Vyhýbat se něčemu není totéž jako utíkat od nebezpečí. Když se aktivuje reakce útěku, tak víme, od čeho utíkáme, uvědomujeme si, že máme strach a že nám tento strach pomáhá přežít. Při vyhýbavém chování prostě nechceme ani pomyslet na to, čemu se snažíme vyhnout, a to do té míry, že si svého strachu ani vůbec nemusíme všimnout. Zároveň také nejsme v ohrožení života. Vyhýbavost stojí i za tím, proč celá řada úzkostných dětí odmítá přijmout myšlenku, že trpí úzkostmi. Vyhýbavost je někdy pociťována jako „nic“, protože pocity jsou velice důsledně odděleny. Jindy to ale může být strašný pocit. Otupení, prázdnota a vyhoření, které vyhýbavost doprovázejí, jsou často mnohem horší než cokoli, čemu jste se pokoušeli vyhnout! Jeden kolega, který pracuje jako terapeut s válečnými veterány, se se mnou podělil o ukázku extrémně vyhýbavého chování. Jednoho dne se Wayne, jeden z jeho klientů, jen tak mezi řečí zmínil, že ačkoli bydlí nedaleko, tráví na cestě do práce a z práce celou hodinu. Mého kolegu zajímalo, jak je to možné, ale Waynovi se to nezdálo nijak divné. Zvědavost je protikladem vyhýbání se, takže je těžké vzbudit zájem u někoho, kdo se právě aktivně vyhýbá. Nakonec terapeut přesvědčil Wayna, aby se spolu podívali do mapy. Ukázalo se, že každodenně jezdil několik kilometrů dlouhou oklikou a vůbec netušil proč. Pak si ale uvědomil, že přímá cesta vede kolem hřbitova, kde leží jeho kamarád z války. Aniž by si to Wayne jakkoliv uvědomoval, změnil trasu, aby si nemusel opakovaně připomínat jeho smrt. Přirozeně že někde hluboko Wayne věděl, co dělá, jinak by se mu nedařilo vyhýbat se tak účinně! Ale neuvědomoval si, že to ví. Vyhýbání narušuje lidem jejich životy tím, že vytváří zajížďky kolem všeho, co by je mohlo příliš rozrušit. Vyhýbání nám také brání získávat nové zkušenosti, které by nás naučily chovat se přiměřeně situaci. Bezpečnostní systém nezískává dost informací, aby mohl správně hodnotit a rozhodovat. Možná že díky vyhýbavému chování nezažíváme intenzivní strach, ale také nás připraví o skutečný pocit bezpečí, jistoty a klidu. „Lékem“ na Waynovo vyhýbání bylo jezdit přímo kolem hřbitova a tak si uvědomit, že se vzpomínkami na svého kamaráda může žít. Bylo to bolestné, ale dokázal to, a navíc se spolu s bolestí objevila nečekaná prémie – vrátily se mu i dobré vzpomínky.
4. Na hraně
/ 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203609
Nejpozoruhodnější na Waynově příběhu je, že se dokázal vyhýbat hřbitovu a vůbec si neuvědomoval, že něco takového dělá. Totéž se odehrává u zlozvyků, jako je okusování nehtů, cucání vlasů nebo oblečení, poklepávání prsty a podobně. Většinou je odstartuje nevítaná myšlenka nebo emoce, která se snaží proniknout do vědomí. Jakási hluboká část naší mysli – někdy se nazývá „skrytý pozorovatel“ – si jí musí všimnout ještě před tím, než ji vědomě zpozorujeme, a okamžitě nás navede k vyhýbavému chování. Nechtěné myšlenky nebo pocity tak zůstávají spolehlivě pohřbeny. Bývá obvyklé, že si lidé s podobnými zlozvyky svůj neklid vůbec neuvědomují. Jednou jsem si povídal s kamarádkou o strachu ze tmy a ona tvrdila, že se tmy vůbec nebojí. Během řeči pak jen tak podotkla, že vždycky spí s rozsvíceným světlem. Začal jsem se smát. Jasně že se nebojí tmy, nemusí! Zeptal jsem se, jak by se cítila, kdyby nemohla mít rozsvíceno, a ona prostě nedokázala odpovědět. (Nikomu se nelíbí, když začneme rozebírat jeho vyhýbavé chování.) Trvala na tom, že by se tmy nebála, protože by si prostě světlo nějak zařídila. Vyhýbavé chování se maskuje za prohlášení typu: „To se mi nelíbí“, „Nechce se mi“ nebo „Rád se cestou do práce projedu“. Abyste vyhýbavost odhalili, zaměřte se na vzorce chování. Prožívá vaše dítě opakované erupce nadšení, po kterých následuje ztráta zájmu? Odmítá každou novou aktivitu? Dramaticky se hroutí, když je jeho vyhýbavé chování ohroženo, nebo si o tom můžete v klidu a rozumně popovídat? Používat vyhýbavost jako strategii ale nelze do nekonečna. Vyhýbavost má své „datum spotřeby“ a nakonec selže a my skončíme zaplaveni pocity. Čím více se něčemu vyhýbáme, tím silnější bude příliv emocí a tím obtížnější bude se s nimi vypořádat. Je to jako odkládat nezaplacené účty do šuplíku a zapomenout na ně. Jednoho dne je budeme muset splatit i s úroky. Stejně jako děti zaplavené emocemi ani ty, které se vyhýbají, příliš nereagují na rozumové argumenty nebo na utěšování. Když se dítě něčemu vyhýbá, nechce, aby se mu to jakkoli připomínalo. Pokud na něj budete tlačit, vyvolá to většinou vztek nebo podrážděnost – což má zabránit zhroucení obrany. Udělá cokoli, jen aby se vyhnulo plné expozici a nemuselo se nepříjemnému prožitku vystavit. I když je můj postoj k vyhýbavému chování zřejmý, je třeba říct, že někdy je dobré se expozici vyhnout. A může to být dokonce zdravá
102 /
LAWRENCE COHEN Jak zacházet s dětským strachem
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203609
reakce. Potřebujeme si odpočinout a uvolnit se. Nemůžeme čelit svým obavám od rána do večera každý den. Že terapie obvykle probíhá jednu hodinu za týden, a ne čtyřicet nebo osmdesát hodin, má dobrý důvod. Trocha rozptýlení je v pořádku, pokud se nerozptylujeme do té míry, že nemůžeme naplno žít svůj život. Zaťaté zuby Zaťaté zuby představují snahu přestát něco děsivého pomocí napětí svalů, sevření opěrky u křesla nebo třeba právě zatnutím zubů. Může to fungovat, když musíte jednorázově projít těžkou situací. Pokud ale skutečně chcete překonat strach, tak vám zatnout zuby nepomůže. Projít si děsivou zkušeností až do konce s sebou nese výhody, o které tím, že zatnete zuby, přijdete. Napětí vám totiž zabrání uvědomit si, že to sice bylo děsivé, ale ne nebezpečné. Proto rodiče úzkostných dětí sami sebe slýchají říkat: „Já to nechápu! Minulý týden jsi to zvládl v pohodě, a dokonce sis to užil. Proč se teď najednou zase bojíš?“ Ezra, můj dospělý klient, se bál létat. Kvůli práci ale musel do letadla poměrně často. Pokaždé se do poslední chvíle před nástupem na palubu rozptyloval hlasitou hudbou ve sluchátkách, pak co nejrychleji našel své místo, posadil se a pevně sevřel područky sedadla (nebo ruku své ženy, pokud zrovna cestovala s ním). Během letu zadržoval dech tak silně, až měl závratě. Každé bezpečné přistání pro něj bylo jen souhrou šťastných okolností, a ne důkazem obecné bezpečnosti leteckého provozu. Takhle vypadají zaťaté zuby. Můj nejintenzivnější zážitek tohoto druhu se odehrál během lezení po skalách v národním parku Joshua Tree. V průběhu výletu jsem mnohokrát propadl nervozitě, ale když jsem měl slanit dolů z jednoho útesu, byl jsem úplně vyděšený. Vzpomínám si, jak jsem stál na samém okraji skály, za zády nic než prázdnotu, paty ve vzduchu. Průvodce mi řekl, abych si přidřepl a důvěřoval horolezeckému úvazu a lanům. Odpověděl jsem mu: „OK, už sedím,“ a on se začal smát. Vůbec jsem tomu nerozuměl, ale pak jsem se podíval dolů a zjistil, že jsem se nepohnul ani o milimetr! Sice jsem tělu dal povel, aby si sedlo, ale ono zůstalo úplně ztuhlé a já byl tak napjatý, že jsem si toho vůbec nevšiml. Nakonec se mi podařilo poskládat tělo do správné pozice, zatnul jsem zuby a propracoval se po skalní stěně dolů. Pod skálou jsem se rázem uvolnil. Kdosi z naší skupiny se mě zeptal, jestli jsem cestou dolů zahlédl
4. Na hraně
/ 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203609