Pan štábní lékař se rozhodl pro úsměv. Přesněji: usmívala se jeho ústa. Očima byl už u další postele. „Měl jste štěstí,“ řekl. „Mohlo to zasáhnout i břicho.“ Bylo by mohlo. Bývalo by. Možná bude. Štěstí je proklatě relativní pojem.
Já, voják Kurt Gerson, jsem měl štěstí. Vyhrál jsem terno: pravé, nezpochybnitelné zranění znamenající návrat domů. Moje zranění sice nestálo výslovně na seznamu, který jsme se všichni naučili nazpaměť – o takových věcech se nemluví, ani já jsem o tom celý život nepromluvil –, ale moje vojenská služba skončila. O tom nebylo nejmenších pochyb. Propuštěn se ctí. S díkem od vlasti. Pravý, státně aprobovaný hrdina. Pokrytý slávou od hlavy k patě. Ať žije, hurá, hurá, hurá. Papíry už byly všechny pohromadě. Všechno vyřízeno. Včetně seznamu železničních společností, které mi měly zařídit cestu domů zdarma. V rubrice Potřebuje… berle někdo zeleným inkoustem pečlivě přeškrtl slovo berle. Nepotřebuje žádné berle. Měl štěstí. Všechno bylo vyřízeno a připraveno. Stačilo jen nastoupit do vlaku. Přesto jsem ještě zůstal v lazaretu. Déle než měsíc. Ze strachu. Kvůli trémě. Přidělili mi novou roli, den před mými osmnáctými narozeninami. Měl jsem hrát Kurta Gersona. Úplně normálního mladého muže, který se vrací z války. A nikdo si neměl všimnout, že je to jen role. Neměl jsem tušení, jak ji sehrát. Normalitu a muže. Dokud jsem byl doma, mohl jsem ji nacvičovat. Zkoušet ji. Před publikem, na kterém nezáleželo. Jako všichni začátečníci jsem svůj part zpočátku příšerně přehrával. Věděl jsem, jaký nechci být. Nechtěl jsem hrát roli, do jaké mě ve svých dopisech už obsadil tatínek, kde už jsem nebyl nachschrabsel, nýbrž syn hrdina. Vždyť já žádný hrdina nebyl. Potrefilo mě to. Měl jsem smůlu. Nebo štěstí. Podle toho, jak se na to kdo díval. Ještě jsem si musel připravit dobrou odpověď. Na otázku, kterou mi v Berlíně zcela jistě položí. Protože mi přece nechybí ani paže, ani noha. Protože nejsem ani slepý. Velmi zdvořile se mě budou ptát a přitom skrývat nedůvěru za hranou starost: „Jaképak to máte zranění? Vůbec nic na vás není vidět.“ Nemohl jsem odjet domů, dokud jsem nevěděl, jak
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204197
na to odpovědět. Odpověď mohla být jakákoliv, jen to nesměla být pravda. A ještě něco mě zdržovalo. Perverzní aktrakce, jejíž mechanismus jsem odhalil mnohem později. Všechny ty příšernosti, které se dennodenně v lazaretu vidí, mi zvráceným způsobem dělaly dobře. Byly to jediné, co mi v mé situaci mohlo dodat útěchu. Že existují lidé, kteří na tom jsou ještě hůř než já. Chtěl jsem být užitečný už jako pacient. Hned jak jsem zase mohl chodit. Mou postel mezitím dostal někdo jiný. Zpočátku mě jako vyléčeného vyškrtli ze seznamu. Co se mohlo zahojit, zahojilo se. To ostatní mi nemohlo vrátit ani sto operací. Nechali si mě, protože měli nedostatek personálu. Nijak moc se nevyptávali. Byli rádi, že někdo převzal dobrovolně práci, jaká se ošklivila dokonce i těm nejobětavějším pomocnicím z Červeného kříže. Jeden ošetřovatel mi jednou poklepal na můj Železný kříž a prohodil: „Měli ti radši dát řád Nemocniční mísy.“ Pravděpodobně mě pokládali za trochu praštěného. Možná jsem trochu praštěný byl. Vzpomínám si na jednoho námořníka – nevím, jak se dostal k infanterii, a ne k marině –, tomu amputovali obě nohy, hodně vysoko, a paže měl taky zraněné. Teď tam ležel, nahoře v sádře a dole už nebyl, a ke vší bídě chytil ještě nějakou žaludeční chorobu. V tamní trvalé hektičnosti se hygiena nemohla brát tak přísně. Z něho to jen teklo. Pokaždé když jsem mu utíral zadek, musel jsem o kousek níž také hned vyměnit pokálené prostěradlo. Vždycky se mi pak snažil něco říct. Jakkoli nepravděpodobné to v té situaci bylo, podle výrazu jeho tváře to mělo být něco veselého. Jeho širokému severoněmeckému dialektu jsem nerozuměl. Se vším tím morfiem, co do něho cpali, také nemohl správně artikulovat. Lékaři byli skálopevně přesvědčeni, že nepřežije, protože nikdo nemohl vydržet, co musel vydržet on. Ale pokaždé tu následujícího dne pořád byl. A i dalšího dne. Posléze jsem porozuměl, co se mi celou tu dobu snažil říct. „Všechno je lepší než bejt mrtvej.“
Zpátky do Berlína mě nakonec zahnala milostná aféra, která se nekonala. Přirozeně. Okamžitě skončila, když se objevilo nebezpečí, že by moje city mohly být opětovány. City, které ve skutečnosti neexistovaly.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204197
Všechno bylo tak složité. Jmenovala se Lore, Lore Heimboldová. Nosila modrobílé šaty s úzkými proužky, upnuté až ke krku. Na něm odznak Červeného kříže. Bílou zástěru. Určitě nechodila ve dne v noci v této uniformě. Aspoň ten bílý čepeček jistě občas odložila. Ale když na ni myslím, vidím ji v tom sterilním ošetřovatelském úboru. Naškrobená zástěra šustila stejně jako maminčiny halenky. Celá ta osůbka byla jakoby trvale čerstvě naškrobená. Uměla přiložit ruku k dílu, byla věcná a demonstrativně se nezajímala o muže. Žena, u níž jsem určitě nemohl mít šanci. Perfektní cvičný objekt. Lore byla o několik let starší než já. Žádná krasavice, tady se můžu snažit jak chci, abych si vzpomínku trochu vylepšil. Ale ani vysloveně ošklivá, jenom ne žena, za kterou se na ulici obracejí muži. Nos příliš široký a ústa příliš uzká. Krátkozraké oči, i když nenosila brýle. Nebyla vlastně tlustá, ale dalo se vytušit, že jednou bude. Později se tato domněnka potvrdila. Pomocnice Červeného kříže se většinou přihlásily ke službě v lazaretu, aniž měly představu, co je tam čeká. Přihlásily se z nejasného pocitu, že by měly také nějak přispět. Malovaly si, jak chladí horečkou rozpálené čelo hrdinného vojína, a ten se na ně za to vděčně usmívá. A byly pak uražené, protože musely dělat veškerou tu hnusnou práci. Zdálo se, že Lore to nevadí. Dělala, co bylo zapotřebí dělat. Jestli se jí ošklivila krev a hnis, nedala to na sobě znát. V mužské společnosti ošetřovatelů byly sestry Červeného kříže ústředním tématem. V dlouhých nočních debatách se podrobně probíralo, jaké tělesné přednosti má každá z nich. Požitkářsky si do detailu vymýšleli, co by s nimi podnikli, kdyby k tomu dostali příležitost. Na těchto diskusích jsem se horlivě podílel. Nejen proto, že to patřilo k mé roli. Moje fantazie zraněním nedošla úhony. Kdo už může říct, jak fungují takové mechanismy? Námořník bez nohou třeba každou noc vyhrál ve snu běh na sto metrů. Nejdůležitější, stále znovu diskutovaná otázka zněla: Která z těch žen by se dala nejsnáz přefiknout? U Lore, v tom byli všichni zajedno, neměl nikdo šanci. Každý už to s ní zkusil, a všechny poslala do háje. „Pastorská dcerunka,“ zněl verdikt. Což nemělo nic společného s Lořiným původem – její otec byl řezník –, nýbrž mělo znamenat: úzkoprsá, nafoukaná, nezajímavá.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204197