6
Zvládání problémových situací se seniory fesionálem a jeho klientem…. V těchto profesích je hlavním nástrojem pracovníka jeho osobnost… “76 Vždy, když dochází k revizi hodnot a řádu, objevují se lidé, pro které hodnoty jako je například láska, pomoc, vzájemnost, odpovědnost, čest, pokora, naděje, odpuštění, víra, respekt nejsou jen hodnotami „vyřčenými“, ale i „žitými“ (Nytrová, Pikálková, 2011). Pro profesi so ciálního pracovníka, jakož i pro ostatní pomáhající profese, je vedle vlastní odbornosti nesmírně důležitou hodnotou právě osobnost pra covníka a nezištná touha po pomoci člověku v nouzi. Je však nezbytné stát nohama pevně na zemi, být vyzrálou osobností s jasně daným žeb říčkem hodnot, mít své pevné místo v naší postmoderní společnosti. Je rovněž nezbytné být nastaven pozitivně (nikoliv naivně), znát sílu myšlenky, vědět, že vše, co se v životě jedince odehrává, je nesmírně důležité pro jeho další vývoj a osobnostní růst. Na vysvětlení – jedno ze starých přísloví říká: „Utrpení je rychlý kůň na cestě poznání“. „Utrpení je událostí v životě člověka, ze které lze těžit lidskost, pokoru a životní moudrost.“77 Těchto hodnot lze samozřejmě dojít i bez utrpení… Pracovník si musí být vědom své moci a měl by se naučit ji uváž livě používat. Vždy by měl mít na mysli dobro klienta, nikoliv vlastní dobrý pocit z toho, že přiměl klienta přijmout jeho pravdu a podstou pit změnu, kterou mu on, tedy pracovník, narýsoval. Zde by se poté dalo hovořit o zneužívání moci. Velmi zneklidňujícím faktem se jeví skutečnost, že je tak činěno většinou v dobré víře, v domnění, že tím vlastně klientovi pomáhá. Zneužíváním moci je moment, kdy pracov ník přebírá kontrolu nad klientem na místo toho, aby se pohyboval na poli spolupráce. Pro růst pracovníka je důležité „soustavné objasňování vlastní pozice, poslání, pravidel, podmínek a morálky.“ Je důležité, aby pracovník přemýšlel nad tím, proč svou práci dělá a proč ji dělá právě tak, a ne jinak. „Do profesionální práce se ovšem promítá celý pracovníkův přístup k životu a lidem.“78 Pokud je pracovník přesvědčený, že klient vždy selže, či sklouzne na „šikmou“ plochu ve chvíli, kdy nebude kontrolován, poté těžko bude pracovat se svými klienty jako s rovno 76
77
78
KOPŘIVA, K. Lidský vztah jako součást profese. Praha: Portál, 2011, s. 14. ISBN 978-80-7367-922-4. NYTROVÁ, O., PIKÁLKOVÁ, M. Etika a logika v komunikaci. Praha: Univer zita Jana Amose Komenského, 2007, s. 89. ISBN 978-80-86723-45-7. ÚLEHLA, I. Umění pomáhat. Praha: SLON, 2007, s. 113/114. ISBN 978-8086429-36-6.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204364
Etická dilemata
6
cennými partnery. Jeho práce mu po čase přijde marná, bude se zlobit na klienty a jeho práce přestane být sociální prací. Bude se mu však pře devším velmi těžko pracovat a dřív nebo později sociální práci opustí jako naprosto vyhořelý pracovník. Na obranu pracovníka je však třeba říct, že to má neskutečně těžké. Nese obrovskou zodpovědnost vůči čtyřem subjektům – vůči klientovi, svému zaměstnavateli, společnosti i vůči sobě samému – a každý z těchto subjektů má na pracovníka jiné požadavky. Navíc v každé škole a každém kurzu lze pracovníka naučit, jak pečovat o člověka na lůžku, jak vyměňovat jehly uživatelům drog, jak provádět potřebné administrativní úkony, ale jak má dělat vlastní sociální práci, se většinou nedoví, nebo jenom velmi mlhavě. „Profesionální práce není daná jednou provždy. Jde s dobou, a chce-li být dobrá, vyvíjí se spolu s otázkou, proč tuto práci dělat. Jestliže někdo říká, že dělá svou práci 20 let a nepotřebuje nic měnit, pak v oblasti pomáhání druhým rozhodně nepracuje profesionálně.“79 Tuto pravdu pocítili všichni poskytovatelé sociálních služeb po nabytí účinnosti nového zákona o sociálních službách80. Tehdy vstoupily v platnost do té doby neexistující standardy kvality poskytovaných služeb a pracovníci se museli naučit jinému způsobu práce, především pak jinému přístu pu ke klientovi. Někteří poskytovatelé stále oponují, že se zase tolik nezměnilo, že i před účinností tohoto zákona přistupovali ke klientovi jako k rovnocennému partnerovi a poskytovali služby takové, které klient skutečně potřeboval tak, aby mu byly co největší podporou. Opět se ukazuje, že sociální práce je především o lidech, o jejich vyzrálosti a přístupu ke klientovi (a člověku vůbec). Lze odmítnout domněnku, že dobrého pracovníka nemůže dělat mladý člověk, neboť nemá životní zkušenosti. Samozřejmě, že životní zkušenosti jsou cenným pomoc níkem, nicméně záleží i na jiných schopnostech a dovednostech pra covníka, jako je empatie, hledání smysluplného naplnění svého života, touha a chuť pomáhat, hodnotové postoje k životu, zakotvenost v řádu, touha po svém seberozvoji, psychická vyzrálost a další vlastnosti dobré ho pomáhajícího pracovníka. Naopak mládí může být velmi osvěžující a může přinášet nový pohled na věc právě svou nezatížeností, absencí předsudků, neotřelostí postojů a entuziasmem, který je často spojován s oním mládím. 79
80
ÚLEHLA, I. Umění pomáhat. Praha: SLON, 2007, s. 53. ISBN 978-80-8642936-6. Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204364
6
Zvládání problémových situací se seniory Kopřiva dělí sociální pracovníky na „angažované“ a „neangažované“ (Kopřiva, 2011, s. 16, 17), a to dle způsobu zaujetí vlastní prací a umě ním pomáhat. Neangažovaný pracovník pojímá svou práci „jako výkon svěřených pravomocí bez osobního zájmu o klienta“.81 Tito pracovníci nevzbuzují v klientech důvěru, ale ani respekt. Na projevy skutečné ho či hraného zájmu jsou klienti nesmírně citliví. Na jejich „obranu“ lze říci, že neangažovaného pracovníka málokdy postihne syndrom vyhoření. Lze vážně pochybovat o aspiracích takového pracovníka na skutečnou sociální práci. Naštěstí je angažovaný pracovník běžnou realitou v sociální práci s klientem. Je vedený skutečnou snahou pomáhat, je ukotvený v rea litě a hodnotách, vnímá klienta jako jedinečnou a neopakovatelnou bytost, dává najevo porozumění a nabízí profesionální i lidskou ruku ku pomoci. Pomoc člověku v mezní situaci považuje za přirozenou součást svého života. Uvědomuje si svou odpovědnost k sobě samému, k okolnímu světu a zejména pak k druhým lidem, popřípadě i k řádu bytí, který nás přesahuje (Jankovský, 2003, s. 9). Práce sociálního pra covníka je spojena s další z mnoha důležitých hodnot, a to s pokorou. Pokora zde není považována za synonymum poníženosti, nýbrž za „reálný pohled na sebe sama, na své přednosti a ovšem i nedostatky, jinými slovy: zdravé sebevědomí…“82 Je rovněž vyjádřením moudrosti a vyzrálosti osobnosti.
6.3
Pomoc a kontrola ve světle etických dilemat
Koncept rozlišování pomoci a kontroly patří, jak již bylo výše zmíněno, k základní výbavě pracovníka v pomáhajících profesích. Aby se mohl pracovník účinně rozhodnout, jaký způsob práce zvolí, potřebuje dobře rozumět tomu, co dělá, proč to dělá a k čemu je to dobré. Ve chvíli, kdy si však uvědomí, že většinou pouze klient ví, co je pro něho dobré a vše potřebné k vyřešení problému má s sebou, ve chvíli, kdy bude pracovník umět pracovat s konceptem pomoci a kontroly, uvědomovat si své místo a svou roli, nebude přebírat kontrolu tam, kde lze účinně 81
82
KOPŘIVA, K. Lidský vztah jako součást profese. Praha: Portál, 2011, s. 16. ISBN 978-80-7367-922-4. JANKOVSKÝ, J. Etika pro pomáhající profese. Praha: Triton, 2003, s. 69. ISBN 80-7254-329-6.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204364