Máte vaginu nebo penis? Jaký pohřeb si přejete, až umřete? Na to se Millie zeptala jednou večer maminky, která právě na kolenou drhla dlaždičky v koupelně. Jaký pohřeb by sis přála, mami? Až budeš mrtvá. Její máma se napřímila, jako by ji někdo vykrákal za vlasy, a Millie couvla. Dneska ve škole prasknul balonek a George se rozbrečel a Claire se rozesmála, ale úplně všechny to překvapilo a já bych chtěla mít na pohřbu taky takové překvapení, ze kterého se lidem rozbuší srdce, takže si pak uvědomí, že jejich srdce ještě pořád tlučou, a tak chci jeden taky pro tebe a jeden pro taťku, a abys je každý v jinou chvíli propíchla, vychrlila ze sebe holčička. Souhlasíš? zkusila to, když maminka neodpovídala. Běž do svého pokoje, nařídila jí máma po chvíli. Millie poslechla. Posadila se na koberec vedle postýlky a prsty do jeho vláken kreslila obrazce, pak si lehla na záda na postel, zaklonila hlavu a v okně pozorovala svět vzhůru nohama. Podlaha se stala oblohou, stromy rostly odshora dolů. V tom převráceném světě jí všechno připadalo tak nějak volnější a svobodnější. Když za ní do pokojíku přišel tatínek, Millie si zrovna prohlížela vzory, které konečky prstů vytvořila v koberci, malilinkaté pěšinky pro miniaturní lidičky. Proč, tati? chtěla vědět. Taťka ji zvedl a posadil si ji na klín, jako to dělával, když byla úplně nejmenší, co si samu sebe pamatuje. Je to prostě takové pravidlo, vysvětlil. O těchhle věcech se nemluví. Jo, ale kdo to určil? Bůh? pokrčil táta rameny. Ale Bůh přece lidi zabíjí v jednom kuse. Mamka to říkala.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204196
Tak to možná rozhodl někdo jiný. Ten samý pán, který vymyslel, že nesmíme ukazovat na jiné a pošklebovat se jim nebo přijít na poštu bez kaťat. Nějaký chlápek neznámo kde prostě určuje pravidla, kterými se všichni musíme řídit, rozumíš? Já ho nemám ráda. Tatínek se zasmál. To nikdo z nás. O pár týdnů později seděla Millie na zelené umělohmotné židli v sousedovic zahradní kůlně. Že byla zelená, si pamatuje, protože se na ní snažila mít jen samé zelené myšlenky. Tráva. Stromy. Žáby. Jejich popelnice. Jejich pohovka. Ty věci, co má taťka někdy mezi zuby. Kamínek na prstýnku téhle paní. Tamhleta plechovka od piva. Její školní penál. Kromě ní tu byl i její táta a všichni pánové ze čtvrti a taky maminka a všechny paní ze sousedství. Muži a taťka měli na krku šály a v rukou flašky s pivem, tatínek měl tu svou zasunutou v návleku, který má na jedné straně mapu Austrálie a na druhé paní v bikinách, a všichni hlasitě vykřikovali něco o gólech, obráncích, útočnících, křídlech, sudích a čtvercích a ta slovíčka obklopili jinými slovy, která se obvykle říkat nesmí, ale toho dne to z nějakého nepochopitelného důvodu povolené bylo. Slova jako zkurvený, hovno a Co je to za debila? nebo Do hajzlu, to si ze mě snad děláš prdel, ty ksindle?! Sousedky s maminkou poletovaly kolem s talíři jídla a proplétaly se mezi všemi těmi pořvávajícími pány jako v pomalém tanci a říkaly věci jako: Vidíte, jak se mnou mluví? nebo Chceš k tomu omáčku, miláčku? a Dáš ty pracky pryč! Její taťka mluvil strašně nahlas, maminka se široce usmívala a ani jedno z toho nebylo vůbec obvyklé. Zatímco ostatní děti venku povykovaly: Máš babu a Ty podvádíš! a Už nejseš moje nejlepší kámoška, Millie seděla na své zelené židli a v duchu si opakovala: Pórek. Okurka. Avokádo.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204196
A přece tam v sousedově kůlně znovu cítila, že existují pravidla, která na rozdíl od všech ostatních nezná, pravidla ohledně toho, jak se před sebou muži, ženy a děti navzájem chovají; pravidla, která rozhodují, že muži mají sedět před televizí, ženy se míhat mezi nimi a děti pobíhat venku. Na obrazovce stála dlouhá řada svalnatých hromotluků, kteří otevírali pusy do rytmu národní hymny. Australané, radujme se všichni. Kamera přelétla hřiště. Bylo tak obrovitánské, že ani nepůsobilo skutečně. Bejt teď tam, umřu jako šťastnej chlap, překřičel její táta ostatní. Muži se začali pochechtávat, ale Millie pořád vnímala jen jeho, ta zakázaná slova, která se po povrchu odrážela jako oblázkové žabky. Může člověk umřít šťastný? zeptala se šeptem svých holínek.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204196