaně a její upřený pohled to prozradil. »Neptáš se dobře – jako bys to nepovaţovala za důleţité. Změnila ses – myslíš na jiné věci.« »Řekni mi, co máš na mysli, a já se tím budu zabývat.« »Opravdu o tom popřemýšlíš? Tím si chci být nejdřív jistá.« »Své myšlenky beze zbytku neovládám, ale vynasnaţím se,« odpověděla Isabel. Henrietta na ni mlčky zírala a pokoušela tím Isabelinu trpělivost tak dlouho, aţ se nakonec naše hrdinka zeptala: »Chceš říct, ţe se budeš vdávat?« »Nejdřív musím vidět Evropu!« odvětila Henrietta. »Čemu se směješ?« pokračovala. »Chci říct, ţe pan Goodwood přijel na stejném parníku jako já.« »Á!« reagovala Isabel. »Tak to jsi řekla správně. Hodně jsme si spolu popovídali. Přijel za tebou.« »To ti prozradil?« »Ne, neprozradil mi nic, tak jsem to právě poznala,« chytře prohlásila Henrietta. »Mluvil o tobě moc málo, a já naopak hodně.« Isabel vyčkávala. Při zmínce o panu Goodwoodovi malinko zbledla. »To mě na tebe moc mrzí,« podotkla nakonec. »Mě to těšilo a líbilo se mi, jak naslouchá. Takovému posluchači bych mohla povídat dlouho. Byl tak klidný, tak pozorný, všechno jako by hltal.« »Cos mu o mně říkala?« zeptala se Isabel. »Prohlásila jsem, ţe vcelku jsi to nejlepší stvoření, co znám.« »To mě moc mrzí. Uţ tak o mně smýšlí aţ moc dobře, neměl by dostávat ještě další povzbuzení.« »Hrozně touţí po troše povzbuzení. Mám před sebou jeho tvář a ten upřímný zaujatý pohled. Nikdy jsem neviděla ošklivého muţe, který by vypadal tak hezky.« »Je dost prostoduchý,« ujistila ji Isabel. »A není tak ošklivý.« »Velká vášeň můţe z člověka udělat prostoduchého.« »Není to velká vášeň, jsem si dost jistá, ţe ne.« »Neříkáš to ale s velkou jistotou.«
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204442
Isabel se poněkud chladně usmála. »Řeknu to líp panu Goodwoodovi osobně.« »Brzy ti k tomu poskytne šanci,« dodala Henrietta. K tomuto tvrzení, které její společnice vyslovila tak věrohodně, se Isabel uţ nevyjádřila. »Zjistí, ţe ses změnila,« pokračovala Henrietta. »Nové prostředí na tebe zapůsobilo.« »To je víc neţ pravděpodobné, na mě působí všechno.« »Všechno kromě pana Goodwooda!« vykřikla slečna Stackpoleová s poněkud nevhodným důrazem. Na to se dokonce Isabel uţ ani neusmála a po chvilce se zeptala: »Poţádal tě, abys se mnou promluvila?« »Takhle doslova ne. Jeho oči si o to říkaly – a taky to, jak mi tiskl ruku, kdyţ jsme se loučili.« »Děkuji, ţes to udělala.« Isabel se odvrátila. »Ano, jsi jiná, tady jsi nabrala nové myšlenky,« pokračovala přítelkyně. »To doufám,« odvětila Isabel, »člověk by měl neustále nabírat nové myšlenky.« »Ano, ale neměly by se střetat s těmi dřívějšími, pokud ty dřívější byly správné.« Isabel se znovu otočila k ní. »Jestli tím chceš naznačit, ţe jsem v jistém smyslu myslela na pana Goodwooda –!« Oči přítelkyně však tak nesmiřitelně plály, ţe se zarazila. »Dítě moje, rozhodně jsi mu dávala naději.« Isabel se uţ uţ chystala toto obvinění popřít, místo toho však vzápětí odpověděla: »Je to pravda. Dávala jsem mu naději.« Pak se zeptala, jestli Henrietta ví, co má pan Goodwood v úmyslu. Byl to ústupek zvědavosti, protoţe hovor na tohle téma se jí nelíbil a připadalo jí, ţe Henrietta mluví nevybíravě. Henriettě chybí jemnocit. »Ptala jsem se a on odpověděl, ţe nemá v úmyslu nic,« odvětila slečna Stackpoleová. »Já tomu však nevěřím. Není to muţ, který by sloţil ruce do klína.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204442
Je to odváţný muţ činu. Ať se mu stane cokoli, rozhodně něco udělá, a co udělá, bude správné.« »Tomu docela věřím.« Henriettě moţná chyběl jemnocit, ale dívku přesto tohle prohlášení dojalo. »Tak přece ti na něm záleţí!« zvolala přítelkyně. »Co udělá, bude správné,« opakovala po ní Isabel. »Kdyţ je muţ tak neomylný, co mu záleţí na tom, co člověk cítí?« »Moţná na tom nezáleţí jemu, ale tomu člověku ano.« »Jenţe my se tu nebavíme o tom, co cítím já,« opáčila Isabel s chladným úsměvem. Tentokrát společnice zváţněla. »Mně je to jedno; opravdu ses změnila. Uţ nejsi to děvče, kterým jsi byla před několika málo týdny, a pan Goodwood to pozná. Čekám ho kaţdým dnem.« »Doufám, ţe mě začne nenávidět,« pronesla Isabel. »Věřím, ţe v to doufáš tak málo, jak málo je on toho schopen.« Na tento výrok naše hrdinka neodpověděla. Plně ji pohltila Henriettina poplašná zpráva, ţe se Caspar Goodwood objeví v Gardencourtu. Sama sobě ale předstírala, ţe něco takového ve skutečnosti vylučuje, a později to také přítelkyni sdělila. Nicméně dalších osmačtyřicet hodin byla připravena na to, ţe uslyší, jak někdo ohlašuje mladíkovo jméno. Ten pocit na ni doléhal, jako by houstl vzduch kolem ní, jako dusno před bouřkou. A pokud jde o počasí coby námět společenského hovoru, za Isabelina pobytu v Gardencourtu bylo tak příjemné, ţe mohli čekat jen změnu k horšímu. Její napětí povolilo druhý den. Šla se projít do parku v doprovodu společenského Bunchieho, a kdyţ se nějakou dobu procházela, netečně i neklidně zároveň, posadila se na lavičku na dohled domu pod rozloţitý buk, kde v bílých šatech ozdobených černými stuhami vytvářela mezi mihotavými stíny půvabný a ladný obraz. Nějakou chvíli se bavila tím, ţe si povídala s malým teriérem, jehoţ vlastnictví napůl s Ralphem se uplatňovalo tak nestranně, jak to jen bylo moţné – tak nestranně, jak to jen Bunchieho poněkud nestálé a nevěrné sympatie dovolovaly. Při této příleţitosti si ovšem poprvé povšimla omezenosti
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204442