z Vojkovic a okolních vesnic ji přijdou navštívit. A s prázdnýma rukama nepřijde asi žádná; také ona, Rézi, nechodívala navštěvovat nemocné s prázdnýma rukama. Hellerka vojkovická s Friedkou nosejí všude k nemocným bábovky. Což Hellerka, ta mívá bábovky dobré jako od cukráře, ale Friedka má obyčejně ten boží dárek málo podařený. Nechává to málo kynout nebo co, a je to potom jako brus. A aby jen ostatní paničky nepřipadly taky na bábovky – to by bylo ňákých bábovek! Ztvrdlo by to a ještě polovičku by toho rozdala. Jednu by mohla dát Toničce do Křenku, což o to, a nejspíš že jí dá tu nekynutou od vojkovické Friedky… Se vzpomínkou na Toničku dostaly Réziny myšlenky jiný směr. Aby zrovna – rozvažovala – hned ráno po Náckovi pro Toničku sobě vzkázala. Přece aby bylo všecko v pořádku, když paničky budou chodit na návštěvu. A na ni, na Rézi, jakožto těžce nemocnou, ba takřka umírající, zajisté se nesluší, aby poklízela a paničky obsluhovala kávou. A bude to nějakého litování! Rézi už v duchu viděla všecky ty plačící paničky a lítost nad jejím vlastním osudem zadrhla jí hrdlo a slzy jako hrachy vytryskly jí z očí. Vtom modlící umlkli. Modlili se přes hodinu a od začátku až do konce přeříkali všechny modlitby, jak to sobě Rézi přála. Heller vybídl soucitně Modcheho, aby si šel lehnout. „Jsou starý člověk a po cestě, co zde budou ponocovat,“ řekl. Kdyby to – pánbu rač chránit – bylo zapotřebí, že ho hned zavolá. Modche ochotně uposlechl moudré rady a ani se s Rézi nerozloučiv, odešel do 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203887
komory, a ačkoliv komora byla přes síň, přece za malý okamžik bylo slyšeti Modcheho hlasitý chrápot. Spal Modche spánkem spravedlivých. Také kovářka dokončila své modlitby a rozžehnala se s Rézi se slibem, že časně ráno zase přijde. Fried, Heller a Nácek usedli zatím kolem stolu proti Rézině posteli a chystali se takto strávit noc. Oheň v kamnech dávno vyhasl a v sednici počínala být citelná zima. Ponocný právě odtruboval dvanáctou. „Nácku, mohl bys zatopit,“ nabádal Fried bratra, Jsi z nás nejmladší a patříš k rodině.“ Nácek ochotně počal v kamnech rozdělávat oheň. Dříví vesele zapraskalo a Nácek přikládal uhlí. Rézi, která už dřímala, jevila v posteli značný nepokoj. „Přejou si něco, Rézinko?“ tázal se jí Heller pln soucitu. „Aby tam Nácek tolik nepřikládal,“ vydechla Rézi sotva slyšitelně. „Jsou bez starosti, tetičko, nenaložím,“ ubezpečoval od kamen Nácek a přikládal, jako by mu patřily kladenské doly. „Já ne snad kvůli tomu kousku uhlí,“ omlouvala se unyle Rézi, „ale že byste zde potom horkem nevydrželi.“ Nácek dokončil svou práci a přisedl k ostatním. Sednici počalo se šířit příjemně teplo. Heller pohlédl na Rézi. Oči měla zavřené a zdálo se, že spí. „Mohli bysme si zahrát v karty,“ navrhoval Heller potichu, opatrně pohlížeje na spící Rézi. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203887
„Já bych rád,“ svoloval šeptem Fried, „jenže Rézi… To víte…“ „Spí jako dudek a o ničem nebude vědět,“ jistil Heller a radostně mnul si ruce. „Jenže kde vzít karty?“ zarazil se náhle. Fried místo odpovědi vytáhl z kapsy balíček hrou ošumělých karet a vítězoslavně zvedl ji do výše. Z tváří zbožných mužů při tomto pohledu rázem zmizela všecka nuda a ospalost. Zraky zářily jim čistou a upřímnou radostí. „Jen aby Rézi…“ strachoval se ještě ze všech nejbojácnější Nácek. „Jen hezky potichu a nic se neboj,“ utěšoval bratra Fried, a míchaje karty, tázal se Hellera: „Tak co… oliv bejs?“ Heller, šroubuje výše knot lampy, jen radostně přisvědčil němým kývnutím hlavy. Fried počal rozdávat karty. „Že se božího trestu nebojíte, neznabozi!“ ozvala se vtom z postele Rézi. Friedovi leknutím vypadly karty z rukou a Heller s Náckem zůstali jako omráčení. „Že se božího trestu nebojíte!“ opakovala Rézi a hlas její zněl tak mohutně jako hlas anděla volajícího hříšníky k poslednímu soudu. „Člověk si je zavolá, aby se u něho před smrtí pomodlili,“ pokračovala Rézi v rostoucím hněvu, „a oni neznabozi se dají do karet.“ „Vždyť už jsme se, Rézinko, všecko pomodlili,“ namítl nesměle Fried.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203887