zena v souboru dokumentů z egyptského Nag Hammádí a jinde. Za důvod pro jejich vyloučení bývá považováno to, že obsahují neortodoxní názory týkající se postavy Ježíše Krista, které církev vnímala s rozpaky. Pro tyto úvahy však existuje jen málo historických důkazů. Například „Jidášovo evangelium“ je relativně pozdním dokumentem, jenž má zcela jistě původ u marginalizované egyptské křesťanské sekty, která věřila, že vlastní tajné, vnějším pozorovatelům nepřístupné znalosti. Tyto dokumenty nebyly křesťanským společenstvím v Římě ani v Antiochii ve druhém století známy. Měly pravděpodobně místní vliv mezi některými křesťany v Egyptě ve třetím a čtvrtém století, nikde jinde však nebyly brány vážně. Pro jejich začlenění do novozákonního kánonu nemáme žádné přesvědčivé důkazy.
1.5.3 Ariánství: diskuse týkající se podstaty Ježíše Nazaretského Jednou z největších výzev, kterým raná církev čelila, byl úkol utkat z nitek novozákonního svědectví týkajícího se podstaty Ježíše Nazaretského souvislý teologický příběh. Křesťané postupně zjišťovali, že žádná existující analogie nebo model není dostatečně dobrý, aby ve vyjádření významu Ježíše Nazaretského uspokojil jejich potřeby. Když se církev snažila pochopit Ježíše Krista, začala se jako ústřední objevovat otázka inkarnace. I když tuto myšlenku rozvinuli mírně odlišnými způsoby různí autoři, týkala se zejména toho, že Bůh vstoupil do dějin a v osobě Ježíše Nazaretského na sebe vzal lidskou podobu. Tato myšlenka znamenala značný filosofický problém pro velké množství převládajících škol helénské filosofie. Jak by, ptali se mnozí, mohl neměnný Bůh vstoupit do dějin? Naznačuje to snad, že Bůh podstoupil změnu? Tehdejší helénští filosofové vytvořili ostrou hranici mezi neměnnou nebeskou říší a proměnlivým stvořeným řádem. Představa Boha vstupujícího do světa v jeho pomíjivosti a měnícím se řádu se zdála být nepřijatelná a ukázala se jako podstatná překážka pro to, aby někteří vzdělaní pohané přijali křesťanství. Tento 96 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203466
proces zkoumání náboženských a filosofických kategorií vhodných pro vyjádření významu Ježíše z Nazareta dosáhl předělu ve čtvrtém století. Arius (řec. Areios, okolo 270–336), kněz působící v jednom z největších chrámů ve velkém egyptském městě Alexandrie, vyvolal spor, který vyústil ve vášnivou diskusi o této otázce. Ariův hlavní názor zněl, že Ježíš Kristus nebyl bohem v žádném smyslu slova. Byl „první mezi stvořeními“ – to znamená, že se sice nacházel na přední pozici ve vytvořeném řádu, ale byl to někdo, kdo byl stvořen, sám nebyl božského původu. Otce je tudíž třeba považovat za existujícího před Synem. Tento bod popisuje jeden z Ariových nejznámějších teologických výroků: „Byl čas, ve kterém ještě neexistoval.“ Pouze o Otci se může říci, že je „nezplozený“. V tomto jediném zdroji života má svůj původ i Syn, stejně jako všechno ostatní stvoření. Ariův způsob umístění Ježíše Nazaretského na teologické mapě může být alespoň částečně považován za pokračování tendence druhého a třetího století směrem k „subordinacionismu“. Tento názor uznával v božství Trojici neboli triádu, přičemž vztah mezi nimi považoval za v zásadě hierarchický. Bůh Otec byl nejvyšším zdrojem autority, který se rozhodl jednat skrze Ježíše Nazaretského a svatého Ducha. Arius zastával tuto víru v jediného Boha, který stojí nad Ježíšem Nazaretským a Duchem svatým, a popíral božskou podstatu Ježíše. Svrchovanost Otce podporovala tvrzení, že Syn je stvoření – a tudíž se podle definice nachází na nižší pozici než Otec. Arius tedy vytyčil absolutní hranici mezi Bohem a stvořeným řádem. Neexistovaly zde žádné mezičlánky nebo hybridní druhy. Bůh byl podle něj naprosto transcendentní a neměnný. Jak tedy mohl takový Bůh vstoupit do dějin a vtělit se? Syn jakožto stvoření podléhal změně a byl nucen zažívat bolest, strach, zármutek i únavu. To se jednoduše neshoduje s představou neměnného Boha. Protože se myšlenka Boha podléhajícího změně Ariovi zdála kacířská, došel k nevyhnutelnému závěru, a sice že Ježíš Nazaretský nemůže být považován za boha. Podle Ariova nejvytrvalejšího kritika Athanasia Alexandrijského (okolo 293–373) Arius zničil vnitřní soudrž97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203466
nost křesťanské víry a narušil úzké spojení mezi křesťanskou vírou a bohoslužbou. Následující dva body Athanasiovy kritiky mají zvláště velký význam. Athanasius zaprvé tvrdí, že spasit může jen Bůh. Pouze a jenom Bůh může zrušit moc hříchu a zajistit lidstvu věčný život. Základní charakteristika lidské přirozenosti je taková, že vyžaduje vykoupení. Žádné stvoření však nemůže zachránit jiné stvoření, stvoření může vykoupit pouze stvořitel. Pokud tedy Kristus není Bůh, je jen částí problému, ne jeho řešením. Na tento Athanasiův logický krok, který učinil, když zdůraznil, že spasit může pouze samotný Bůh, mohl Arius jen těžko odpovědět. Nový zákon a křesťanská liturgická tradice považují Krista za Spasitele. Přesto, jak zdůrazňoval Athanasius, pouze Bůh může spasit. Tak jak se v tom vyznat? Jediné možné řešení je přijmout, že Kristus není nikdo jiný než vtělený Bůh. Athanasiova logika zní následovně: 1. Žádné stvoření nemůže spasit jiné stvoření. 2. Podle Aria je Ježíš Kristus stvoření. 3. Ježíš Kristus tudíž nemůže vykoupit lidstvo. Arius neodmítal myšlenku, že Kristus je spasitel lidstva. Athanasius netvrdil, že by to Arius popíral, ale že jeho tvrzení nemůže obstát. Podle Athanasia v sobě spása zahrnuje Boží zásah, který považoval za potvrzený v kriticky důležitém biblickém textu: „Slovo se stalo tělem“ (Jan 1,14). Bůh tedy vstoupil do lidské situace, aby ji změnil. Druhý bod, který Athanasius zdůraznil, je ten, že křesťané uctívají Ježíše Krista a modlí se k němu. Tento vzor lze vysledovat zpět až k samotnému Novému zákonu a má značný význam pro vysvětlení raně křesťanských chápání významu Ježíše Nazaretského. Ve čtvrtém století byla modlitba ke Kristu a jeho uctívání standardním znakem křesťanské bohoslužby. Athanasius tvrdí, že pokud by byl Ježíš Kristus stvoření, pak by se křesťané provinili uctíváním stvoření místo Boha – jinými slovy, upadli by do modlářství. Nezakazoval snad Starý zákon jasně uctívání kohokoli nebo čehokoli kromě Boha? Arius neodmítal zvyk uctívat Ježíše. Odmítal však dojít ke stejným závěrům jako Athanasius. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203466