mor chtěl, aby byl Dubheidland nepřístupný. Ale tahle pěšina je mnohem kratší. Neboj se, Arianno, vyhrajeme.“ Brian doufal, že jeho slova se ukáží jako pravdivá. Vítězství bude určitě velmi těsné, bez ohledu na to, kterou cestu si Amiel vybral. Horší je, že jeho i Ariannin kůň jsou unavení a oni také. Brian věděl, že Amielovi muži i koně jsou nepochybně unavení stejně jako oni, ale přesto si dělal starosti. To, že je Amiel vždycky našel a zůstával jim v zádech, ať si Brian vybral jakoukoli cestu, ho trápilo. Amiel si možná vychytrale najal nějakého skotského stopaře. Nebo jím je přímo jeden z Amielových mužů. Vždycky se najde někdo, kdo se třese na pár grošů. Jen přítomnost dobrého stopaře by vysvětlovala, proč nemohou Amiela setřást navzdory kličkování a změnám směru. Na začátku mohl mít Amiel štěstí, ale to neprovází člověka pořád. Možná věděl od začátku, kam jedou, ale nemohl být sám tak dobrý, že by vždycky objevil jejich stopy. Brian vrhl rychlý pohled na Ariannu. Vypadala unaveně, ale pozorně sledovala nebezpečný terén. Ačkoli byla malá a štíhlá, projevovala celou cestu záhadnou sílu. Teď však už slábne. Poznal to z bledosti její tváře a stínů pod očima. Určitě by potřebovala strávit několik nocí v měkké posteli a pořádně se najíst. Nestačila se ani vzpamatovat z lodního neštěstí, kdy se málem utopila, a hned byla nucena vyskočit do sedla a závodit o život. Noc v Mollině krčmě jí pomohla, ale zasloužila by si delší odpočinek. Brian jen doufal, že na Dubheidlandu ho konečně najde. Byl pevně rozhodnutý dopravit ji na bratrancovo panství v pořádku. Proto chtěl co nejrychleji dosáhnout bezpečí hradu. Stezka je však zpomalovala a Brian při stoupání do kopce divoce klel. Když byli konečně nahoře na bezpečnější půdě, zastavil koně a úlevně si oddychl. Nepřekvapilo ho, že Arianna udělala totéž. „Tady už to vypadá lépe,“ řekla a pohnala koně k němu. „Tam v dálce je Dubheidland?“ „Ano. Teď pojedeme přímo tam.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203851
„Je to do kopce.“ „Ale cesta není kamenitá jako stezka vedoucí na vrcholek pahorku.“ Než mohla Arianna něco říct, Brian se napjal. Zleva se k nim blížili koně. Amiel zřejmě poháněl muže i koně nemilosrdně. Arianna s Brianem nezískali velký náskok. „Jedeme, Arianno!“ Brian se sklonil a pleskl koně po zadku. „Přímo k bráně!“ křikl, když s ním srovnala tempo. „Neohlížej se, nezastavuj, ať se děje cokoli.“ Arianna následovala Brianova příkladu. Také se sklonila k šíji koně a kopnutím ho pobídla k vyšší rychlosti. Modlila se, aby vyčerpané zvíře mělo sílu dojet k bráně. Křik za nimi jim prozradil, že nepřátelé je spatřili. Ale Arianna se neohlédla. V duchu slyšela hlas svého bratra Neacala, který jí vždycky radil, aby měla pohled upřený tam, kam jede, a neotáčela se, protože by se tím zpomalila. Byla rozhodnuta dorazit do bezpečí včas. Byli tak blízko, že viděla muže na vysokých hradbách a slyšela jejich křik. Najednou jí zasvištěl kolem ucha šíp. Arianna strnula, ale neozval se výkřik bolesti ani koně nezpomalili. Za sebou slyšela křik a nadávky, ale žádné další šípy kolem nich nelétaly. Amiel zřejmě připomněl mužům, že ji chce živou. Mrtvá by mu nebyla k ničemu. DeVeaux chce ji a Lucette potřebuje chlapce. Pomyslela si, že by musel být blázen, kdyby se domníval, že by chlapce obětovala. I kdyby Michela a Adelara nepovažovala za své, nikdy by nevyměnila život dětí za svůj. Amielova hloupost jí poskytovala jen malou výhodu. Zůstane-li volná, nebude její život ohrožen. To se však nedá říct o Brianovi, takže se bude chovat tak, jako by pronásledovatelé chtěli její smrt. „Už jsme skoro tam, Arianno!“ křikl Brian, který už viděl Sigimorovy muže na hradbách tak jasně, že některé z nich poznal. „Jsem sir Brian MacFingal! Jedeme k vám!“ „Máte někoho za sebou, hochu!“ „Odřízněte je!“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203851
Když tentokrát uslyšela Arianna svist šípů, neskočilo jí srdce až do krku. Šípy nebyly namířeny na ni a na Briana, nýbrž na nepřátele. Vysokou branou s dubovými vraty zdobenými železným kováním projela těsně za Brianem, a jen tak tak se vyhnula skupině mužů na koních. „Vidím, že jsi mi přivezl malý dárek, Briane,“ křikl obr s rezavými vlasy. „Potřebuji aspoň někoho z nich živého, Sigimore,“ zavolal Brian a seskočil z koně. Popadl za uzdu jiného, který tam stál, vyhoupl se na něj a připojil se k mužům, kteří v plném cvalu vyrazili z brány s meči nad hlavou. „Jaké to máš způsoby, hochu? Dáš mi dárek a pak mi diktuješ, jak s ním mám naložit,“ zaslechla ještě Arianna obra, jehož Brian nazval Sigimorem. Brianova odpověď se ztratila v křiku boje, který se rozhořel mezi muži z hradu a Amielovými ozbrojenci. Arianna se otočila, aby se podívala, co se děje před branou. Nepřekvapilo ji, že Amiel a jeho družina obracejí koně a ujíždějí pryč. Na zemi zůstala dvě nehybná těla probodnutá šípy. Arianna odhadovala, že mrtví jsou muži, kteří jeli jí a Brianovi v patách. „Koně! Do boje!“ ozval se vysoký dětský hlásek. Arianna se otočila. Na nádvoří byli shromážděni lidé a k bráně se hnal malý chlapec s rezavými vlasy. V drobných rukou držel dřevěný meč. Za ním běžela černovlasá žena ve vysokém stupni těhotenství. Rychlejší byl vysoký štíhlý muž; chytil chlapce do náruče a se smíchem ho odzbrojil. Arianna nevěděla, co má dělat. Seskočila z koně, opřela se o jeho bok a chytila se sedla, protože najednou cítila slabost v nohou. Koutkem oka zahlédla dvě černovlasé dívenky, rovněž ozbrojené dřevěnými meči, jak se snažily proběhnout kolem shromážděných lidí. Než mohla otevřít ústa a promluvit, další vysoký hezký ryšavec chytil dívky zezadu za šaty. Arianna se ze všech sil snažila udržet na nohou. Těhotná černovláska před ni předstoupila a usmála se. Byla to jedním slovem 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203851