1255 Lvov U D Á L O S T: Danilo Haličský přijímá od papeže královskou korunu D Í L O : Lvov (1256); Pověst o novgorodském bílém klobouku (1500); Jakov Kňažnin: Vadim Novgorodský (1789); Nikolaj Karamzin: Starostka Marfa (1803) ROK:
MÍSTO:
< Hradby Velkého Novgorodu
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203867
K moskevskému státu a k moskevskému modelu vývoje však existovaly i „vnější“, komplexnější a perspektivnější alternativy. Těmito alternativami byly státní útvary, jejichž obyvatelé se definovali jako Rusové, ale jejichž společnost necharakterizovalo ani totalitární samoděržaví, ani násilná monopolizace kultury, ani nenávistná izolace od Evropy, nýbrž přesně naopak: stavovská demokracie, kulturní a náboženská pluralita a sledování kroku s evropským vývojem po trase humanismus – reformace a renesance – barok – osvícenství. Vzhledem k pozdějšímu vývoji Moskvy v gigantické impérium jako by sama Evropa často zapomínala, že od 14. do 17. století neexistovalo na geografické i mentální mapě jedno Rusko, nýbrž Ruska dvě: moskevské – a „to druhé“, geograficky i mentálně ovšem „první“. Z hlediska geografie ho lze nazývat vzhledem k Moskvě „západním Ruskem“ či „jižním Ruskem“. Z hlediska oněch státních útvarů je nutno mluvit za prvé o Haličské čili Červené Rusi, za druhé o Novgorodské Rusi, za třetí o Litevské Rusi. První útvar, Haličské knížectví čili Červená Rus, byl posledním politickým výhonkem Kyjeva. Kníže Danilo Haličský (1205 –1255) se rozhodl vybojovat zpět na Mongolech svobodu Kyjeva a celé Rusi a byl ochoten spojit se k tomuto cíli i s pohanskou Litvou, i s katolickým Západem. Jak svědčí kronika jeho doby, Haličsko-volyňský rukopis1 – Danilo Haličský je po Jaroslavu Moudrém prvním ruským panovníkem
ČERVENÁ A NOVGORODSKÁ RUS A „OKNA DO EVROPY“
| 105 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203867
evropského formátu a evropských zájmů. Ve válkách o dědictví rakouských Babenberků u Opavy bojoval roku 1252 proti vojskům Přemysla Otakara II., vyzval papeže k vyhlášení křížového pochodu proti Mongolům a roku 1255 dokonce přestoupil ke katolicismu a přijal od papeže královskou korunu a titul „rex Russiae“, „král Ruska“. Pomoc Západu však zůstala jen u slov a Danilův osamocený pochod proti Mongolům nemohl neztroskotat. Z Danilovy aktivity vzešla „jen“ trvalá kulturní orientace Haliče na Západ. Na sklonku 18. století ji ještě posílilo začlenění do rakouského soustátí. Halič se tak stala jedinou součástí bývalé Kyjevské Rusi v kulturním prostoru střední Evropy. Právě jako taková se stala rovněž jedním z ohnisek ukrajinského obrození (Obraz XII). Hlavní město Haliče Lvov, kdysi založené Danilem, je svědkem jak této obrozenské funkce, tak haličského středoevropanství. Architektonicky a urbanisticky lze si starý Lvov, plný baroka, historismu a secese, snadno splést s Brnem či Záhřebem. Nábožensko-historicky lze tu najít usazené instituce pravoslavné, řeckokatolické, římskokatolické i judaistické, navíc pak i instituce arménské církve. Literárně-historicky patří ke Lvovu autoři jak ukrajinští (Olha Kobyljanská, Vasyl Stefanyk), tak polští (Maria Konopnicka, Stanisław Lem, Zbygniew Herbert), tak němečtí (Leopold von Sacher-Masoch), tak autoři židovští, ať píšící německy (Joseph Roth, Martin Buber), nebo jidiš (Šolem Alejchem). Mezi deskami a památníky všemožných kulturních celebrit však přece jen má výsostné místo jezdecká socha ve stylu římské sochy Marka Aurelia s nápisem „Král Danilo“. Pro sebevnímání Haliče je důležité jak jméno středověkého ruského vládce, tak jeho jednoznačně evropský titul – „král“.2 Druhý útvar, Veliký Novgorod, je svéráznou transformací kyjevského odkazu. Díky odlehlé severní poloze měl Novgorod to štěstí, že se mu vyhnul mongolský vpád: Mongolové se na půli cesty k Novgorodu obrátili zpět k jihu a Novgorod zůstal nepoškozen a svoboden. Kyjevský stát byl založen na napětí dvou politických principů – knížecího a stavovsko-demokratického. V Novgorodě zcela převládl druhý směr: Novgorod (a v jeho stopách další dvě města ruského Severu, Pskov a Vjatka) byl jakousi pravoslavnou republikou. Nejvyšším orgánem bylo „veče“, tedy shromáždění všech svobodných občanů, kteří se dostaví. Zde, na „veče“, se odehrával zápas „stran“ – někdy korektní, jindy násilný. Na „veče“ bývali voleni tři nejvyšší představitelé státu: arcibiskup s funkcí jakéhosi prezidenta, předsedajícího „veče“; kníže, který není víc než vojenský 106
|
OBRAZ VIII
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203867