Ale i ve státech respektujících občanská práva je otázka státních zásahů do ekonomiky a sociálních poměrů předmětem trvalé pozornosti. Odpověď na tuto otázku relativně diferencuje pravou a levou část politického spektra. Státní zásahy jsou spjaty s určitým omezením práv vlastníků (progresivní daně, omezení a regulace) a s „nivelizováním“ postavení lidí (sociální dávky nezávislé na výkonu, ale např. na počtu dětí, zdravotním stavu, momentální ekonomické tísni apod.). V moderních konzervativních koncepcích spjatých s ekonomickým liberalismem je položen důraz na občanská práva a svobodu podnikání, v koncepcích sociálně reformistických a socialistických také na hodnotu relativní rovnosti sociální. Soudobý politický liberalismus se kloní k určitým sociálním zásahům státu, k sociálním reformám. V současnosti koneckonců i moderní konservatismus uznává, že stát musí aktivně zasahovat. Všechny zásahy se ale musejí dít s jasným stanovením záruk svobody občana i toho, že stát nepřekročí zákonné pravomoci. Mluví se o sociálním (sociálně tržním) státu. I v naší společnosti můžeme očekávat výkyvy v chápání role státu v závislosti na přesunech politické váhy mezi pravicí a levicí. Trvalý vliv státu bude zřejmě ale nezbytný tam, kde důsledky lidských činností by mohly být pro společnost kritické (např. v oblasti ekologie, v sociálních dopadech krizí, ve výrazných nerovnováhách ve vývoji oblastí apod.). Sociologicky a politologicky je zajímavá úvaha nad různými typy a formami státu. S ohledem na úlohu a význam výkonné a zákonodárné moci mluvíme např. o parlamentních monarchiích a republikách, o prezidentských republikách, setkáváme se s různými typy monarchií rozvojového světa. K nejvýznamnějším charakteristikám však patří politický režim, tj. způsob výkonu moci, soubor prostředků, kterých je při výkonu moci užíváno, pravidel a hodnot, kterými se řídí. Rozlišujeme režimy autoritativní a demokratické. V autoritativních vládne bez reálné účasti ovládaných úzká skupina mocných (aristokracie nebo oligarchie), a to nezřídka prostředky násilí, bohatství či ideologické manipulace. V totalitním typu autoritativního režimu jsou v různé míře podřízeny kontrole všechny oblasti života. Na druhé straně vidíme demokratické režimy, které umožňují účast v politickém životě širším vrstvám občanů, garantují jejich občanská a politická práva, řídí se společně sdílenými hodnotami a normami politického jednání, dohadování, řešení problémů a konfliktů. Ve skutečnosti bychom ovšem těžko hledali ideální demokratický režim. Stejně tak státy totalitní jsou spíše krátkodobými historickými epizodami. Většina států se pohybuje na celé škále rozmanitých typů režimů od států s velmi rozvinutými demokratickými prvky k státům s tvrdými autoritativními režimy. Toto konstatování i následující poukazy na reálné vztahy a mechanismy nejsou argumentem proti „formální demokracii“, jak se lze někdy v literatuře dočíst, ale poukazem na otevřenost demokratizačního a humanizačního procesu a na nutnost hledání optimálních forem demokratického vládnutí. – 98 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203939
Demokracie by měla být „vládou lidu, lidem a pro lid“. Je ovšem třeba vidět, že moderní společnosti jsou natolik složité, že možnosti přímé demokracie, přímého rozhodování lidu, jsou omezeny spíše na komunální problémy nebo na jednorázová referenda. Převažuje proto tzv. zastupitelská demokracie. V různých státech mají zastupitelské sbory a přímo volení jednotlivci různou váhu. Existují i rozdíly v chápání toho, koho zvolený zástupce reprezentuje (voliče, stranu, politický proud), zda a komu se zodpovídá do dalších voleb. Sociologicky vzato je moc obvykle v rukou více méně kvalifikovaných politiků, kteří ve své kariéře procházejí různými funkcemi. V soudnictví pracují právníci, státní správu vykonává státní byrokracie. Politická moc je tedy především v rukou špiček úřednictva a politických profesionálů. Ty pak bývají součástí společenských elit (k teoretikům elit patří zvl. C. Mosca, V. Pareto a Ch. W. Mills) a liší se od ostatních (neelit, mas, širokých vrstev, lidu apod.) tím, že disponují nejvýznamnějšími zdroji hospodářství, financí, informacemi, nástroji státní moci (úřady, policií, armádou). Politické a byrokratické špičky spolu se špičkami hospodářskými, vojenskými a kulturními (spojenými často s univerzitami a masovými sdělovacími prostředky) tvoří vrcholy společenské hierarchie, které významně a mnohdy rozhodujícím způsobem zasahují do politiky. Zásadní otázkou pak je, kdo tvoří tyto elity (např. podle kompetence, osobnostních rysů, sociálních vazeb, závazků a zájmů), na jakém základě se reprodukují (dědictvím majetku či privilegií, výkonem, odborností, úřední či vojenskou kariérou, zásluhami apod.), do jaké míry a komu jsou otevřeny v přístupu nových členů z řad neelit. Pro demokracii je pak klíčovou otázkou to, jaké jsou možnosti aktivní veřejnosti podílet se na formulování pravidel přístupu k elitám a jejich činnosti, na formování elit a na kontrole vnějších důsledků jejich působení. V historii převládaly aristokracie (vlády privilegovaných rodin), setkáváme se s oligarchiemi (vládami mocných, obvykle nejbohatších). V antice, v určitých podobách i ve středověku a především v procesu modernizace se prosazují (byť mnohdy v tvrdém zápase s autoritativními režimy a tendencemi) demokracie. I v nich se ovšem mohou výrazně uplatňovat tlaky oligarchií a aristokratických rodů. Na druhé straně se i za vlády aristokracie a oligarchie mohou uplatňovat demokratické prvky a mechanismy, které však jsou využívány jen těmito úzkými skupinami. Zdá se, že v dějinách přechody od demokracií k oligarchiím a otevřeně autoritativním režimům jsou relativně snazší než prosazování demokracií. Demokracie se tak stává i hodnotou, kterou je nutno chránit. Je ji třeba bránit také před davovou společností, s níž může být demokracie zaměňována. V davové společnosti se prosazují tlaky iracionálních davů a mas, které samy jsou snadným objektem manipulace. Davová společnost může proto snadno přecházet k autoritativnímu režimu silných osobností, skupin nebo stran, které jsou schopné využívat prostředků sociální demagogie. 9. SOCIOLOGICKÉ POJETÍ POLITIKY – 99 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203939
Demokracii je třeba chránit i před otevřeně autoritativním režimem. K němu mohou vést i jiné cesty, např. revoluce, státní převraty shora, puče, jindy i „demokratická pověření“ silné osobnosti nebo skupiny např. v situaci faktického či fiktivního ohrožení a následná neochota vzdát se moci poté, co ohrožení pominulo atd. V moderní společnosti se může stát argumentací ve prospěch vlády elit také rostoucí složitost společnosti a objektivní nezbytnost odbornosti. Mluví se o technokratických nebo organokratických přístupech, které jsou pak kritizovány za elitářství a nedemokratičnost. Bez ohledu na tato hodnotící stanoviska nelze popřít, že jak rozpor požadavku reálné účasti lidu na moci a potřeby odbornosti, tak možnosti manipulace veřejným míněním masovými prostředky komunikace, jsou reálnými problémy. Hodnotící postoje se pohybují od důrazu na nutnost vlády kompetentních elit až po prosazování nejširší kontroly a participace (účasti) lidí na různých úrovních řízení. Jsou hledány nové formy přímé demokracie s využitím moderních informačních technologií, je kladen důraz na rozptýlení moci, na pluralizaci, decentralizaci zájmů a jejich prosazování, zvyšuje se váha lokálních společenství a sympatie k méně formalizovaným hnutím. Demokracie se historicky vyvíjí ve stálé konfrontaci s tendencemi k jejímu omezování, zpochybňování, v zápase za její rozšiřování, prohlubování a hledání nových forem. Moderní demokracie umožňuje postupně prosazovat pluralitu individuálních a skupinových zájmů, v jejichž střetu dochází k řešení problémů a rozhodování. Jde přitom o uplatňování demokratických mechanismů, jakými jsou volby, rozhodování většiny při respektování práv menšin, dohadování a hledání konsensu. Důležité i velmi obtížné je zachovat relativně shodné šance účastníků této „hry“ při prosazování svých zájmů. To totiž předpokládá, že ve společnosti nedojde k jednostrannému a dlouhodobému přenesení těžiště ve prospěch jedné ze zúčastněných stran, které by vážně narušilo relativní rovnost příležitosti (např. zesílením moci byrokracie, armády, jedné ze složek moci apod.) a které by mohlo vést i k ohrožení demokracie samé. Předpokladem demokracie je také demokratická politická kultura. V jejím rámci jde o to, aby většina společnosti sdílela demokratické hodnoty, akceptovala pravidla demokratického chování, chovala se tolerantně k oponentům a menšinám, angažovala se ve veřejném životě. Politická kultura se dlouhodobě formuje, politickou socializací se přenáší z generace na generaci, zkušenostmi se dále rozvíjí a modifikuje. Demokracie tedy není jen formou boje o moc a způsobem jejího výkonu, ale i věrností vlastním hodnotám a normám, je formou politické kultury. Zastupitelská demokracie je vládou často profesionálních politiků a politických elit, rozhodující je však to, že tyto elity získaly a vykonávají moc prostřednictvím demokratických mechanismů v rámci demokratické politické kultury. Idea vlivu většiny na formování společnosti se uskutečňuje tím, že moc je svěřována specializovaným menšinám, které spolu veřejně a legitimně soupeří o moc podle uznávaných pravidel. – 100 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203939