spolužáka Mirečka, protože šilhal a šlapal si na jazyk a Vendulka až teď pochopila, jak se Mireček musel cítit… Jeník se snažil sestřičku rozptýlit. „Babičko, že nám zítra budeš vyprávět něco veselého?“ Babička rozhodně přikývla. „Zítra vám povím o jednom rozhodném pavoučkovi Brejličkovi, který si vytyčil nesnadný cíl – skamarádit lidi a pavouky…, a co ho přitom potkalo.“
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203745
„Žil byl v jednom rozlehlém starém domě uprostřed velkoměsta pavouček Brejlička. Sotva začal brát rozum, o všem hluboce přemýšlel. Proč mám osm nožiček a ne šest? Proč neumí pavouci létat jako mouchy?“ začala své vyprávění babička a děti se při těchto otázkách vesele rozesmály. „Aby Brejlička vypadal důležitěji, vyrobil si z drát ků maličké brýle. Dodávaly mu mezi ostatními na vážnosti, přestože v nich nebyla žádná sklíčka.“ Jak rostl, byly jeho otázky stále hloubavější. Až jednou položil tu vůbec nejobtížnější. Přišel za svou pavoučí maminkou a s vážným výrazem se jí zeptal: „Proč nás lidé nemají rádi?“ 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203745
Pavoučí maminka se na něj zadívala nechápavě: „Prostě to tak je, s tím se nedá nic dělat.“ Ale zvídavému Brejličkovi taková odpověď roz hodně nestačila. Vydal se za nejstarším pavoukem, který v domě žil. Jmenoval se Bručoun. Když k němu Brejlička dorazil, Bručoun právě pospával ve své pavučině, ostatně jako většinu dne. „Eh hm,“ odkašlal si Brejlička a významně si posunul na nose brýle.
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203745