a jejich kombinací (Locke, 1983; Rosenblum et al., 1997; Demetriou et al., 1998; Bloom, 1998; Lechta, 2000). Ke konci kojeneckého věku ztrácí žvatlání svůj repetitivní charakter a děti začínají různé slabiky kombinovat. Typická proměna žvatlání, označovaná jako babbling-drift, se projevuje stále větší podobností vokálního projevu dítěte jeho mateřskému jazyku. Znění hlásek, slabik, intonace a rytmus dětského žvatlání se čím dál víc podobá běžnému mluvnímu projevu. V 10 měsících může znít už jako skutečná řeč a mívá i její typickou intonaci (Bernstein-Ratner, 1987; Vasta et al., 1995; Lalonde a Werker, 2000). II. První slova. V jednom roce se děti začínají vyjadřovat pomocí jednotlivých slov, tzv. holofrází, které mají nějaký význam (i když často nepřesný a zatím značně generalizovaný). První slova fungují jako sdělení, které má význam celé věty. Tvarově jsou jednoduchá, tvoří je kombinace malého počtu hlásek, které dítě umí vyslovit (bác, ham). Téměř žádné z nich neodpovídá výrazům běžně užívaným k označení daného objektu či situace. Jejich význam je odvozován z kontextu a z výkladu dospělých. V této době jsou slova spojována s konkrétním objektem či děním. Ještě nemají vlastnosti reprezentativního symbolu, který by zahrnoval celou třídu objektů. Osvojování slov souvisí s postupným chápáním základních souvislostí a vztahů. Slovní označení čehokoli představuje určitou formu kategorizace, která vede k lepšímu poznání okolního světa. Děti si postupně začínají vytvářet různé kategorie, pro něž jsou charakteristické viditelné znaky či funkce. Příslušné označení tudíž patří určitému objektu, který nějak vypadá a něco dělá (míč je kulatý a kutálí se). Roční dítě v tomto směru ještě příliš nerozlišuje, „haf“ je pro něj pes i to, že štěká (Papalia a Olds, 1992; Goodwyn a Acredolo, 1993; Papoušek 2004; Clark, 2006; Friederici, 2008). Zhruba ve stejné době, kdy děti začínají říkat první slova, se rozvíjí i jejich repertoár neverbálních gest. Symbolická gesta reprezentují určité objekty, dění, přání atd. Často se v této době stává, že dítě nejprve užije pro označení něčeho neverbálního prostředku a vzápětí začne používat i slovní výraz. (Např. jedenáctiměsíční holčička užívala k označení ptáků mávání rukou, ale zároveň i slovo „pipi“. – Papoušek, 2004.) Užití gestikulace svědčí pro fakt, že děti již předtím, než dovedou mluvit, začínají chápat, že k označení objektů či dění mohou sloužit různé symboly. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203470
3.2.3 Podmínky rozvoje jazykových schopností
Rozvoj jazykových schopností je ve značné míře závislý na specifickém chování matky, event. dalších lidí v rodině. Nejde jen o to, zda rodiče na dítě mluví, ale i o způsob, jak na ně mluví. Rodiče, resp. dospělí obecně, dovedou, aniž si to zcela uvědomují, svůj verbální projev adresovaný malému dítěti přizpůsobit jeho možnostem a potřebám. Taková forma sdělení je pro kojence srozumitelná a díky tomu i snáze udrží jeho pozornost. Na dítě zaměřená řeč, která je označovaná jako „motherese“, resp. „mateřština“, je charakteristická zjednodušením formy i obsahu: redukcí sdělení, tj. krátkými větami a omezeným slovníkem, opakováním jednotlivých sekvencí, zdůrazněným členěním verbálního projevu (využíváním pauz, zřetelnou artikulací a zdůrazněnou intonací) a leckdy i vyšší hlasitostí. Většinou nejde jenom o modifikaci mluveného projevu, ale i o jeho spojení s podobně akcentovanými neverbálními projevy: především mimickými i pantomimickými. Matka např. manipuluje s objektem, o němž je řeč, nebo dítěti ukazuje to, co považuje ze důležité. Synchronizace mluvy s dalšími podněty (zaměřenými na daný objekt či situaci) přispívá k udržení pozornosti, ke snazší orientaci a porozumění příslušnému sdělení, a tím i k rozvoji jazykových schopností. Komplexní projev, který zahrnuje různé smyslové modality, je označován jako „multimodální mateřština“. Raná komunikace matky s dítětem je vždycky taková, protože matka intuitivně cítí, že takto dítě více zaujme. Z multimodální synchronizace mají největší užitek děti v předřečovém stadiu (konkrétně mezi 5. a 8. měsícem). Pro starší kojence už nemá takový přínos, a zřejmě i proto ji jejich matky tolik neužívají (Cogate et al., 2000). Dispozice přizpůsobovat formu i obsah sdělení možnostem malého dítěte je zřejmě vrozená, protože takto mluví na kojence i lidé, kteří nemají s dětmi žádnou zkušenost a nic o jejich potřebách nevědí. Tato schopnost se objevuje již u dětí středního školního věku. Matějček (1994) předpokládal, že jde o projev jedné z vrozených složek budoucího rodičovského chování, které vývojově předcházejí vzniku možnosti biologického rodičovství. Charakter mateřské mluvy nezávisí na sociokulturním kontextu ani na jazykové příslušnosti, je univerzální, což svědčí pro předpoklad její genetické podmíněnosti (Fernald, 1989). Matka se dokáže přizpůsobit úrovni předřečových, resp. jazykových kompetencí dítěte. Vzhledem k tomu se mění např. délka verbálního sdělení, které je mu určené. Na počátku je delší, protože zde nejde o obsah, ale spíš o upoutání dětské pozornosti a udržení kontaktu. V období kolem 6–7 měsíČást II. – Dětství
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203470
ců, kdy dítě začíná rozlišovat, se zkracuje (informace určená půlročnímu dítěti musí být krátká, protože jinak by pro ně byla obtížně zpracovatelná) a poté zase narůstá. Příčinou rozdílu v délce řečového projevu je fakt, že sdělení určené dítěti mladšímu 6 měsíců má především emoční charakter, ale postupně nabývá na významu jeho kognitivně sdělovací funkce. Mění se její obsah i forma, mluva určená malým, 3–4měsíčním kojencům je jednodušší, má výraznější intonaci, její rytmus je pravidelnější. Když matka mluví na 6–7měsíční dítě, už tolik nezdůrazňuje intonaci, zato užívá různého rytmu, resp. jej střídá (Stern et al., 1983; Siegler, 1998; Trautman a Rollins, 2006). Na dítě zaměřený konverzační styl je podřízen možnostem dětského chápání a potřebě dítě zaujmout. Matčin komentář věnovaný objektu nebo dění, jemuž dítě věnuje pozornost, mu umožňuje pochopit vztah mezi ním a příslušným slovním označením (např. když sleduje, jak kolem běží pes, matka toto dění komentuje) a přispívá k rozvoji jeho jazykových schopností. Matka musí na dítě mluvit tak, aby udržela jeho pozornost, jinak nebude mít její snaha žádoucí efekt. Pokud se jí to podaří, dítě si začne uvědomovat, že to, co mu říká, se nějak vztahuje k příslušnému objektu nebo dění a tak se dozvídá, jak se co označuje (Rollins, 2003; Clark, 2006; Trautman a Rollins, 2006). Vývoj řeči závisí na interakci matky a dítěte. Matka dítě stimuluje a motivuje pozitivní zpětnou vazbou, oceněním jeho pokusů, např. úsměvem, projevem radosti, ale i nabídkou srozumitelných věcných informací. Pro dítě má velký význam, když rodiče reagují již na jeho první předřečové projevy, jako kdyby šlo o skutečné sdělení a toto sdělení bylo hodné ocenění. Stejný význam má i rodičovská tendence reagovat na dětské žvatlání (zdvojené slabiky) jako na smysluplná slova a spojovat je s určitými objekty a činnostmi. Dítě si všímá, jak reaguje a pokud je jeho zkušenost pozitivní, uvědomí si, že je to dobrý prostředek, jak upoutat a udržet matčinu pozornost (i když k tomuto účelu stále užívá i neverbálních prostředků, tj. gest a úsměvu). Zatím jde hlavně o formu, tj. o potřebu udržet kontakt, a ne o obsah (žvatlání jej ještě nemá nebo jen velmi málo). Dospělí mají tendenci opakovat, co dítě vyslovilo a jeho předřečové projevy rozvádět, dávat do různých souvislostí apod. Reakce rodičů bývají jen o něco málo složitější než dětské žvatlání, a mohou tudíž dobře sloužit jako srozumitelný model k napodobení. Když rodiče opakují, co dítě říká, poskytují mu velmi specifickou zpětnou vazbu, díky níž se lecčemu naučí. (Tento me100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203470