Ve vrtulníku Black Hawk blížícím se k Bejrútu jsem si nepřál nic jiného než cítit adrenalin, budit se každé ráno zvukem výbuchů, palbou ostřelovačů, násilím, cokoli, jen abych nemusel pokračovat v té cestě směřující do čím dál hlubší prázdnoty, lítosti. Nemohl jsem se dočkat, až si odpykám svůj trest a postupně získám informace otevírající mezeru, trhlinu v čase. Dolar za dolarem. Výhrůžku za výhrůžkou. Lichotku za lichotkou, slib za slibem, skleničku za skleničkou. Informaci o poznávací značce auta, o místě, kde je zaparkované, o tom, kdo příště usedne za jeho volant, kam pojede. Následovaly výpočty a odhady. Minimalizace rizik. Trpělivá, houževnatá práce na sestrojování bomby. Oko za oko. Nesmyslná výměna pěšáků. Vzhůru do hor. Není vidět nic než je. Sním o horách a otevřených, bezbřehých zasněžených pláních. O ledu v bledém slunečním svitu. O nekonečných zimách. Popíjím čaj s místními válečníky, kteří si říkají studenti — tálibové. Tlumočník mi vysvětluje, že studovali v islámských školách v Pákistánu a jsou hluboce věřící. Wahhábisté, jako v Saudské Arábii. Jenže tady jsou to povstalci, ne intelektuálové. Jejich náboženství je jednoduché a plné pravidel. Neuznávají žádnou autoritu kromě Alláha, žádnou knihu kromě koránu. A především: žádné náboženství kromě islámu. Tolerují mě, protože jim dodávám zbraně a munici, aby položili na lopatky sovětské okupanty. Válka si žádá kompromisy. Místo obličejů mají masky z tvrdé kůže, jejich kaftany se po tisíce let nezměnily, jen s ručními zbraněmi a pár raketami mají nakročeno k vítězství nad největší armádou světa. A co dál? Co bude, až Rusové odejdou, až dohoří Leninovy foto grafie a zbudou jen trosky a mrtvoly? Vybudují tihle muži žijící 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204139
mimo čas zemi ve jménu Alláha? Máme dopustit, aby zakázali hudbu, divadlo, literaturu a prastaré památky? O to jim přece jde. Opravdu je to lepší než komunismus? Do jakých rukou vkládáme osud tohoto světa? Připravovat se na pomstu je zvláštní pocit. Výjimečný. Vím, že jsem jedním z mála vyvolených, kdo ho může zažít. Na světě se děje tolik příkoří, za které nikdo není potrestán. S tolika věcmi jsme nuceni se smířit. A přece si pamatuju tak málo. Jen horečnatou intenzitu předcházejícího dne a pokyny technikovi, starému, napůl hluchému veteránovi z nějaké elitní jednotky, který přijel se svými znalostmi a svým kouzelným kufříkem jenom kvůli tomuhle. Vybavuju si, jak reptal, když ve vybombardovaném domě na nějakém opuštěném předměstí zapojoval kabely a manipuloval s šedou plastickou výbušninou, jak jsme si potřásli rukama a já jsem pak ležel na střeše, vystaven nemilosrdnému slunci, s dalekohledem přitisknutým k očím tak pevně, že jsem měl ještě dva týdny potom modřiny. Vzpomínám si na obličej v dalekohledu. Byl úplně obyčejný. Obyčejné oči, nevýrazné rysy, které jsem si pamatoval ze Susaniny zprávy. Vybavuju si odpor tlačítka na dálkovém ovládání rozbušky. Kluzkého ve zpocených rukou a žhnoucím slunci. Ze samotného výbuchu si nepamatuju vůbec nic. Mé vzpomínky se omezily na čas těsně po něm. Na kouř a sirény, na vzdálený křik. Všechno bylo tak neosobní, jako by šlo o součást samotné esence Bejrútu. Vybavuju si, že jsem zavřel oči. Pomyslel jsem si, že je po všem a že jsem udělal, co jsem mohl. Vzpomínám si na pocit prázdnoty. Nezůstal kámen na kameni. Jen výčitky svědomí.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204139
Další vzpomínka už je jasnější. O tři bezesné noci později jsem v šifrovaném satelitním telefonu v naší malé pevnosti — americké ambasádě v Bejrútu — slyšel Annin praskající hlas. „Je ještě brzy, neměli bychom si dělat velké naděje,“ řekla. Její hlas byl však tak plný naděje, že jsem se musel posadit a skrýt obličej do dlaní. „Jsi tam?“ zeptala se kovovým, statickým hlasem filtrovaným přes hvězdný prach. „Jo, jsem,“ odpověděl jsem. „Dítě. Nový život. Není to úžasné?“ Zvenku ke mně doléhaly výbuchy granátů a večerní nebe se rozsvěcovalo světlicemi. „Tady se chvěje zem,“ řekl jsem. „Tady taky, miláčku.“ A tehdy, i když jen na kratičký okamžik, výčitky svědomí pominuly. Na vteřinu jsem se přestal trestat za tvou smrt, za svou zradu, za pomstu. Ne že bych si trest nezasloužil, ale nenarozené dítě si zaslouží dva rodiče. Druhé dítě. Tak obrovská druhá šance. Třeba to půjde. Třeba dokážu udělat kompromis. Až se vrátím z Bejrútu, už nikdy nevytáhnu paty z Washing tonu. Měli jsme všechno. Dům, půjčku a každý druhý rok nové auto. Teď ještě dítě a já. O dva týdny později jsem byl zpátky ve Washingtonu. Byl srpnový večer, ve vzduchu se vznášela vůně čerstvě posečené trávy ze školních fotbalových hřišť a klapání automatických zavlažovačů se mísilo s monotónním hučením dálnice. Anna seděla na schodech našeho přízemního domu, našeho předměstského snu, jak se vyjádřil ten makléř s vybělenými zuby a smutně provinční touhou po kariéře na Wall Street. V zapadajícím slunci jsem viděl Anniny oči. A okamžitě jsem věděl, co se stalo. Vždycky to vím. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204139