98
odkazováním na specifické hodnoty pak členové a členky daného národa konstruují existenci svého národního společenství jako smysluplnou a legitimní. A nejenže symboly, tradice atd. slouží jako zdroje pro pocity smysluplné národní existence, ale jejich interpretace a reinterpretace jsou dokonce nezbytnou podmínkou pro samotnou existenci národa, protože právě interpretace a reinterpretace národních tradic, mýtů, hodnot a historie tvoří jádro národní identity.
Kulturní zdroje národní identity Mýty o předcích a počátcích národního společenství jsou kulturním zdrojem spojeným s tou dimenzí národní identity, která se týká představ o „našich“ kořenech a představ o tom, kým jsme. Jsou tedy úzce spjaty s procesem sebevymezení národního společenství. V této oblasti se velmi silně projevuje provázanost národa se staršími politicko-kulturními tradicemi (hierarchie, úmluva, republika) i s kulturním odkazem dřívějších ethnie, pokud na etnický odkaz může vzniklý (či vznikající) národ navázat. Klasickými mýty o původu národa jsou mýty o společných předcích, které v některých případech mohou být provázány s obecnějšími mýty a náboženskými představami o původu světa a lidstva (jako tomu bylo například ve starověkém Egyptě), ale převážně mýty o dávných předcích fungují samostatně a mezi nimi a mýty o vzniku světa je jen volná souvislost. Tam, kde lze navazovat na starší etnické tradice, vycházejí národní mýty o předcích z těchto tradic, z rodokmenů předávaných ústně či zapsaných do kronik nebo zaznamenaných v rámci epických básní, přičemž „tyto příbuzenské mýty o etnickém původu a o etnickém odkazu předků jsou často spojeny s pamětí na migraci a s rituály, symboly a mýty sdíleného kultu, který spojuje člověka s kosmem a svěřuje svaz rodin pod božskou ochranu. Čím více jsou genealogické mýty a paměť na migraci provázány s kultem a jeho rituály, tím silnější vazby a pocity vznikají mezi členy dané komunity“ [Smith 2001: 108–109]. Mýty o společném původu posilují přesvědčení o pokrevní spřízněnosti, a tak i představu o národu jako jedné velké rodině, kde jsou si členové navzájem bratry a sestrami59. Příkladem těchto mýtů o předcích a o původu jsou mezi jinými příběhy a rodokmeny (!) Starého zákona či legenda o Praotci Če59 Srov. [Anderson 2008], a to zvláště Úvod, kde autor v rámci definování národa zmiňuje pocity hlubokého, horizontálního soudružství a bratrství, které existují mezi členy a členkami národního společenství.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203941
99
chovi, který svůj lid dovedl z míst, jež byla pustošena válkami, do země mlékem a strdím oplývající. V případě národů vzniklých na základě společenství osadníků a přistěhovalců pak mýty o původu mají podobu příběhů o prvních osadnících, o přátelských i méně přátelských setkáních s původními obyvateli apod. Jako příklad zde mohou posloužit příběhy o Mayflower a Otcích poutnících, příběhy o Pocahontas a o pomoci poskytnuté Indiány, která se každoročně připomíná v Den díkůvzdání, či v kolektivní paměti obsažené vzpomínky na indiánské války. Národní mýtus o původu ovšem nemusí vždy klást klíčový důraz na rodové posloupnosti, ale může mít podobu vzpomínky na vědomé založení politické pospolitosti, což je příklad mýtů o založení Říma či o švýcarském spříseženství ustaveném na louce Rütli. Mezi mýty o původu národního společenství mohou také zaujímat významné místo líčení konverzí od pohanství k „pravému“ náboženství, jak dokládají příběhy o křtu Chlodvíka či kyjevského knížete Vladimíra. Častou situací je, že jeden národ má k dispozici více mýtů o původu, což dobře ilustruje příklad Francie, kde spolu koexistují mýty o „našich galských předcích“, doplněné o legendu o Chlodvíkově křtu a občanský mýtus o vzniku republiky, který je každý rok připomínán při oslavě pádu Bastily60. Bez ohledu na to, jakou konkrétní podobu mýty o původu národa mají, jejich funkce je vždy stejná. Posilují pocit kolektivní sounáležitosti mezi současníky i napříč generacemi, neboť vzbuzují hrdost na vlastní národ a upevňují přesvědčení o oprávněnosti existence daného národního společenství, jakož i o jeho případné starodávnosti (odvěkosti). Mýty o vyvolenosti jsou kulturním zdrojem spojeným s tou dimenzí národní identity, která se týká představ o povaze „našeho“ společenství a o jeho osobitosti oproti jiným národům. Obzvláště těsně bývají spjaty s procesem symbolické kultivace. Symbolická kultivace zahrnuje širokou paletu etnických vzpomínek, symbolů, hodnot, mýtů a tradic“ [Smith 2009: 48], kam patří například legendy o skutcích hrdinů, svatební a pohřební tradice, oslavy svátků, symbolicky významné části ošacení, emblémy a jazyk, mýty o migraci a o osvobození a také sem patří základní hodnoty dané pospolitosti – její pojetí posvátnosti, hrdinství, spravedlnosti apod. a její sdílené sociálněnormativní představy61. 60 O proměnách oslav a interpretací 14. července viz [Amalvi 1984]. 61 Termín „sdílené sociálněnormativní představy“ používám jako významový převod termínu „social imaginary“ Charlese Taylora, který jej definuje jako: „the ways people imagine their social existence, how they fit together with others, how things go on between them and their fellows, the expectations that are normally met, and the deeper normative notions and images that underlie these expectations“ [Taylor 2004: 23]. O obtížích spojených s překladem termínu social imaginary
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203941
100
Mýty o vyvolenosti a/nebo o speciálním poslání, které je národu svěřeno, patří mezi jedny z nejvlivnějších, nejtrvalejších a nejodolnějších kulturních zdrojů. Zmíněná odolnost a trvalost je obzvlášť silná, pokud jsou představy o vyvolenosti a zvláštním poslání součástí náboženství, a tedy oblasti posvátna. Je možné rozlišit dva základní typy mýtů o vyvolenosti, totiž klasický, kdy je národ přímo vybrán božstvem či božstvy, aby sloužil Bohu svému, byl za světlo pohanům a vůbec vnášel do světa Boží vůli62, a pak misionářský mýtus o speciálním poslání, které daný národ má, byť přímo s ním Bůh úmluvu neuzavřel. Druhý typ mýtu o vyvolenosti se inspiruje mýtem prvním a vlastním způsobem jej rozvíjí, což se děje zvláště v situaci, kdy dotyčná ethnie či národ existují v prostoru některého ze světových náboženství a členové ethnie/národa jsou sami členy dané náboženské obce. Dobrým příkladem druhého typu mýtu o vyvolenosti jsou středověká křesťanská království, která jejich hodnostáři a kronikáři označují za obránce pravé víry, šiřitele křesťanské zvěsti mezi pohany apod. Mýtus o národním poslání pak získává specifickou dynamiku u protestantských ethnie a národů. Reformovaní (zvláště kalvinisté, ale nejen oni) totiž přicházejí s novými interpretacemi starozákonní úmluvy mezi Bohem a jeho vyvoleným lidem. Společenství vyvolených totiž nevymezují jen v rámci do té doby převažující výkladů, tedy buď etnicko-eticky (vyvolenými jsou členové židovského etnika, kteří dodržují boží přikázání), anebo v rámci křesťanské teologie (vyvolenými jsou ti, kteří přijali křesťanství a přijímají autoritu církve). Reformovaní ve své interpretaci starozákonního příběhu oslabují etnický moment, a naopak zdůrazňují povinnost dodržovat Boží přikázání a usilují o ustavení společenství, které bude založené na jediném a všemi sdíleném souboru morálních do češtiny, které jsou důvodem, proč v textu volím významový převod termínu, a nikoliv doslovný překlad, viz [Štěch 2010: 28–30]. Významový převod social imaginary jako „sdílené sociálněnormativní představy“ přebírám od [Lánský 2011]. Podrobněji o social imaginary viz [Taylor 2004: zvláště kapitola 2, Taylor 2007: kapitola 5, zvláště pak s. 172–176]. Obecně o významu normativních představ, resp. hodnotových orientací, pro udržování etnických hranic a identit viz [Barth 1969]. 62 Klasickým příkladem tohoto typu vyvolenosti je starozákonní uzavření úmluvy mezi bohem a „lidem izraelským“, čímž se ze „synů Izraelských“ stává „lid svatý“. Viz následující promluvy boha v knize Exodus 19,5–6: „Protož nyní, jestliže skutečně poslouchati budete hlasu mého, a ostříhati smlouvy mé, budete mi lid zvláštní mimo všecky lidi, ačkoli má jest všecka země. A vy budete mi království kněžské a národ svatý.“ A dále Exodus 22,31: „Lid svatý budete mi.“ A ještě napříkad Exodus 23,24–27: „Nebudeš se klaněti bohům jejich, ani jim sloužiti, aniž dělati budeš tak, jako oni dělají; ale z gruntu vyvrátíš je, a obrazy jejich na kusy stroskoceš. Sloužiti pak budete Hospodinu Bohu svému [...] Strach svůj pustím před tebou, a předěsím všeliký lid, proti kterémuž vyjdeš, a způsobím, aby všickni nepřátelé tvoji utíkali před tebou.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203941