putování bolí nohy a že si docela rád odpočine, ať jdou klidně bez něho. A byl opět sám. Seděl na loučce poblíž chalupy a nemohl se rozhod nout, jak má svítit. Bylo skoro poledne, když se ozvalo v trávě zašustění, jako by tam běžel vítr. Nebyl to vítr, byl to osel. „Tady jsi,“ zahýkal spokojeně. „Přece jen jsem tě na šel.“ A hned se nedočkavě vyptával: „Tak co? Našel jsi tu svou Moniku? Jak tě přijala? Je všechno tak, jak má být?“
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203487
Abuližník se mu svěřil s tím, co se přihodilo. Že je Monika moc hodná, ale zato s ním nemluví panenka Breburda. Její oči, kterýma po něm zlobně blýská, už nejsou pomněnkové, ale jedovatě ocúnové. Osel zastříhal ušima, dlouhýma jako antény. „Vlastně jsem ti přišel něco říct, ale nevím, jestli tě to bude zajímat,“ otálel. A dodal: „Když jsi našel Moniku.“ Neonek neřekl tak ani tak, neboť nevěděl, co by ho mohlo teď zajímat víc nežli neúprosná Breburdina nevraživost. „Když jsem se včera vracel ke svému bodláku,“ spustil osel, „zpozoroval jsem, že u bohnického parku stojí zbrusu nová budova. Má karamelové stěny, schodiště z marcipánu, mandlové okenice a střechu z pomeran čové kůry v čokoládě. Nějaký muž v podivném hábitu právě upevňoval nad vchodem neonový nápis Z pohádky do pohádky. Zastavil jsem se a pochopil jsem, že ten muž je velice smutný. Ohlédl se po mně a z ničeho nic řekl: ‚Kdepak je asi náš Abuližník? Bez něho to není ten pravý pohádkový dům, kdyby byl sebekrásnější!‘ Potom se mi představil, jmenoval se Halíbelí.“ „Kouzelník Halíbelí?“ vykřikl vzrušeně neonek. „Váž ně to přesně takhle řekl?“ A trochu se začervenal.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203487
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203487