dím do ordinace, většinou jednou za měsíc. Líbí se mi, že nepředepisuje pouze léky, ale zajímá se o mě. Nevidí ve mně pouze pacienta, vnímá mě jako člověka. Když mi není dobře a profesionální péči potřebuji intenzivněji, stráví se mnou i delší čas. Důležité pro mě je, že jsme si sedly nejen po stránce vztahu lékař–pacient, ale i lidsky. Tato lékařka pro mě rozhodně udělala mnohem více, než má běžný psychiatr za svou povinnost. Mám naprostou důvěru v odborníky, kteří o mě pečují, a to prospívá mé léčbě. Bez důvěry by to vlastně vůbec nešlo, nefungovalo.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204288
SNAŽÍM SE Snažím se vystoupit z kůže sundávám šupinku po šupince váhavě a pomalu snad příliš pomalu Snažím se vystoupit z kůže škrtí mě a škrábe omezuje v pohybu připoutává Snažím se vystoupit z kůže Najdu sílu a odvahu?
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204288
KAPITOLA XI.
MILOSTNÉ SOUŽENÍ PŘEDEM ODSOUZENÉ K NEZDARU Při jedné hospitalizaci jsem se seznámila s Jakubem. Dodnes si pamatuji na jeho příjem. Přivezla ho policie s pouty na rukou. K našemu prvnímu setkání došlo na kuřárně. Byl hezký, vtipný, cítila jsem se s ním velmi dobře. Lékaři brzy zjistili, že spolu trávíme zbytečně mnoho času, a snažili se nás rozdělit. Přeřadili ho na jiné oddělení. Velmi jsem se tehdy na doktory zlobila. Na rozdíl od nich jsem byla přesvědčena, že jeho přítomnost mi psychicky prospívá. Jakub se léčil z depresivních stavů. Přišlo mi divné, že má prostřelené pravé rameno. Jednalo se o již dávno zhojenou ránu, ale kolik lidí v republice chodí se střelným zraněním? Docela jsem si zahrávala, nevěděla jsem o něm totiž vůbec nic. Psychiatři zastávali názor, že není dobré, aby spolu žili dva psychicky nemocní lidé. Nedala jsem na ně, odmítala jsem jejich důvody, ale měli pravdu. Dnes to vím. Dva lidé pohybující se v oblacích a bez pevné země pod nohama, to je hotová katastrofa pro ně i pro okolí. Lékaři brzy bez potíží zjistili, že přeřazení na jiné oddělení nenese své ovoce, protože jsme se dále stýkali o vycházkách. Rozhodli se situaci řešit a propustili Jakuba domů. Jestli mě Jakub někdy opravdu miloval, bylo to právě v okamžicích mé hospitalizace. Zprvu se domníval, že jsem lékařka. Chovala jsem se tak. Ráno při oblékání bílého pláště určeného pro kuchyň jsem křičela: „Všichni na rozcvičku!“ a skutečně jsem kontrolovala, zda každý cvičí. (Když jsem se uzdravovala, naopak jsem se rozcvičkám vyhýbala a postupně se zklidňovala.) Velela jsem pacientům, kdy mají jít snídat nebo si jít pro léky. A nejhorší na všem bylo, že mě poslouchali. K velké nelibosti ses101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204288