16 FRIEDA SEDĚLA V KOUTĚ HOSPODY a čekala na Karlssona. Ten právě přicházel se dvěma sklenicemi whisky a dvěma pytlíky brambůrek. Posadil se ke stolu a oba pytlíky roztrhl. „Vzal jsem příchuť sůl s octem,“ řekl, „a sýr s cibulí. Nevěděl jsem, jaké máte ráda.“ „Vlastně ani jedny.“ „Pravděpodobně nemáte ráda ani hospody.“ „Je tu líp než na policii.“ „Aspoň se tu můžu schovat před tím Newtonem, co za mnou všude slídí jako duch.“ „Kvůli čemu tam vlastně je?“ „Kvůli efektivitě práce,“ odpověděl Karlsson, „novému myšlení, čerstvému pohledu na věc, jak tomu říká šéf. Zkoumá naše postupy, náš systém řízení. Jenže já myslím, že vím předem, co zjistí.“ „A co?“ „Povídá se, že přijdou škrty v rozpočtu. Deset procent, možná i dvacet či pětadvacet. Pokud klučina Jake nakreslí pár grafů, na kterých ukáže, že jsme schopní pochytat víc gaunerů v méně lidech, tak myslím, že najde velice vnímavé publikum.“ Popíjeli a hleděli jeden na druhého. „Omlouvám se, že vám komplikuju práci.“ „Složku případu máme zpátky,“ řekl Karlsson. „Obvinění bylo staženo, dokud vyšetřování neskončí. Tak jsem to v kostce napsal do zprávy.“ Usrkl ze skleničky a promnul si tvář. Friedu napadlo, že vypadá unaveněji než 100
Ztracene utery_blok_print.indd 100
27.1.2015 15:38:10
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203615
obvykle. „Je mi jasné, o co jde komisaři,“ pokračoval Karlsson. „Případ jako tenhle nikoho nezajímá. A vím taky, o co jde mně. Ale nechápu, o co jde vám. Michelle Doyceová by do vězení stejně nešla. Dostalo by se jí lékařské pomoci, kterou potřebuje. Takže všechno by bylo v pořádku. To nemáte dost vlastních problémů?“ Frieda na něj zkoumavě hleděla. „Co na tom záleží, o co mi jde? Možná jenom nemám ráda nedořešené příběhy, po kterých zbudou nezodpovězené otázky. Kdysi jsem měla pacientku, jednu mladou ženu. Znáte ten pocit, když odcházíte z domu a nejste si jistý, jestli jste nenechal zapnutý sporák? Pro ni to nebyl jenom sporák. Říkala si, jestli třeba nenechala otevřené okno, otevřenou vodu nebo jestli nezavřela v ložnici kočku. Snažila se doma vždycky všechno zkontrolovat, když odcházela, ale pak měla zase pocit, že při kontrolování třeba otevřela jiné dveře, či omylem zapnula něco jiného. Nakonec radši vůbec nevycházela z domu.“ „Jak jste ji léčila?“ „Nemohla jsem jí pomoct. Poslala jsem ji za behaviorálním terapeutem. Ale o to nejde. Chtěla jsem říct, že já to mám podobné s příběhy. Nemůžu to nechat jen tak být, když se v uličce objeví tělo a já nevím proč, co to bylo za člověka, ani koho po sobě zanechal. Bylo by to jako odejít z domu s vědomím, že jsem nechala puštěný plyn.“ Karlsson zakroutil hlavou. „Tak to by moje práce nebyla nic pro vás. Tyhle pocity, že zůstal puštěný plyn, že přetéká vana a že jsem nechal otevřené okno, ty mě provázejí skoro celý život.“ „A myslíte, že já si život psychoterapeuta užívám?“ řekla Frieda. „Co bude teď?“ „Poslal jsem za tím vaším párečkem v Brixtonu dva policisty. Robert Poole je dost běžné jméno a v tomhle okamžiku nemáme v ruce nic víc. Je to stejná záhada jako předtím.“ „Chcete říct, že pořád nemáte ponětí, kdo to je, i když znáte jeho jméno?“ „Přesně tak.“ „A co jeho telefonní číslo? To je přece stopa. Podle něj ho můžete dohledat, ne?“ „Je to číslo předplacené telefonní karty, ale zkusíme s tím něco provést. Máme hotovou rekonstrukci obličeje, tu rozešleme – s titulkem ,Neznáte tohoto muže?‘ To by spolu s jeho jménem mohlo zabrat, i když lidi, kteří 101
Ztracene utery_blok_print.indd 101
27.1.2015 15:38:10
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203615
se na tyhle výzvy obvykle ozývají, zrovna nepatří mezi spolehlivé svědky. Máme například jednoho staříka, který vždycky spolehlivě pozná každého, koho dáme na plakát. Ale za pokus to stojí. A ještě jednou prohlídneme pokoj Michelle Doyceové. Musím ale zdůraznit, že ten mrtvý u ní nutně nemusí být tenhle malíř pokojů.“ „Poznali ho na té kresbě, co jsem jim ukázala.“ „Ano. Tu kresbu jsem viděl a možná jste to se mnou měla nejdřív probrat, než jste se s ní začala ohánět, ale dobře, beru to. A uznávám, že se moc neliší od naší vlastní počítačové vizualizace.“ Frieda vyprázdnila sklenici. „Díky za upozornění,“ řekla. „Už se vám do toho nebudu míchat.“ Karlsson si odkašlal, jako by se chystal k proslovu. „Ještě něco, Friedo. Chtěl bych vám říct, úplně na rovinu, že i když se naše názory příležitostně liší, velice jste nám pomohla a…“ „To zní jako formální poděkování někomu, koho chcete vyrazit,“ řekla Frieda. „Ne,“ odmítl Karlsson. „Přesně naopak. Pokud s námi máte čas od času spolupracovat, nebo se mnou, měla byste být o iciální konzultant se smlouvou, příslušným honorářem a dohodnutými závazky. Co vy na to?“ „Okamžik.“ Frieda vstala, odešla k baru a vrátila se s dalšími dvěma sklenicemi whisky. „Takže?“ otázal se Karlsson. „Nevím, jestli je to dobrý nápad.“ „Proč ne, proboha? Bylo by to totéž, jenom o iciálně.“ „Budu o tom uvažovat,“ odpověděla Frieda. „Ale v tuto chvíli mě napadají jenom důvody proti. Nemám pocit, že bych v tomhle případu mohla ještě něčím přispět. Jakmile zjistíte, kdo byl Robert Poole, zjistíte i to, kdo to udělal. Tak to přece obvykle chodí, ne?“ „Žárlivá milenka,“ řekl Karlsson. „Tak bych to viděl já.“ „Jenže je tu ten prst.“ Zamračila se Frieda. „To vypadá na něco ra inovanějšího.“ Karlsson se vítězoslavně usmál. „Nedá vám to. Zajímá vás to. Ten prst mu třeba uřízla proto, aby mu mohla sundat zásnubní prsten. Kvůli zlatu. Anebo to mohla být nějaká extrémní forma rozchodu. Přesně tohle by mi provedla moje žena, kdyby měla příležitost.“ 102
Ztracene utery_blok_print.indd 102
27.1.2015 15:38:10
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203615