lacha! citát: režimní básník, fuj! ale trefil! se), načež se mi původně slibné verše jevily jako diletantské říkánky. (A co jsem jiného. Jak vnést do kumštu ducha? ptala jsem se jednou Olina. S kumštem se nesmí koketovat, kumštem musíš trpět! Jenže já uměla trpět jen láskou.) Má poezie byla lepší druh inzerátů, který jsem redigovala v osobním volnu… Přehrabovala jsem se v básnickém salátu se vzrůstající nevolí, a tu mi vytanulo v mysli: „Hned jsem si na vás udělal přesmyčku a užasl znova, jak Vám sedí.“ Tak pravil mladistvý V. D., můj milenec číslo… třináct! (Proto ta smůla.) Vlastním jménem jsem se jedinkrát zabývala etymologicky (no jasně, váš pradědek byl hrobník! citát: můj veselý manžel, když jsem ho předváděla rodičům), přesmyčkově nikdy. Vytáhla jsem čistý list a napsala párkrát pod sebe jako ve škole za trest. PETRA MÁROVÁ PETRA MÁROVÁ PETRA MÁROVÁ PETRA MÁROVÁ PETRA MÁROVÁ Nato jsem začala podškrtávat, odškrtávat a přeškrtávat použitá písmena. Za hodinu jsem toho kluka měla navíc za hochštaplera, z mého jména se nedalo přesmyknout nic, co by mělo hlavu a patu. I nejsmysluplnější kombinace, v níž zněla česko-slovenštinou federální nota, byla hodně uhozená. ROTA PREMÁVÁ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204131
Procitlá mozková buňka vydala vzpomínku na slavnou tatranskou vývěsku „Lanovka nepremáva“, která nám o svatební cestě nevadila, neboť jsme s mým hlaďoučkým manželem pilně plodili Gabrielku, dnes už znásilněnou (zdá se, že prospěšně). Na druhé pozici se umístila naprostá konina. TRAPEM ORÁVÁ A to byl pořád skvost ve srovnání s odpadem, který vůbec nedával smysl. MORAVA PARTE ATRAPA ROVEM TRVÁ RÁM POEA MÁTE PRÁVO AR RAPORT MÁVÁ E Následovaly úlomky čím dál tristnější. Ten cápek způsobil, že jsem si nádavkem připadala jako duševní mrzák. Pak v mozku zahřmělo a na papíře se zaskvěla přesmyčka přímo výstavní. METROVÁ PÁRA Měl-li ji na mysli, byl ke všemu sprosťák, že mu není rovno. Touha mě vyhnala na ulici o čtvrt hodiny dřív. (Přijedeli předčasně, můžem se nejmíň půl hodiny držet u mě nahoře v objetí, kdoví, kolik času bude mít potom, a já nezbytně potřebovala po té době něhuněhu!) Zpozdil se však (jako vždy), a mě musel prozradit výraz tváře (Dávej si bacha před manželkama, žereš svý mužský 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204131
očima! citát: vlastní dcera, komentujíc mou krátkou platonickou romanci s jejím třídním, který měl na škole ženu), jak jsem měla oči jen pro něho a Židovku přes lesknoucí se sklo v autě neviděla hned. Zápasila jsem s mdlobou, ale i ona byla rozčilená (nebo měla slabé brýle?), takže zjevně nic nepostřehla. První vystoupila stisknout mi ruku a poděkovat. Spěšně jsem navrhla, abychom se usadili ve voze. (Ona mi nahoru nesmí!) Ze zadního sedadla jsem je zpravila (s cenzurou všeho osobního) o včerejším rozhovoru. Zatímco z ní očividně padala tíha, on byl k mému úleku nezvykle podrážděn. — Proč o tom jednoduše nepořídí notářsky ověřené prohlášení? — Chtěl přesně vědět, komu a co. — Té komisi přece! A co jiného než pravdu? Takhle to může budit podezření z komplotu! V mžiku jsem věděla, že jsem mu prokázala medvědí službu. (A dostala na Beneše pořádný vztek.) Snažila jsem se svůj intelektuální výpadek napravit. — Žádný problém, hoďte mě tam na roh, vysvětlím mu sama… Vtom zasáhla ona. — Ale Viky (ach, ach), promluv s ním přímo, pak se nemůže stát chyba. Nemůžeš chtít po paní Márové (au, au), aby jednala za tebe, stačí, co už podnikla, jak by k tomu přišla? (Och, och…) Ten člověk je svolný, neriskuj nedorozumění! 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204131