98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204107
LABYRINT: NÁVRAT DOMŮ Nedávno jsme se s dcerami dívaly na film „Hobit: Neočekávaná cesta“. Tlupa křupanských, leč přátelských trpaslíků a vytrvalý kouzelník v něm na začátku donutili lenivého hobita Bilba Pytlíka opustit svůj rozkošný domek a pohodlí a vydat se do neznáma na nebezpečnu pouť. Cílem cesty je znovu získat domov pro trpaslíky. Poslední scéna prvního dílu je filmová klasika – všichni stojí v záři zapadajícího slunce a hledí do dáli na mytickou horu Erebor, kde se domov jejich předků nacházel. Soucitný „Půlčík“, který domov má, překonává svůj strach a pohodlnost, aby svým novým přátelům pomohl získat to, co sám má. Zkušenému divákovi je jasné, že cesta k oné tajemné hoře nebude snadná, nejen proto, že bude trvat po dobu stopáže dvou dalších celovečerních filmů. Hledání domova je archetypální cestou. Opouštíme známé, jisté, a tím do značné míry bezpečné, abychom šli vstříc nebezpečí, překážkám a zkouškám. Co nás tak táhne? Toužíme po naplnění na onom ideálním místě, kde má naše duše spočinout s vědomím – tady jsem doma, sem patřím. Co bylo silou, jež donutila Izraelity opustit bezpečné utrpení otroctví a odejít do neznáma? Překročit Rudé moře, čtyřicet let putovat pouští a vrátit se do země, jež byla dána jejich předkům? Takové vnímání domova jako místa v prostoru vně nás náleží mužské polaritě. Cesta hrdiny může být jak hledáním pravého domova, tak získáváním nového vědomí (či jeho rozšiřováním), jež umožní vnímat po návratu starý domov novým způsobem, vidět ho „novýma očima“. Je potřeba prokázat odvahu, vytrvalost a důvtip, umět se vzdát věcí a pružně reagovat na nečekané překážky. Tato cesta růstu nám napomáhá se skutečně poznat. Duše potom dojde svého klidu a ocení své uzemňující kořeny na daném kousku Země. „Srdeční čakra je bránou energie Domova. Je jednoznačně centrem spojení, a tudíž je převážně ženská“ (Pamela Kribbe). Ženská polarita vnímá domov jinak. Naším prvním domovem je děloha (krásným českým slovem „lůno“), tedy tělo naší matky. Po narození se toho mnoho nezmění – domovem naší duše zůstává po celý život naše tělo. Jak šťastně ho cítíme, vnímáme a přijímáme, záleží na tom, jak vědomě a radostně jsme s ním spojeni. Pro ženy (a ženskou polaritu mužů) je zvlášť důležité ctít své vtělení, ctít skutečnost, že duše, duch a tělo jsou jedné podstaty (ač
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204107
kořeny ženské spirituality
různé vibrace, jak odhalila kvantová fyzika). Buňky našeho těla mají svoji vlastní moudrost a jejich procesy jsou spojeny se stavem naší mysli, s našimi emocemi, s naším celkovým naladěním – se stavem našeho vědomí. S moudrostí propojení duše a těla pracuje psychosomatická medicína. Aniž to možná někteří její lékaři tuší, využívá znalostí a technik starých tisíce let. Starověcí lidé jiný než psychosomatický přístup neznali, neboť člověka vnímali celostně, holisticky. Pracovali nejen s jeho fyzickým tělem, ale i s jeho jemnohmotnými těly – mentálním, emočním, aurickým a éterickým. Na všech těchto úrovních měl člověk cítit své tělo jako Domov. Měl se tedy cítit bezpečně a příjemně, zakořeněn tady ve hmotné realitě planety a otevřený většímu celku vesmíru. „Může se stát, že štěpení duše od těla začalo již v děloze nebo při narození, jako kdyby si duše zvolila, že nevstoupí do těla, ale zůstane místo toho ve vyhnanství. Energie se shromažďuje v hlavě nebo za hlavou… Takový člověk se musí urputně snažit, aby mohl žít praktický každodenní život. Nevědomě touží po ideálním domově – je posedlý touhou po domově… Vše musí být IDEÁLNÍ, snové, krásné, zlaté“ (Marion Woodman: Těhotná Panna). Jaké asociace máte vy, když se řekne „domov“? Jsou příjemné, či nepříjemné? A pokud jsou příjemné, žijete je? Mnoho z nás stojí před výzvou přijmout své tělo jako milovaný domov. V meditacích, imaginacích či regresi se lidem vybavují vzpomínky na pobyt v matčině děloze, jež nebyly příjemné. Vstup na tento svět, oddělení od matky a šok osamostatnění také mohl zanechat traumatický otisk. Pokud sama matka není plně vědomě ve svém těle, duše dítěte se ve svém „domově“ necítí úplně přijata a nemusí se vtělit plně. Duše jako by i po narození setrvávala stažena pouze v určitých částech těla, často v jeho horní polovině, vzdálena bezpečně od povrchu Země. Není-li dítě ve své tělesnosti odmala s láskou přijímáno skrze dotyk, mazlení a fyzický kontakt, přeloží si duše tyto neverbální a často nevědomé zprávy do signálu – tělo není dostatečně dobré, já nejsem dostatečně dobrá/dobrý. Domov ztrácí svoji posvátnost. V dospělosti nejsou tito muži a ženy ve svém těle vědomě a šťastně. Nepracují na harmonizaci těla, duše a ducha. Se svým tělem bojují. Vědomí těla i duše se marně snaží upoutat na sebe pozornost (bolestí, nemocemi, kolizemi, událostmi upozorňujícími na rozštěp mysli a intuice, sny, vizemi, synchronicitou apod.). Mnozí unikají do virtuální reality, která je pro ně přijatelnější. Mnozí, neuzemněni, už ani mezi virtuál100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204107